Bernd Posselt: Lidé v pohraničí vědí, že sudetští Němci nekoušou
Před necelým rokem jsme ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě přivítali mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta. Při té příležitosti jsme s ním natočili rozhovor, který zveřejňujeme až nyní. Možná je ale právě v těchto dnech, kdy v české společnosti i na politické scéně kulminuje hysterie ohledně pořádání Sudetoněmeckých dnů v Brně, dobré si připomenout, o čem jsme spolu na půdě muzea hovořili.
Sudetoněmecké dny v Brně skutečně polarizují společnost a projevilo se to v uplynulém týdnu také v Poslanecké sněmovně v Praze. Český parlament hlasy méně než poloviny volených zastupitelů přijal usnesení odmítající konání Sudetoněmeckých dní v Brně. Opozice se této podivné národovecké taškařice neúčastnila. Vládní strany, které o sobě prohlašují, že se nebudou věnovat hodnotové politice, v tomto případě svou zásadu porušily. Především ale porušily to, že politici by se měli zabývat současností a budoucností společnosti. Historii by neměli užívat pro svůj marketing, sebeprezentaci a dosahování svých cílů, historii by měli nechat na historicích.
Je velká škoda, že debatu o Sudetoněmeckých dnech v parlamentu neuklidnili ani poslanci, kteří zastupují pohraniční volební obvody. Právě oni mohli, kdyby chtěli, rozptýlit strašáka sudetských Němců. Mohli vysvětlit, že sudetští Němci k nám jezdí už od 90. let ale dosud se nedomáhali u jediného domu navrácení klíčů od jimi v minulosti vlastněných nemovitostí. Jezdí sem vzpomínat. Často podporují záchranu místního architektonického a kulturního dědictví. Mají upřímný zájem o regiony, ze kterých pocházejí, často větší, než mají postupně se měnící vlády České republiky, které od druhé světové války po desetiletí selhávají ve snaze o smazání rozdílů mezi vnitrozemím a pohraničím.
Tomáš Cidlina: Milý pane Posselte, velmi Vám děkujeme za Vaši návštěvu České Lípy a výstavy Narativ 1945. Chtěl bych se Vás zeptat, jestli jste už někdy dříve navštívil Českou Lípu?
Bernd Posselt: Ano, byl jsem tu ihned po pádu komunismu. Tehdy jsem projel celé severní Čechy, protože můj otec pocházel z Jablonce nad Nisou, moje babička byla z Kadaně. Také jsem tehdy navštívil různá místa Českého středohoří a samozřejmě také Českou Lípu.
Tomáš Cidlina: Potom se tedy musím zeptat, jaké asociace ve Vás Česká Lípa vyvolává.
Bernd Posselt: Česká Lípa je překrásné město a je velmi pozoruhodné, jak si centrum města uchovalo svůj sevřený historický charakter. Zástavba centra města působí velmi soudržně a je to vlastně jedno umělecké architektonické dílo. Velmi se mi tady líbí.
Tomáš Cidlina: A potom tedy můžeme vzpomenout naši společnou známou paní Helgu Heller, která odsud pocházela.
Bernd Posselt: Ano, paní Heller je skutečně impozantní místní osobnost, ale existuje celá řada lidí z Lípy, velmi dobře jsem znal také jejího muže. Velmi přátelský vztah jsem udržoval s rodinou Knechtlových z nedalekého Janova a Nového Boru a mým blízkým spolupracovníkem je Steffen Hörtler, jehož rodina pocházela z Polevska. Mám zkrátka v tomto regionu mnoho přátel a propojení. Víte, já se v prostředí sudetských Němců aktivně
pohybuji již od roku 1976 a i předtím jsem se ještě jako dítě seznámil s mnoha lidmi. I proto pokaždé, když touto zemí projíždím, a to je velmi často, tak si vždy představuji, kolik mých známých a přátel tu má své kořeny. Mnozí již zemřeli, mnozí stále žijí. Když sedím v autě a projíždím Čechami, vidím tyto lidi přímo před sebou. Jako by tu byli se mnou.
