Českolipský dokumentarista a producent Rudolf Živec představuje svůj nejnovější projekt, který uzavírá jeho českolipskou trilogii. Dokumentární film Uranové legendy jeho kamaráda, režiséra Jana Dufka není jen historickým exkurzem do dob těžby uranu na Českolipsku, ale především živým svědectvím o lidech, kteří tuto éru spoluvytvářeli. Film, ve kterém se mísí fakta historiků s emocemi pamětníků a unikátní vizuální stránkou, vstupuje do kin již v únoru.
Rudo, pro laika je profese filmového producenta často trochu záhadou. Co přesně obnášela tvoje práce na Uranových legendách? Kde končí tvoje role „toho, kdo to dává dohromady“ a začíná umělecká vize režiséra?
Role producenta spočívá především v propojování, hledání finančních prostředků, partnerů filmu i kreativců. Pak to celé vést k cíli. Práce je to náročná, ale krásná. Zahrnuje více činností. Člověk je tak nějak u všeho. Ptáš se na uměleckou vizi režiséra, tak ta vychází ze stovek hodin textů, připomínek a nápadů, které spolu s režisérem Honzou Dufkem probíráme společně. Režisér pak filmu dal formu a rozhoduje o tom, co v něm zůstane a co ne. To je nejbolestivější část. Udělat to zajímavé, aby film bavil a nenudil. Umělecká vize režiséra se propojí s tu producentskou. Důležitá je důvěra, a ta byla při práci se všemi členy týmu. Sladit pak všechny umělce v týmu nebyl žádný problém. Problém je jen čas. Ten je nejdražší.
Vydáváš měsíčník Lípa, vydáváš knihy a tvoříš videa, filmy, to vše spojené s regionem. Jsi člověk silně spjatý s Českolipskem. Je pro tebe tento dokument jen další profesní výzvou, nebo ho vnímáš jako splácení určitého dluhu regionu a jeho historii?
Možná tak trochu obojí. Dluh k místu, kde žijeme, máme všichni. Je to náš prostor pro žití a prožívání, a nejen pro nás, ale i pro naše děti a, doufám, i pro jejich děti. Rád omílám pojem společenská odpovědnost. Snažím se ho naplňovat. Jsem vděcný za to, že žijeme v míru a relativní pohodě. Před lety jsem si předsevzal, že udělám českolipskou trilogii. Prvním dílem se stala Českolipská satisfakce, kniha o bigbeatu a neoficiální kultuře na Českolipsku. Popisuje zlom po invazi sovětských vojsk do Československa. Druhým dílem trilogie se stal dokumentární film Severní vítr o uranové generaci teenagerů z devadesátých let. To byla nespoutaná jízda. Říkám mu českolipský Trainspotting. Film prošel několika kinosály, kvůli covidu se dostal do online prostředí, vysílal se v rámci projektu Kultura žije. Online je možné ho zhlédnout stále kdykoli. A do třetice tu máme Uranové legendy, které se věnují těžbě uranu a hledají smysl toho všeho, co se kolo nás dělo a děje. Cílem celé trilogie je zachovat výpovědi a pocity lidí, o kterých by se nikdy oficiálně nepsalo, kteří by nikdy nedostali prostor a ani uznání oficiálních představitelů své doby. Přesto byli a jsou velmi důležití a autentičtí.
Fotografie z natáčení filmu
Tým, který jsi pro film sestavil, působí jako all-star team – od zkušeného druhého producenta Miloslava Šmídmajera přes kameramana filmových hitů jako Ženy v běhu Jana Drnka až po vizuálního umělce a několikanásobného držitele hudebních cen Anděl Jakuba Königa. Podle jakého klíče jsi tyto lidi vybíral a jak náročné bylo je pro téma uranu nadchnout?
Nešlo mi o to sestavit „nejzvučnější“ tým, ale dát dohromady lidi, kteří mají k Českolipsku osobní vazbu nebo je tohle prostředí dlouhodobě přitahuje. A samozřejmě také lidi, kterým jsem profesně věřil. Hledal jsem lidi, kterým to místo i téma dávají osobní smysl. A myslím, že právě to se do výsledku propsalo nejvíc.
Producent Rudolf Živec
Jak se ti spolupracuje s Miloslavem Šmídmajerem? Máte jako producenti jasně rozdělené role, nebo jde o neustálý kreativní dialog?
Kreativní dialog, otcovské rady a profesionální nadhled i kontakty. Asi to jinak popsat nedokážu.
