Dnes je 12. 12. 2024
svátek má Simona

Jana Boušková: Není hezčího povolání než hudby

Mstislav Rostropovitch si osobně vyžádal kontakt na harfistku Janu Bouškovou poté, co uslyšel její hru v rozhlase a hned si ji vybral ke spolupráci na festivalu ve francouzském Evianu pro uvedení premiéry Sonáty pro violoncello a harfu Ravi Shankara. Susann McDonald, světoznámá profesorka harfy v USA, o Janě Bouškové prohlásila, že je talent století. I řada zahraničních kritik se o Janě Bouškové vyjadřuje v podobných chválách. Vskutku není mnoho umělců, kteří by dosáhli podobných ocenění a na tak vysoké úrovni reprezentovali Českou republiku v zahraničí… Profesorka Jana Boušková přijala festivalové pozvání, v neděli 5. října vystoupí na sólovém recitálu v Kravařích a při této příležitosti jsme pro vás připravili i tento rozhovor. V prodeji je posledních pár kusů vstupenek!


Harfa je velmi zajímavým nástrojem, nástrojem královským, andělským, s převážně velmi subtilním a něžným zvukem. Hra na ní však patří vůbec k nejtěžším. Čím je to dáno a co považujete Vy na hře na harfu za nejobtížnější?

Přesto, že mnozí na harfu nahlížejí, jako na nástroj, který rozeznívá struny hlavně v glissandech, či v úvodních akordech Vyšehradu, je to přitom nástroj, který dokáže dosáhnout i zvukový pocit celého orchestru. Vůbec není nutné, aby se na harfu hrálo pouze subtilně, andělsky. Sílu zvuku a dynamiku, vytváří interpret na harfě, svými prsty sám a pak záleží, zda má vycvičenou sílu v rukou, aby dynamiku dokázal odstupňovat nebo ne. Na harfě je složitá koordinace rukou a nohou, jelikož používáme chodidla k sešlápnutí sedmi pedálu, které slouží k přelaďování do různých tónin. Také, oproti klavíru, s kterým se harfa nejvíce připodobňuje, díky stejnému notovému zápisu, máme ztíženou techniku. Na harfě nepoužíváme k hraní všech deset prstů, ale pouze osm. Malíčky, vzhledem ke své velikosti, se ve hře neuplatňují. Avšak dobří harfisté si s tímto nedělají starosti a nakonec, i jak já tvrdím, nic není nemožné.

Harfa je nástroj, na který jen zřídka hrají muži. Předurčuje to subtilita její strunné části, zvuku nebo něco jiného?

Právě tento náhled bych publiku ráda vyvrátila. I když v České republice opravdu bohužel muže na harfu shlédneme jen zřídka (výjimkou je harfista Severočeské filharmonie v Teplicích, Lukáš Dobrodinský), ve světě to již taková úplná vzácnost v mladé generaci není. Pokud je ale muž harfista ještě dobrým interpretem, má ve své kariéře určitě víc otevřené dveře, než žena, která má stejné nebo i lepší interpretační kvality. Muž je asi stále přeci jen pro společnost zajímavější, právě ke své výjimečnosti ve spojení s harfou.

Hrajete na vynikající nástroje značky Lyon & Healy. Jaký je vůbec trh s harfami? Lze jej připodobnit například tomu klavírnímu, kde dominuje značka Steinway a v podstatě jej globalizuje a stírá tak i rozdíly mezi národními klavírními školami, nebo je více harfových výrobců mistrovských nástrojů se specifickým zvukem?

Máte naprostou pravdu. Trh s harfami se dá hodně připodobnit klavíru. Značka Lyon & Healy je tou prestižní, kterou si pořizují do nejlepších světových orchestrů a vlastní je sólové harfistky. Přesto, že existují i harfy jiných firem z Francie, Itálie, Japonska, Německa, Švýcarska, tato americká firma Lyon & Healy patří mezi tu špičku nejen pro svou dlouholetou tradici, ale také díky plnému zvuku, kterým disponuje. Je to dáno celkovou proporcí nástroje a hlavně kvalitní výrobou ozvučné desky. Tato firma má na výrobu harf mnoho patentů a ty si samozřejmě chrání. Letos oslavila Lyon & Healy již 150 let své existence.

Váš festivalový program je složen takřka výhradně z české hudby a je tak jedním z příspěvků k letošním oslavám Roku české hudby. Tyto oslavy vměstnávané do roků končících 4 jsou tématem, které má své příznivce, ale i odpůrce. Jak se na to díváte Vy? Jsou podle Vás oslavy tohoto druhu přínosem?

