Rychle a nečekaně začal sychravý podzim. Mokré plískanice, ve kterých je lepší zalézt ke krbu, usrkávat svařák či čaj a zahřát se hudebními vzpomínkami. Zamířit zpět do první půlky 90. let, kdy se nejtvrdší kapely rozhodovaly o dalším směřování. Tradiční metal z přelomu osmdesátek a devadesátek totiž musel dostat nový kabát, aby se udržel. Inovátorem byla samozřejmě americká Metallica, změny se ale nevyhnuly ani evropskému kovovému podhoubí. I v tuzemsku byla situace podobná. Arakain vydal melodické a chytlavé Salto Mortale, mladoboleslavský Debustrol překvapil grungeovým pokusem Chytrá past. Rok 1994 zastihuje českolipskou kapelu TORAX v bujarém rozpoložení. Ohlasy na debutové album, kterému jsme se věnovali v minulém díle, jsou tehdy velmi dobré až dokonce výborné. Metaloví kritici nešetří superlativy a kapela je zvána do několika rádií. Vystupuje nejen v okolí České Lípy, ale dostává se až do legendárního pražského klubu Bunkr.
Kolektivní radost z hudby
Renda „Játro“ Vondra, kytarista a zpěvák, na živá vystoupení i po letech vřele vzpomíná: „Co se týká koncertů, tak ze začátku to bylo, jak se říká, kolem komína, Lípa, Benešov, Mimoň, vesnice v okolí. Bylo to ale parádní. V té době ještě fungovaly sály a dalo se na nich hrát a měli jsme hodně kamarádů v jiných kapelách, takže nebyl problém někde vystoupit. Za chvíli už jsme ale pokročili a rozjížděli se po republice. Celá nahrávka Čí je to zvíře bodovala v recenzích a náš manažer Venca Vorlíček byl pilný, takže hraní bylo opravdu hodně. Dobré koncerty byly s kapelou Neroz Liberce, Livores Mortisz Turnova, Anarchuz,ale asi nejvíc hřejivá vzpomínka zůstala na legendární pražský klub Bunkr, kde jsme zahráli dkrát, jednou to bylo dokonce i před americkou kapelou, které však už dneska nemohu přijít na jméno (smích)….Také jsme jednou byli na festivalu v Železným Brodě. Měli jsme hrát asi ve 22 hod venku, což byl dobrý čas, ale nějaké hlavní kapely tam měly problém, a tak jsme přišli na řadu až ve dvě ráno! Jo, tenkrát to šlo: ve dvě ráno kosa jak kráva a my do půl těla, maskáčové kapsáče a šli na věc. Super koncert, co nás těšilo, že lidi na nás počkali a řádili, jak diví, prostě pecka!“
Pro samotné členy kapely bylo živé hraní před nadšenými fanoušky naplněním jejich tužeb. Renda k tomu období radostně dodává: „Pro mě osobně hraní v Torax znamenalo jednak splněný sen hrát v kapele s dobrými lidmi a být součástí té rodiny. Poznal jsem spoustu dalších dobrých lidiček a kamarádů, kteří se kolem hudby motali. A nebylo to vůbec něco povinného, hrát bylo prostě pevnou součástí životního stylu, setkávání kamarádů; vyjadřovalo společnou radost z muziky. Neměli jsme děti a měli čas se věnovat tomu, co chceme. Samozřejmě za tím byla intenzivní dřina ve zkušebně. Makali jsme v létě, zimě, a to bez ohledu na prázdniny, jeden čas jsme zkoušeli 4x i 5krát týdně, a to jsme tam dojížděli vlakem. Večer zpátky a další den zase. Byli jsme tím posedlí, ale nesmírně nás to bavilo.“
Minialbum CO ZASE MÁŠ?
Není tak divu, že se čtveřice rozhodla poměrně brzy pokročit i s další tvorbou. Na konci roku 1994 se schází se v libereckém studiu Spin, aby nahrála tři nové skladby. Kytarista Mirek „Prasoň“ Titěra, na to ještě dobře vzpomíná: „Měli jsme ze zkoušek opravdu hodně materiálu, ale nechtěli jsme vydat hned další desku. Šlo nám o kvalitu. Vybrali jsme tedy pouze tři songy na EP, na jejichž vyznění jsme se všichni shodli.“ První titulní skladba začíná 90kovým metallicovským feelingem, volnější tempo připomínalo šlapavé pasáže z černého alba a vezlo na vlně zpomalenějšího thrashového rytmu, který tehdy úspěšně vkročil do metalového světa. Vzpomeňme na vlnu alb The Ritual od TESTAMENT, Kin od XENTRIX nebo Renewal od KREATOR. Thrashová zuřivost osmdesátek byla ta tam a experimentovat se zvukem se prostě muselo.
„Co zase máš byla změna, už to není klasický thrash metal, ale je to volnější s více energickými riffy“, vzpomíná Renda na tvoření minialba a dodává: „Vyplynulo to samo. Ve studiu Spin v Liberci to byla radost nahrávat. Většinu riffů jsem v kapele nějak nepromýšlel, ruka to najednou začala na zkoušce hrát a bylo to. Pak už jsme to všichni společně dotáhli do konce.“ Kolektivní práce je v titulním songu velmi slyšet. Jako by všechny party harmonicky zapadaly do sebe. To ale neznamená, že se hoši zalekli rychlosti, kolem druhé minuty je slyšet, jak se tempo zrychlilo, Renda přidal kvílivé sólo. Bicí opět uhánějí dopředu a riffy se střídají, aby nabušily energii do finální podoby s vokálním skřekem na závěr. Ten trochu připomíná syrově raný Kreator z období alba Pleasure to Kill s ozvěnou tuzemského Debustrolu.