Tomáš Cidlina: Právě jste si prohlédl výstavu Narativ 1945 v našem muzeu. Jak se Vám výstava líbí? Přijde Vám naše zpracování různých pohledů na rok 1945 zajímavé?
Bernd Posselt: Výstava ve Vašem muzeu mi přijde skutečně velmi zajímavá. Chci říci, že tato výstava je skutečně velmi dobře udělaná a je vystavěna jinak než spousta jiných výstav, které jsem viděl. Je velmi vysvětlující a didaktická. Je zde kladen důraz na různé tematické celky. Velmi strhující jsou originální archivní dokumenty. Výstava je také velmi moderní. Jsou tu různé audiovizuální prvky, zvláště mě zaujaly Československé filmové týdeníky zobrazující vyhnání s propagandisticky pojatým komentářem. Na těchto komentářích bylo vidět, jak jsou si všechny nacionalismy a totalitární režimy podobné. Propaganda všechny ty strašné události přikrašluje a zobrazuje jako nějaký hezký román, ve kterém si děti ve sběrných táborech hrají, dělají se tam koncerty, všichni mají dostatek jídla. Myslím, že by tu výstavu měl vidět každý a hlavně školní mládež, je jedno jestli české nebo německé nebo francouzské děti. Všichni by měli vidět, jak bylo, a v současnosti stále je, možné manipulovat se společností, třeba i prostřednictvím sociálních sítí.
Tomáš Cidlina: Dějiny totalit a manipulace s veřejným míněním jsou důležitou součástí dějin celé střední Evropy. Co se týče německé minulosti pohraničí a zejména tématu vyhnání, to bylo ještě před několika lety velmi tabuizováno. Myslíte si, že je třeba tato témata 80 let po válce a vyhnání znovu uvádět v život?
Bernd Posselt: Je to samozřejmě velmi důležité. Válka a vyhánění, jak vidíte i dnes na Ukrajině, se staly politickým prostředkem. Bylo to tak i před 35 lety na Balkáně. Tam jsem také hodně jezdil, viděl jsem zde vyhánění lidí. Tyto zážitky mnou otřásly. Na začátku 90. let jsem byl ve východním Chorvatsku, ve Slavonii. Tehdy nechával lidi vyhánět z domovů Miloševičův režim. Od časů Marie Terezie zde žili i Češi, byly zde celé české vesnice. Právě tady jsem se jako potomek vyhnaných Němců setkal s právě vyhnanými Čechy. Vidíte, jak je to jednoduché, jak se to každému národu může stát. Musíme se pořád mít na pozoru a nepodléhat nacionalismu. Tím jsem ale nechtěl relativizovat německou vinu. Ta je naprosto zřejmá. Řekl jsem to z pozice mluvčího Sudetoněmeckého Landsmannschaftu již asi před 25 lety v České televizi v pořadu Naostro. Řekl jsem, že český národ prosím o odpuštění za to, že sudetští Němci měli podíl na zločinech nacionálního socialismu. Na tom se nedá nic relativizovat. Nesmíme ale zapomínat ani na to, co se stalo potom. Po válce se změnili pachatelé zločinů, změnil se historický kontext. Zločin ale zůstal zločinem, a kde je zločin, tam jsou jeho oběti.
Tomáš Cidlina: Od roku 2019 pořádáme u nás v České Lípě s přáteli a kolegy pamětní setkání, během kterého připomínáme místnímu obyvatelstvu události spojené s divokým odsunem z našeho města. Je něco, co byste chtěl účastníkům tohoto setkání vzkázat?