Já přijala Rok české hudby jako výzvu k nastudování českého repertoáru. Proto se určitě řadím mezi ty příznivce. Jelikož však naší velikáni - čeští autoři 19. století – harfě nevěnovali pozornost jako sólovému nástroji, převzala jsem skladby z klavírní literatury, které si myslím na harfě zní velmi krásně a jsem tak ráda, že mohu teď sdílet s publikem i ta díla, která v klavírní literatuře obdivuji a nezůstávají pro mě již jen pouhým snem.

Jste světově uznávanou umělkyní vystupující na předních světových pódiích, přesto Vás však má české publikum možnost vidět i na menších koncertech v regionech či hudebních festivalech jako je Lípa Musica. Je rozdíl ve vnímání publika mezi kulturními metropolemi a menšími koncertními místy podle Vás zřetelný? Máte ráda atmosféru menších hudebních festivalů?

Já jsem zastánce toho, že hudba je jedna a ta patří všude. Protože všude ji lidé potřebují a všude by měla naplňovat lidské duše svou krásou. Koncerty v menších městech jsou osvícené jinou, ale o to víc nezapomenutelnou atmosférou, jelikož takové obecenstvo přijímá kulturní akce jako svátek, a tak také k nim přistupuje. Lidé tam nejsou tolik přesyceni kulturou, jako velké metropole a proto opravdu ta úcta je vidět v publiku nejen štěstím v obličejích, ale i v jejich přístupu k oblečení, v kterém na koncerty přicházejí.

Váš repertoár je velmi pestrý a obsáhlý. Lze říci, že je Vám některá epocha bližší?

Prošla jsem si v životě obdobím, kdy jsem měla ráda hudbu romantickou, pak impresionistickou, soudobou a teď doslova zbožňuji baroko. Každé hudební období mě posunulo jinam, a proto nemohu říct, ani se to nedá, které mám nejraději nebo které mě oslovilo nejvíce. Domnívám se, že je to vždy umocněno hlavně tím, co člověk sám v té době prožívá. Všechny epochy mají něco osobitého a jiného. V impresi jsou nádherné barvy, které autoři dokázali vepsat do notových osnov a ta muzikalita, kterou muže interpret v ní nechat rozvinout, je inspirující. V romantismu mě oslovovala neskutečná virtuozita, díky které skladatelé uměli představit nástroj ve všech podobách technických možností, jako nikdo jiný a v baroku mě oslovuje teď ta obrovská duchovní hloubka, která je obsažena doslova v každé notě, kterou člověk zahraje. Nejraději se snažím kombinovat program ze skladeb různých období, abych harfu představila v co nejširším hudebním rozměru.

Mnoho soudobých skladatelů složilo skladby přímo pro Vás. Soudobá hudba si však jen těžko hledá své místo na běžných koncertních programech, jelikož publikum se jí stále spíše bojí a organizátoři se bojí malé návštěvnosti. Jak oslovuje soudobá hudba Vás a jaké ze skladeb, které jste v této oblasti měla možnost interpretovat, byste takovýmto posluchačům doporučila?

Je-li hudba dobrá, pak osloví vždy. A to dle mého názoru platí i o skladbách soudobých skladatelů. Je pravda, že mnohdy právě v soudobé hudbě velmi záleží na její interpretaci, jelikož i z dobré hudby se pak dá udělat hudba špatná. Ale to jsou výjimky. Měla jsem tu čest, že mi opravdu nemálo skladatelů věnovalo svá díla. Nejdříve bych ráda zmínila mladého skladatele Lukáše Sommera, který mimo Jarní fantasie pro flétnu a harfu, mi věnoval harfový koncert s orchestrem. Ten jsem premiérovala v Německu a velmi bych si přála ho také brzy představit českému publiku. Dalším mladým českým skladatelem je Jiří Pazour, který mi napsal Suitu pro sólovou harfu a je to opravdu krásná věc, která obohacuje harfový sólový repertoár. Významný český, jazzový skladatel, Emil Viklický mi věnoval dvojkoncert pro hoboj a harfu s orchestrem, skladbu, která je unikátní nejen svým nástrojovým složením, ale též ojedinělá jazzovým nábojem. A nakonec nemohu opomenout zmínit Kryštofa Mařatku, skladatele, již teď ve světě velmi uznávaného, který mi napsal a věnoval koncert pro harfu a orchestr PRAHARPHONA. Tento koncert se těší již mnoha repríz nejen v ČR, ale hlavně v zahraničí. Mimo českých autorů jsou i skladatelé zahraniční, kterým jsem skladby premiérovala nebo kteří přímo skladby pro mě napsali. Byli to: Benjamin Yusupov (Maximum, koncert pro pět sólistů - flétnu, housle, violu, harfu a klavír - s orchestrem. Jeden ze sólistů byl Maxim Vengerov), Ravi Shankar (Sonáta pro violoncello a harfu, s Mstislavem Rostropovichem), americký skladatel Roger Briggs: Koncert pro harfu a orchestr a mnoho premiér od různých dalších autorů. Avšak nemohu opomenout složit svůj dík i těmto dalším významným českým skladatelům, kteří mi své skladby napsali: Jan F. Fischer, Ijla Hurník, Lukáš Hurník, Václav Kučera, Ivanka Loudová, Jan Vičar a mnoho dalších.