Název filmu zmiňuje legendy. Uranová těžba na Českolipsku byla desítky let pod rouškou tajemství. Která z těch legend, na které jste při natáčení narazili, tě osobně nejvíce překvapila nebo zasáhla?
Jsem z rodiny uraňáků. Uranové legendy jsou příběhy, které se vypráví, znají je všichni z mé generace, ale jak se vlastně přesně staly, ví už dnes málokdo. Možná se staly, možná ne. My se pokusili je zaznamenat a zpracovat do krátkých animovaných filmů, kterými jsme film protkali.
Režisér Jan Dufek ve střižně
Dokument propojuje autentické osudy lidí s historickým kontextem. Bylo těžké po tolika letech otevřít pamětníky, aby mluvili o době, která byla tehdy strategicky tajná a pro mnohé i morálně rozporuplná?
Můj původní záměr byl postavit film na autentických výpovědích horníků a dalších zaměstnanců. Natočili jsme desítky hodin rozhovorů. Pamětníků ubývá. Mnoho z nich jsme již bohužel natočit nestihli. To mě dost mrzelo. Ale přesto jsme našli uraňáky, kteří nám své příběhy se zájmem vyprávěli. Do filmu se však dostal jen zlomek z nich. Výpovědi všech byly pro nás velmi cenné a vedly nás k celkovému vyznění filmu.
Ve filmu hraje důležitou roli i historik Tomáš Cidlina. Jak moc je pro dokumentární film důležité mít za zády vědeckou autoritu a jak se vám dařilo vyvažovat suchá fakta s emocemi lidských příběhů?
S Tomášem spolupracujeme již řadu let a nedokážu si to představit jinak. Je spoluautor námětu a tématem těžby uranu se zabývá dlouhodobě a má ho detailně promyšlené. Hodně si vážím jeho nadhledu. Pohled historika je velmi cenný a nejen pohled Tomáše, ve filmu se objeví ještě historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu v Praze. Emoce samozřejmě hledáme ze všeho nejvíc. Ty do filmu dodala Anna Nevolová, která dokonale popsala začátky těžby ve Stráži pod Ralskem z pohledu mladé dívky, která po škole vyráží na první pracovní zkušenost na sever Čech.
V popředí zleva Rudolf Živec a historik Tomáš Cidlina
Na vizuální stránce se podílí Janek Jiříček a hudebník Jakub König. Můžeme se těšit na klasický dokument, nebo chcete oslovit i mladší generaci, která tuto éru nepamatuje?
Ano, je to přesně tak, chceme. Ve filmu je Jakubova vizuální a hudební tvorba důležitou originální složkou. Janek svými animacemi dělal, co mohl, abychom se u legend pobavili a odpočinuli si od historického výkladu. Využili jsme také technologii AI k rozhýbání dobových fotografií z archivu státního podniku DIAMO. Překvapilo nás, jakého efektu jsme tím dosáhli.
V anotaci zmiňujete, že téma uranu je dnes opět aktuální. V čem vidíte největší paralelu mezi tehdejším „uranovým Klondajkem“ a dnešní dobou?
Ve filmu ukazujeme to, že se i v naší historii platilo za bezpečnostní záruky nerostným bohatstvím. Velmoc, které jsme naše nerostné bohatství dávali téměř zadarmo a za cenu obrovské ekologické zátěže, na kterou doplácíme dodnes, možná nikdy nebyla naším přítelem a není ani dnes.
Premiéra 23. února v pražském Kině Atlas se blíží, stejně tak českolipská i novoborská předpremiéra o několik dnů dříve. S jakým pocitem bys chtěl, aby divák z kina odcházel?
To necháme na divákovi. Přeju si, aby se na naše Uraňáky nezapomnělo. Možná se trochu s nadhledem zamyslíme nad tím, jak to vlastně bylo nebo je? A možná i trochu zamrazí! Přijďte se podívat!
Uranové legendy, námět: Rudolf Živec; scénář: Tomáš Cidlina, Jakub König, Jan Dufek; zvuk: Tomáš Kubec; hudba: Jakub König; kamera: Jan Drnek; střih: Jan Paukert, Jan Dufek, Matěj Racek; producenti: Rudolf Živec, Miloslav Šmídmajer; režie: Jan Dufek; hlas horníka: Přemysl Bureš 20.–22. 2.,
kino Crystal, Česká Lípa / 24., 27., 28. 2., Kino Nový Bor / 25. 2., Kino Máj Doksy
Fotografie z natáčení filmu