Další track Jdi srát udiví nádherným basováním Roberta Vondry na začátku a šlapavým riffováním, které precizně připomíná nezapomenutelné pasáže z ikonického alba Metallicy …And Justic for All. Kytaristé jedou v neuvěřitelné harmonii, střídají se, občas zařadí melodické odchody, píseň uhání dopředu a nebere si skrupule. A to ani textově. Renda syrově štěká do mikrofonu, a to hlavně v sugestivním refrénu. Dnes na to samozřejmě pohlíží s nadhledem: „Texty jsem dělal podle zpěvu, nejdříve jak jsem si to nafrázoval svahilsky do kytary a pak napsal text. Ale bacha, o zpěvu bych nemluvil, byl to spíše takový „řvavý projev“, dodává šibalsky. Celá píseň mění neustále náladu, zpomaluje do přesýpavého groove a když zrychlí, objeví se nečekané sólo. Je tu znát evidentní pokrok v dramaturgii skladby. Renda na tuhle pecku opět s úsměvem vzpomíná: „CD Co zase máš nás dostala do rádií a dveře jsme měli více otevřený. Pražské kluby, festivaly, kluby po republice atd. Bylo srandovní, když jsme s Víťou dělali živý rozhovor v rádiu Českého rozhlasu, my jsme nervózně čučeli, moderátor si s námi v klidu povídal a pak řekl: teď si pustíme další pecku kapely Torax Jdi srát no a bylo to najednou v éteru!“
Třetím a závěrečným songem minialba byl Geroj. „K tomu jsem text dodělával až ve studiu, těsně před tím, než jsem ho šel zpívat nebo vlastně řvozpívat. Byl to trochu stres a mazec, ale dopadlo to dobře“, vzpomíná Renda. Geroj začíná zajímavým brnkáním a melodickým motivem, který se působivě opakuje v tvrdším provedení v dalších částech. Obě kytary se synchronně doplňují, kopáky Víťy jsou nepřeslechnutelné. Skladba naznačuj nové možnosti hudebního vývoje, a to směrem k technickému thrashi. Když se tempo stupňuje, je slyšet zajímavé napětí a posluchač se prostě musí kochat tím, že neví, co přijde v dalším okamžiku. V druhé polovině se tempo písně zrychlí a přijde lehce přiškrcené, ale podnětné sólo. Řvo-zpěv Rendy by mohl bývat být čitelnější, ale hudba mluvila za sebe. Byla to vlastně nejdelší skladba, co kdy Torax nahráli.
Prasoň, Játro, Viktor a Johanes – prostě bezva parta
I když měla semknutá kapela s nezapomenutelnými přezdívkami našlápnuto do další budoucnosti, progresivní EP Co zase máš nakonec zůstalo labutí písní kapely, protože se všichni členové Torax začali věnovat i jiným hudebním projektům. O rozpadu ale nelze mluvit. „Rozpad Toraxu vlastně nikdy oficiálně nenastal, dodnes jsme kamarádi, máme se rádi a máme vesměs stejné názory. Bylo to dá se říct jen přerušení tvorby, Je to vázané se vznikem kapely SI, ve které hrála část Toraxu a kapely Pláč, kterou jsme vzali do zkušebny“, zavzpomínal Renda na druhou půlku 90. let. Pro něho byl přechod k dalším projektům plynulým pokračováním vlastní tvorby, které sice začala obrušovat metalové hrany, ale mohla přinést i nové zajímavé hudební zážitky, což se s další kapelou SÍ i později stalo skutečností. Ale to už je jiný příběh….
Toraxovské jádro přátelství ale ve všech zůstalo hluboce zakořeněné: „Byli jsme fakt dobrá parta a já jsem hrdý na to, co jsme tenkrát během dvou, tří let s kapelou dokázali a veliká poklona Víťovi, že do toho tenkrát šel. Je stále náš veliký učitel. brácha, kamarád :) Byl to ten motor, co nás neustále hnal kupředu,“ uzavírá vzpomínání Renda. A Míra ho výstižně doplňuje:„Společné hraní nás natolik bavilo, že jsme tenkrát byli ochotni hrát i pro jednoho fanouška!“.
V souvislosti s mnoha revivaly českých skupin, které se po více než 20 letech vrátily úspěšně k hraní i nové tvorbě, se zde může vkrádat odvážná myšlenka, zda se třeba dočkáme živého comebacku TORAX? I když jsou muzikanti stále aktivně činní v dalších lokálních uskupeních – harcovníci PERTHO nedávno vydali povedenou novinku, ambiciózní NESAHAT se chystají vypustit první oficiální skladby -, návrat kultovních thrasherů nemusí být rozhodně vyloučen. Hlavní motor skupiny bicák Víťa totiž nedávno jasně prohlásil: „Byli jsme a budeme vždy bezvadná parta, takže až nastane pravý čas, já budu připraven!“.