Jak přistupujete k intepretaci skladeb? Je pro Vás důležitější absolutní věrnost partituře či přesah daný vlastním emocionálním prožitkem a virtuózním vkladem?

Notový zápis je dle mého názoru „pouhá“ předloha, která by se měla dodržet, ale zároveň, kterou by měl dokázat každý interpret naplnit tou svou představivostí a svým „já“. Skladba by se měla stát živou, oslovující a srozumitelnou svým obsahem. Každý jsme jiný, a proto také stejná skladba může od odlišných interpretů znít jinak. V tom je ta krása hudby. V tom je ta ojedinělost. Každý může do hudby vložit to, co cítí, to jaký je v duši a srdci on sám a to pak předává prostřednictvím hudby posluchačům. Je to srdce každého interpreta, které se do not vepsat nemůže, ale které právě, mimo krásných tónu, dokáže posluchače oslovit.

Vaše kariéra je od samého počátku lemována vynikajícími úspěchy, kritiky o Vás píší v superlativech. Co podle Vás bylo s odstupem času klíčové pro její správné nastartování? Rodinné zázemí, pedagogové, úspěchy v soutěžích...?

Dostávám tyto otázky v poslední době hodně často a tak ráda bych znala odpověď i já sama. Vyrůstala jsem v rodině muzikantů, kde hudba byla pro mě tak samozřejmou součástí, jako pro jiné jsou jiné obory. Má maminka je harfistka a tatínek flétnista. Od kolébky jsem je doprovázela na jejich koncertech a hudbu jsem milovala. Ve čtyřech letech jsem začala hrát na klavír a o dva roky později slavila úspěchy v soutěžích Lidových škol umění. Když jsem byla asi v první třídě základní školy, začala jsem se učit na harfu. Říkám slovo asi, protože si to sama opravdu nepamatuji. Určitě mě nikdo nenutil. Našla jsem ale fotky, kdy v sedmi letech již hraji na školní besídce. Mé první počiny, ale opravdu neznám. Asi jsem maminku stále okukovala, jak na harfu hraje, až jsem jednou za harfu usedla sama. Pamatuji si totiž, že jsem po mamince některé skladby opakovala, jelikož jsem sama neznala noty. Byla jsem ale také do harfy velmi zamilovaná a cvičení jsem ani v tak útlém věku nebrala jako povinnost. Cvičila jsem ve svých deseti letech již čtyři až pět hodin denně sama od sebe. Ve dvanácti jsem byla přijata do přípravky konzervatoře, kam jsem za tři roky pak nastoupila do řádného studia již s repertoárem absolventa školy. A tak se to nějak stále posouvalo dál. Během studia jsem již účinkovala sólově s orchestry a na různých festivalech, protože jsem měla již harfový repertoár nastudovaný. Přišly první zahraniční úspěchy a vítězství ve světových soutěžích a pak od dvaceti let jsem pak začala pravidelně koncertovat v zahraničí se zahraničními interprety a orchestry. I když to může znít nevěrohodně, ale nikdy jsem nikoho sama neoslovovala, nabídky od pořadatelů a interpretů přicházely sami, a tak to vlastně je stále až dosud. Jsem životu za tento dar nesmírně vděčná. Jsem vděčná všem, kteří jsou mi věrnými příznivci, jsem vděčná za všechna setkání s vynikajícími muzikanty, což bylo a je vždy obrovské hudební obohacení a samozřejmě jsem vděčná rodičům, že mi byli tak úžasným vzorem.

Vyučujete v Praze, Bruselu, USA. Setkáváte se tedy s širokou paletou mladých talentů. Cítíte rozdíly v přístupu jednotlivých studentů? Jaká je nastupující generace harfistů?