Bernd Posselt: Nedávno jsem se zúčastnil vzpomínkových akcí na divoký odsun v Brně při příležitosti 80. výročí brněnského pochodu smrti. Nyní jsem k vám do České Lípy přijel rovnou ze Žatce, kde se na místě masového hrobu místních Němců konala vzpomínková akce. Byli tam přítomni i občané Žatce. Zřídili zde krásné pamětní místo. Vy jste tady v České Lípě
udělali fantastickou výstavu. Vašim krajanům bych chtěl vzkázat, že jsme velmi vděčni a vnímáme velmi pozitivně to, že na tyto události upomínáte. Je dobře, že existují Vám podobní lidé, kteří dávají věci do pohybu. Vím, jak je to pracné a vím, že se to všem nelíbí. Je ale tolik důležité upozorňovat i na to špatné, co se mezi námi odehrálo a právě z takové upřímnosti může vzejít leccos pozitivního.
Tomáš Cidlina: Možná jste tím částečně odpověděl na mou další otázku. Jaké jsou současné česko-německé vztahy?
Bernd Posselt: Jsou tu velké pokroky v našich vztazích. Tyto pokroky ale nejsou automatické, je třeba na nich stále pracovat, jinak jednou dosažené může být ztraceno. Před pětadvaceti lety byly vztahy Němců a Poláků nebo Němců a Slováků o hodně lepší než vztahy s Čechy. Dnes je tomu právě naopak. V Polsku sílí nacionalismus a podobně je tomu i na Slovensku. Nic není věčné, na vzájemných vztazích je třeba pracovat pořád. To je jako ve vztazích v rodině nebo v manželství. To, že si někoho vezmete, nemusí znamenat, že ho máte navždycky a nemusíte o tento vztah více pečovat. Úplně stejné je to mezi národy. Stále musíme dodávat vztahům nové impulzy, rozvíjet je a podporovat. A samozřejmě bojovat proti hlouposti a nacionalismu na obou stranách. Vzpomínám na naše první setkání a debaty s lidmi okolo festivalu Meeting Brno, které se odehrály snad před dvaceti lety na setkání různých evropských iniciativ v Rimini. Tam jsme tehdy sloužili jako předobraz toho, jak by se vzájemné vztahy mohly vyvíjet. Takto pozitivní je v současnosti i Česká Lípa. Za to jsem velmi vděčný.
Tomáš Cidlina: Často lidem na přednáškách a setkáních říkám, že Češi a Němci mají více společného než odlišného, cítíte to podobně?
Bernd Posselt: Ano, především to ale platí o Češích a Sudetských Němcích. My Sudetští Němci vlastně máme s Němci, upřímně řečeno, málo společného. Je to tím, že jsme Němci z Čech. Já třeba nemám nic proti lidem z Hamburku, ale můžu Vám říci, že jsou úplně jiní než my nebo Češi. S Čechy nás toho ale pojí skutečně mnoho. Můžeme začít u jídla a pití nebo můžeme vzpomenout na hudbu. Na Sudetoněmecké dny jezdí hodně českých politiků a večer tam míváme programy s lidovou hudbou. Když tam večer společně s českými politiky a přáteli sedíme a posloucháme písně ze Sudet, tak oni ke všem písním znají texty v češtině. Neexistuje snad žádná česká lidová píseň, na jejíž melodii by neexistoval také německý text. Máme spolu velmi úzké vztahy a mnoho problémů mezi námi pramenilo právě proto. Když vypukne konflikt se sousedy tak je to špatné, ještě horší bývají ale konflikty v rodinách. A to se stalo mez Čechy a Sudetskými Němci. Čím jsme si bližší a podobnější, tím je těžší se usmířit. Byli jsme blízcí přátelé s Josefem Kouklem, biskupem v Litoměřicích, se kterým jsem se setkal během akcí, které jsme pořádali v roce 1995 ke 40. výročí vyhnání. Pamatuji se, že tehdy řekl takovou kouzelnou větu: „Milovat bližního svého by nebylo tak těžké, kdyby nebyl tak zatraceně blízko.“ Zkrátka tím myslel, že milovat cizího je lehké, ale milovat bližního svého, kterého známe se všemi jeho nedostatky, tak lehké není.
