Historik novodobých dějin Mgr. Tomáš Cidlina připravil spolu se svými kolegy pro Vlastivědné muzeum a galerii v České Lípě rozsáhlou výstavu nejen o konci druhé světové války, ale především o tom, jak se interpretace těchto událostí měnily v průběhu času. V rozhovoru pro měsíčník přibližuje unikátní koncept výstavy Narativ 1945, která bude slavnostně zahájena 8. května a potrvá až do konce října. „Minulost neměníme, ale můžeme jí lépe rozumět," říká Tomáš Cidlina a zve na česko-německý dialog o historii, který přesahuje hranice i generace.
Vaše výstava Narativ 1945 se zaměřuje nejen na samotné události konce druhé světové války, ale především na to, jak byly interpretovány a reinterpretovány v průběhu času. Co vás vedlo k tomuto pohledu na historii?
V hodnocení války a jejích důsledků se dodnes lidé rozcházejí a hodnotí je odlišně, někdy je to i dost na nože, přitom tvrdá data jsou objektivně známa. Každý s nimi ale nakládá jinak a má tendenci si je přizpůsobovat. Tento moment mi přišel velmi zajímavý, tak nějak vznikla myšlenka na výstavu o konci války, která není o konci války, ale o tom, co bylo o této události v následujících desetiletích tradováno a předáváno, v médiích, literatuře, filmu, v diskurzu politiků. Myslím, že je to unikátní koncept.
V názvu výstavy používáte pojmy „interpretace, reinterpretace a dezinterpretace“. Můžete vysvětlit, jaké konkrétní příklady dezinterpretace událostí roku 1945 návštěvníci na výstavě uvidí a proč je důležité je zařadit?
Těchto příkladů je skoro nekonečná řada. Pražské povstání, osvobození Rudou armádou, odsun sudetských Němců, role komunistů a demokratického odboje v revoluci, dosídlení pohraničí… Každý z těchto fenoménů má nekonečno možných výkladů a interpretací. Když bych zvolil jeden velmi frapantní příklad, tak o sobě rádi říkáme, že jsme stanuli po válce na straně vítězů. Je to ale skutečně tak, když jsme v důsledku (ani ne tak války, jako spíše čerstvého míru) přišli v podobě Podkarpatské Rusi o desetinu území a v důsledku odsunu o tři miliony obyvatel? Dá se toto prezentovat jako vítězství? No a když se ptáte, proč je důležité se různými interpretacemi zabývat, je to, protože nás to nutí přemýšlet, jedná se o mentální trénink, abychom nebyli hloupí.
Výstava je koncipována česko-německy. Liší se české a německé narativy o konci druhé světové války výrazným způsobem, a pokud ano, jak se tyto rozdíly snažíte na výstavě reflektovat?
Tyto narativy se samozřejmě liší, je tam ale mnohem více proměnných než jenom česká a německá, jiný druhoválečný narativ byl kupříkladu užíván v někdejším západním Německu a jinak byla válka hodnocena v bývalé NDR. Pro Němce rok 1945 znamenal samozřejmě porážku. Zároveň ale byla tato porážka osvobozením Němců od nacistické diktatury, i oni byli v roce 1945 osvobozeni. Tento pohled přednesl Němcům v roce 1985 tehdejší spolkový prezident Richard Weizsëcker. Vzbudilo to tehdy celkem rozruch. Velmi zajímavě to ve sborníku, který k výstavě vydáváme, popisuje ve své eseji německá bohemistka Anna Knechtel.
Česká Lípa má specifickou historii spojenou s koncem války a následným odsunem německého obyvatelstva. V čem je příběh konce války v tomto pohraničním regionu unikátní oproti jiným částem tehdejšího Československa?
Těžko říci, v něčem typický, v něčem specifický. Českolipsko bylo samozřejmě postiženo odsunem a omamováno myšlenkou o budování homogenní slovanské společnosti jako jiné regiony v pohraničí. Na druhou stranu se jeho dosídlení podařilo o hodně plnohodnotněji než v některých okrajových oblastech Krušných hor, Jeseníků, Novohradských hor nebo Šumavy. Českolipsko byl bohatý kraj, který nebyl vzdálen od vnitřních českojazyčných oblastí. Přesto jsme se nevyhnuli mnoha patologiím nově vznikající společnosti, která neměla společný kulturní základ a ve které byl deficit elit. Specifičtí jsme také v tom, že Českolipsko si zažilo ještě další následnou vlnu dosídlení v podobě uranové populace.
V tiskové zprávě je slogan „Minulost neměníme, ale můžeme jí lépe rozumět.“ V kontextu častých diskusí o revizionismu ve výkladu dějin – co pro tebe osobně tento přístup znamená?
Myslím, že dějiny jsou neukončeným procesem, stále o nich víme více, postupně se vzdalujeme ideologicky zabarveným interpretacím, máme širší pramennou základnu. Byli bychom hloupí, kdybychom to ignorovali. Je to živá látka a přepisovat dějiny je občas skutečně třeba, jenom to musí dělat historici a ne politici. Politici by si historii vůbec neměli moc brát do úst, to ať nechají na nás, a sami by se měli zabývat především současností a budoucností společnosti. Vždy když slyším nějakého politika mluvit o tom, že nedopustí přepisování dějin, tak mám pocit, jako by se koncentráky zase přibližovaly, a je jedno, jestli nacistické, komunistické nebo jiné.
V době, kdy se často mluví o slabé historické paměti, zejména u mladší generace – jak výstava oslovuje mladé návštěvníky a co by si z ní měli především odnést?
Důležitá zpráva pro mladé návštěvníky je ta, že existuje spousta pohledů na jednu událost, na jednu věc. Mělo by jim to napovědět, že by měli tyto různé pohledy znát, měli by si je umět kriticky vyhodnotit a měli by být schopni si o válce a jejich důsledcích myslet svoje. Nepřebírat beze zbytku něčí narativ, uvažovat a vytvořit si svůj pohled na svět. Chceme, aby výstava byla samozřejmě atraktivní pro všechny generace a máme ambici oslovit i mladé publikum a máme na to prostředky. Ve výstavě bude mnoho audiovizuálních prvků, při tvorbě výstavy byly užity 3D tiskárny, jednu z esejí ve sborníku jsme v duchu experimentu nechali napsat umělou inteligenci. Chystáme také online návštěvní knihu, kdyby na nás chtěl někdo psát hejty, umožníme mu to přímo z prostoru výstavy.
V současné době jsme svědky válečného konfliktu v Evropě a návratu některých napětí, která jsme považovali za minulost. Vidíte v tom paralely s poválečnou situací roku 1945 a reflektujete nějak současné dění ve vaší výstavě?
Paralely, to je nebezpečné slovo, s paralelami jste vždycky na tenkém ledě, ale ano, jsou zde přítomné a skutečně si lze dějiny v tomto smyslu zaktualizovat nebo zpřítomňovat. I na výstavě se o to pokusíme, nechci prozradit jak, to budete muset přijít do muzea.