Michaela Škultéty: Číst vlastní překlad má své kouzlo
Překladatelka Michaela Škultéty, známá především díky překladům německy psaných románů Jaroslava Rudiše do češtiny, zavítá 18. září do Nového Boru jako jedna z interpretek letošní Noci literatury. Číst bude úryvek vlastního překladu knihy Mizíme rakouské autorky Johanny Sebauerové, kterou letos vydalo nakladatelství Prostor. Jen na okraj uvádíme, že o den dříve proběhne Noc literatury již tradičně také v České Lípě, ovšem v jiném čtenářském obsazení.
Přijala jste pozvání na Noc literatury v roli interpretky vlastního překladu. Je taková praxe pro vás běžná?
Běžná to není, většinou jsme my překladatelé rádi, když se čtení ujme někdo, komu vydrží hlas i po deseti stranách. Ale číst vlastní překlad má své kouzlo, člověk přesně ví, proč se rozhodl pro tu konkrétní větu, slyší, jak text funguje nahlas, a má šanci si nenápadně opravit to jediné slovo, které ho od vydání trochu štve. A pro publikum je to zase možnost slyšet text tak, jak ho „slyšel“ překladatel, když ho psal.
Jste známá jako překladatelka německy psaných románů Jaroslava Rudiše, ale přeložila jste kolem 250 titulů. Překládá se vám lépe text někoho, s kým máte totožnou mateřštinu a kulturní kořeny, nebo necítíte rozdíl od ostatních autorů?
Je to jiné, ne lepší nebo horší, prostě jiné. U autora se stejnou mateřštinou a podobnými kulturními kořeny možná snáze vidím koleje, po kterých se text ubírá, a tuším, kam zatáčí, i když i na téhle známé trati může sem tam vyskočit nečekaná výhybka. U autorů z jiného jazykového a kulturního prostředí je to spíš jako jet po trati, kterou neznám, a za každou zatáčkou může čekat most, tunel nebo nádraží, o kterém jsem netušila, že existuje. Obojí má svoje kouzlo.
Kniha Mizíme, kterou přivezete na Noc literatury, se odehrává ve vesničce Nincshof, místě usazeném po staletí v nejvýchodnějším cípu Rakouska až u maďarských hranic. Promítala jste si do ní nějaké skutečné místo třeba z příhraničí, ať už českého, německého nebo rakouského?
Možná se mi při překládání vybavovaly obrazy z různých koutů, kde jsem byla, třeba z moravsko-rakouského pomezí nebo z Lužice. Spíš než konkrétní vesnici jsem si ale představovala atmosféru míst, kde se potkává několik jazyků a kultur, ale zároveň na vás dýchne pocit zapadlosti, jako by se tam čas zastavil, vlaky projížděly jen občas a zprávy zvenčí přicházely se zpožděním.
Je vám kulturně bližší Německo, nebo spíš Rakousko? Německá němčina, nebo rakouská němčina?
Mám ráda obojí, Německo pro jeho přímočarost a obrovskou pestrost, Rakousko pro jeho smysl pro humor, který se často skrývá pod uhlazeným povrchem. Německá němčina je pro mě jazyková základna, rakouská němčina zase příjemná varianta s jinou melodií a povahou. Nedávno jsem sledovala seriál Der Pass a ohromně mě bavila vídeňština komisaře Gedeona Wintera, měkký, zpěvný přízvuk, který umí líně plynout a v příští větě se zlomit do rychlého, ostrého bodnutí. Je stejně podmanivá jako záludná a i rodilí Němci k ní nezřídka potřebují titulky.
Přeložila jste řadu úspěšných a oceňovaných titulů, takže díky vaší znalosti němčiny a schopnosti převést ji do prvotřídní češtiny z nich měli zážitek i čtenáři, kteří jazyky nevládnou. Máte dojem, že je vaše práce náležitě ohodnocena? Dá se u nás vůbec literárním překladem uživit?
Ohodnocena je, ale spíš morálně než finančně. Čtenáři mi občas napíšou nebo přijdou po čtení říct, že je kniha nadchla, a to je pro mě cenné. Finančně je to ale složitější, literární překlad vás uživí, jen pokud ho děláte opravdu hodně a bez delších pauz, často s dalšími pracemi k tomu, například s redakcí, korekturami, tlumočením nebo lektorováním. Jinak byste musela být zároveň překladatelkou a kouzelnicí. Takže vlastně neuživí. ????
Všimla jsem si, že podobně jako Jaroslav Rudiš jezdíte vlakem. A nemohla jsem si nevšimnout, že máte ráda kočky. Už jste někdy zkoušela spojit cestování vlakem s kočkou?
Raději ne, moje kočky mají k cestování dosti rezervovaný vztah. Myslím, že by vlak považovaly za podivné místo, které se hýbe, ale nedá se z něj utéct. Teď si ale představuju, jak by to vypadalo: já u okna s knihou, kočka na vedlejším sedadle, zvědavě sleduje krajinu a při průchodu průvodčího se tváří, že jízdenku rozhodně ukazovat nebude.
Noc literatury Nový Bor, 18. září, 18–22, knihovna, sklářské muzeum, grandhotel, Vedlejší kolej, divadlo