Tomáš Cidlina: Vy se poměrně dobře vyznáte v naší české politické scéně. Co je podle Vás pro naši společnost větší nebezpečí, je to nacionalismus nebo populismus.
Bernd Posselt: To je přece to samé. Nacion – národ a populus – lid, to jsou přece navzájem příbuzné pojmy. Oba tyto směry žijí z toho, že se snaží společnost rozdělit na my a oni, my
jsme dobří, vy jste špatní. To je ale hloupé. Je jasné, že dobří i špatní lidé jsou v každém národu, v každé společnosti.
Tomáš Cidlina: Chci se zeptat na budoucnost sudetoneměmecké kultury, kterou se Vám obdivuhodně navzdory vyhnání podařilo uchovat. Myslíte, že sudetoněmecká kultura přežije a bude se dále rozvíjet za nějakých deset nebo dvacet let?
Bernd Posselt: Tím jsem si absolutně jistý. Vidím to i ve své vlastní rodině. Já sice nemám žádné děti, ale můj bratr má čtyři děti a ty všechny naše kultura velmi zajímá a velmi se o ni zasazují. Například můj nejstarší synovec Franziscus, který žije v Pasově. Ten se chce oženit a přeje si, aby je oddával český kněz. Oslovil monsignora Pintíře z Českých Budějovic, který velmi ochotně souhlasil. Jeho bratr Antonius byl pokřtěn v Hejnicích v Jizerských horách. Jak vidíte, přestože jim je nyní kolem třiceti, mají v sobě vypěstované pouto k Čechám, oni budou za dvacet a více let pokračovateli naší kultury. Největší riziko ztráty kořenů bylo v mojí generaci, my jsme se všichni chtěli zařadit a integrovat do německé společnosti. Naše děti už jsou součástí majoritní společnosti automaticky, už jsou plně integrovaní. Uvědomují si ale své sudetoněmecké kořeny a to mají jako přidanou hodnotu. Já jsem se narodil deset let po vyhnání, ale ve škole se mě ještě stále ptali, co tam chci a proč nejdu tam, odkud pocházím. Dalších generací se na to už nikdo neptal, ale oni přesto od svých rodičů a prarodičů vědí, že z této země pochází, jezdí sem, uzavírají přátelství. Za 80 let po válce se v Bavorsku domácí a sudetoněmecké obyvatelstvo natolik promíchalo, že sudetské kořeny má dnes nějakým způsobem třetina Bavorů. Je to obrovský rybník, ve kterém je spousta ryb. Každá ryba nezabere, ale některé přesto ano. Chceme-li naší kulturu pěstovat dále, musíme v tomto rybníku všichni rybařit. Ano, zažil jsem, že si staří lidé zoufali, že jejich děti nebo vnuci nemají už o sudetoněmectví zájem. Když ale tito starší lidé odejdou z tohoto světa, tak se u jejich potomků touha po tom, aby věděli něco o svém původu, znovu objeví. Tehdy přichází za námi do našeho krajanského sdružení. Hledají odpovědi týkající se jejich původu. Vrací se za tímto účelem i do Čech, navštěvují i takové instituce, jako je ta Vaše. Proto je pro nás tolik důležité, co tu děláte.
Tomáš Cidlina: Někdy mám pocit, že sudetoněmecká historie našich pohraničních oblastí již není tolik problematizována jako dříve. Cítíte to také tak?
Bernd Posselt: Ano, musím říci, že tady v pohraničí jsme nakonec často přijímáni lépe než ve vnitrozemí. Místní lidé vědí, že sem sudetští Němci jezdí a že nekoušou. Nemají z nás strach.
Přepis rozhovoru z 4. června 2025