Jak nalákat na večer, který se nedá převyprávět? Anatol Svahilec je úkaz, který se nevejde do jedné definice: mistr republiky ve slam poetry, básník a bavič, režisér, příležitostný herec i neúnavný popularizátor všeho od historie po Wikipedii. Rock’n’rollová energie českého jazyka v přímém přenosu. Jeden z mála lidí, kteří se u nás živí poezií, dorazí začátkem dubna se svou nezaměnitelnou show k Bílýmu černochovi – a pokud váháte, jestli přijít, odpověď je jednoduchá: tohle se musí zažít.
Slam poetry je performativní žánr autorské poezie, při kterém básníci předvádějí autorskou mluvenou poezii před publikem. Je nutno říct, že ve vašem pojetí je to zábavný kulomet slov, který velmi baví svou kreativitou, nápadem, humorem. Váš projev má svižný rytmus, věty tepou. Jaké reakce při vašich slovech nejčastěji zažívají vaši posluchači, když se na ně během vystoupení díváte?
Slam poetry je autorská poezie přednášená publiku. Ve vašem podání je to zábavný a nápaditý kulomet slov. Jaké reakce na pódiu od diváků nejčastěji vnímáte?
V hledišti už se dělo leccos. (smích) Když bych to vzal úplně od konce, tak jsem jedním poloimprovizovaným textem dokázal podle mých dat asi 3 lidi rozplakat. To bylo poprvé a naposledy v mé kariéře, co se mi to povedlo. Ale protože jsem komediant, většinou jsem registroval momenty smíchu a radosti z pochopení mých až autistických vtipů, kterými jsou moje texty syty. Mám jeden text, který je o tom, jak se rozmlátí nákup, když ho nese paní z krámu domů. U něj se mi několikrát stalo, že některé dámy se s tím tak strašně silně identifikovaly, že u nich došlo k netradičním záchvatům smíchu na základě velmi silné empirické zkušenosti.
Když pro vás připravuji otázky, poslouchám hudbu. Právě teď začali hrát z repráku WWW. Texty Lubomíra Typlta mi připomínají slamový formát. Jaké československé hudební texty vám přijdou čímkoli zajímavé?
Jsem v něčem lehce žebříčkový člověk, takže mám trojici českých textařů, kterých si opravdu vážím. Ta trojice je Michal Horáček, Adam Svatoš aka Kato a Oto Klempíř. U toho posledního jmenovaného vám zcela upřímně říkám, že dříve jsem měl jeho texty radši. Teďka mi ty texty hořknou v uších. Všichni tři jsou ale neobyčejně řemeslně zručný, vytvářejí velmi zajímavé obrazy, každý v jiném druhu a žánru hudby. Asi nejvýš mám Kata (Prago Union, pozn. red.). Texty jako „Když chceš vidět živou kulturu, pojď na koncík, už nemusíš zírat do jogurtu…“ považuju za věci, který jsou hrozně hezky obrazný, jazykotvorný.
Jako odborník na vše jste také stvořitelem mystifikační diskuzní show Nevyžádaná rada, při které publiku dáváte rady bez jakékoli užitečnosti. Zde oproti slamu musíte prokázat schopnost improvizace, protože reagujete na dotazy diváků. Zkusím to taky: Prosím vás, z jaké strany se rozmotává klubko? Vláďa říkala, že jednoznačně zevnitř, ale Klárka, která má stejně zkušeností, kontruje, že to párkrát zkoušela, ale zas takové terno to není.
Pokud bych na to měl odpovídat jako alterego pro pořad Nevyžádaná rada, tedy RSDr. Bedřich Šmotlík, kandidát technik a náměstek děkana katedry historie a odborný asistent na katedře religionistiky a analogových spojů na Univerzitním koncernu Zinovia Serdiuka v moldavském Negureni, tak bych velmi pravděpodobně vzpomenul originální řešení Alexandra Velikého a řešení takzvané gordické otázky, to znamená rozetnout a tam, kde vyvstane více konců, přepočítal bych to numericky a začal rozmotávat a na to nemusíme být sami, samozřejmě můžeme rozmotávat ve dvou. Jinak obecně pořad Nevyžádaná rada je závod 4 lidí, kdo vytvoří nejlepší fór. Je to takový hokej, přihráváme si nápady a chceme splynout ve společný vizi.
Ve svém portfoliu máte přes 21 000 editací a 2 000 nových článků na Wikipedii. Co pro vás Wikipedie znamená a co vás na ní drží?
Je to pro mě obrovský relax. To, co dělám, mě strašně baví, miluji slam a to, že mám svodný kulturní povolání. Na druhou stranu si chci občas od všeho uměleckého odpočinout a pustit se někam úplně jinam. Takhle tu Wikipedii mám už více jak deset let. Především během covidu jsem se utrhl s publikováním, když nebylo možné vystupovat. U toho jsem si řekl, to má smysl. Ty satisfakce jsou mnohonásobný a různý. Mohu zmínit z posledních mých radostí, Deník N má sérii o slavných ženách a několikrát už byl publikovaný portrét žen, o kterých jsem psal wikipedistické články, dokonce použili jako náhledovou fotku tu, kterou jsem někde vyhrabal a přidal jsem ji k wiki článku, protože byla nedogooglitelná. To jsou takové drobné momenty radosti.
Těšíme se na vaše vystoupení v České Lípě, kterou máte rád. Vidím to na vás vždy, když v ní vystupujete. Mohl byste nyní všem vašim fanouškům napsat krátký slam o našem městě — a my si budeme představovat, jak ho slamujete?
Jasně, jasně, zkusím něco vyimprovizovat. Když to bude blbý, tak to vezmu znova, jo?! „S kulturou vždy v České Lípě tak nějak upřímněji a obecně líp je. Přijdou všichni, Kristepane, Českolipané? Klidně i sbor přespolních tvorů z Nového Boru a sejdou se pod jevištěm a slibujou, že zase příště i radostí budou pištět a volat hurá, hurá, hurá zas přijala kultura! Byť nejen v České Lípě přespolní kultura se sklízí. Česká Lípa spoustu vlastní kultury nabízí. Naštěstí je natolik přívětivá, aby u vína i piva přivítala umělecké hosty. A nemá jich nikdy dosti. Nebo ne?“
Slam Poetry Exhibice, 2. 4., U bílýho černocha, vystupují: Anatol Svahilec, Ing. Puding, Leritas a Dejv.