V současné době učím pouze v Praze a v Bruselu. V USA a Švýcarsku jsem byla jen hostujícím profesorem na dobu tři měsíců. Ale zkušenosti jsou to vždy nenahraditelné. Má třída na Královské konzervatoři v Bruselu je složena ze studentů různých národností, mohu si tam opravdu vybírat ty nejlepší talenty z celého světa, kteří přijdou ke zkouškám a ta práce se studenty je pak nadstandardně inspirující. Mám obrovskou radost ze všech úspěchů, které moji studenti mají a já je jen podporuji, aby harfu dále reprezentovali v tom nejlepším světle, který se musí předávat dalším generacím. Jedna studentka vyhrála konkurz na první harfistku ve Vídeňské Filharmonii, další získala druhé místo na světové soutěži v Izraeli, jiná studentka zase první místo na mezinárodní soutěži v Petrohradu, jeden student vyhrál konkurz do orchestrální akademie v Berlíně, kde teď hraje pod taktovkou Daniela Barenboima. Opravdu mám z mých studentů velkou radost. Současně se těším i mé velmi krásné třídy na Akademii Múzických Umění v Praze. Zde jsou studentky především z České republiky, i když přicházejí i zahraniční výjimky. Výběr studentů zde ale bohužel už není tak velký, přesto kvalita je výborná. Přístup žáku ke studiu je různý tak, jak různí jsou žáci samotní. S každým studentem se musí jednat jinak. Každý student přistupuje ke studiu jinak. Když učíte, nejste jen rádce v oboru, ale zároveň i psycholog, matka, přítel a citová opora. A já se snažím vše toto skloubit. Najdou se ale bohužel někdy i takoví žáci, kteří chtějí za každou cenu své neumění, lenost, či až příliš vysoké sebevědomí, na úkor svých dovedností, otočit proti kantorovi a pak to opravdu dokáže udělat nepříjemnou atmosféru, která citlivě založeného učitele, který děla práci s láskou a vědomím toho nejlepšího, velmi zasáhne.

Co je podle Vás z pedagogického hlediska klíčové vštěpit mladým harfistům?

Věřit si a hlavně pospíchat pomalu. Mladá generace jakoby si někdy myslela, že, když skladbu hned hrají ve finálním tempu, znamená to jejich posun dál. A ono je to úplně naopak. Vzpomínám si, jak jsem se sama, ve věku svých dnešních studentek,dokázala soustředit na preciznost a detaily každého taktu, dokud nebyl naprosto „dokonalý“. Tuto trpělivost, jakoby mladá generace ztratila. Je to možná doba, která je celkově uspěchaná, ale pokud se začátky v mládí nepodchytí v dokonalosti a preciznosti, pak brzy zmizí a tomu se snažím u mých žáků předejít. Ne všichni žáci však tomu hned uvěří. Většinou až časem, ale i za to jsem ráda, i když to vyžaduje pak na nějaký čas mou obrovskou trpělivost.

Jak se Vám daří spojovat život výkonné umělkyně, profesorky prestižních světových škol s životem osobním, rodinným, každodenním?

Není to jednoduché, ale záleží hodně na tolerantnosti okolí. Mám dvě děti, které již od malička se mnou všude cestují, tak jako jsem i já cestovala se svými rodiči. Teď, když jsou již několik let školou povinné, je těžší je omlouvat ze školy, ale jsem velmi vděčná mým rodičům a mému bývalému manželovi, že po dobu mých zahraničních zájezdů dávají mým dětem rodinou oporu a zázemí. Neumím si představit, že bych byla odkázána na chůvy. To by v mém případě bylo nemožné.

Vystupujete na prestižních pódiích po celém světě, spolupracujete s předními světovými umělci, soudobí skladatelé píší skladby přímo pro Vás. Máte ještě nějaké nesplněné sny?

Každý máme své sny, které nakonec možná i jen pouhými sny zůstanou. Já jsem však vděčná za vše, co mám, ale i za to, co nemám, protože mohu stále snít. Jsem si ale vědoma, že jsem dostala do vínku již teď toho víc, než jsem si mohla vůbec přát a jsem za to nesmírně vděčná. Pokud mám, a samozřejmě, že mám, stále nějaké sny, pak si je nechám v tajemství a budu o nich stále snít. Třeba se mi ještě někdy splní.

Jaké jsou Vaše plány pro nadcházející novou koncertní sezónu?

Čekají mě mnohá krásná vystoupení, mezi které samozřejmě počítám sólový recitál na festivalu Lípa Musica a na festivalu v Maďarsku, sólo vystoupení s orchestrem v Aténách, účast v porotě Mezinárodní harfové soutěže v Petrohradu a natáčení dvou nových CD. Mimo tyto sólové aktivity se v následující sezóně těším i na mnoho krásných koncertů v pozici první harfistky České filharmonie, včetně zájezdu do USA a též na své báječné studenty na dvou prestižních vysokých školách v Praze a Bruselu. Sezóna bude krásná, i když opět náročná. Ale hudba je tak naplňující, že nemůže být hezčího povolání.
 

alt
alt
alt
alt
alt
alt