Vyprávění o Ladislavu Hlínovi jsme přerušili v okamžiku, kdy ukončil studia na umělecké škole v Kolíně nad Rýnem (první díl naleznete zde). Po studiích zažádal o podporu a přemýšlel, čím by se mohl živit.
Vyprávěla mi kolegyně, jak dala dětem za úkol najít ve městě nějaké historické památky a popsat je. Některé takto označily bronzovou sochu dívky s příčnou flétnou, která zdobí prázdný prostor vedle Unionky. Na tuto historku jsem si vzpomněl, když jsem zamířil na rozhovor k Ladislavu Hlínovi, autorovi zmíněné sochy.
V minulém díle (zde) jsme si s bývalým primářem českolipského oddělení ORL povídali zejména o jeho cestě k medicíně a také o jeho otci. V pokračování se mimo jiné dozvíte, koho navštívíme příště.
V minulém díle Štafety jsem slíbil, že opustíme ty, kteří pracují se sklem. Jan-Joop Ruisch mě vyslal za bývalým primářem českolipského oddělení ORL Karlem Kahanem, který mu umožnil mezi skláře zapadnout.
V sobotu 21. ledna 2012 byla za účasti litoměřického Otce biskupa Mons. Jana Baxanta slavena v Hornopolickém kostele děkovná bohoslužba za místního kněze, Monsignora Josefa Stejskala, který se dožil devadesáti let svého života.
Pro tentokrát jsem se vypravil do Okrouhlé, abych vám představil Jana-Joopa Ruische, Holanďana usazeného už takřka dvacet let v roubence na konci vesnice. V ní má se svou ženou Lenkou několik dílen plných brusných kotoučů.
„Mám na tebe deset minut!“ řekl mi Arno Čančík, když mě jeho manželka zavedla do malé dílny. V potemnělé místnosti seděl u svých nástrojů a do skla vyrýval reliéf nahé ženy. „Brzy ráno to jede někam do Kazachstánu.“
S Honzou Cínou se známe asi dva roky. Vyrazili jsme tenkrát na romskou zábavu do Nového Boru. Přišli jsem na koupaliště, kde se konala, ale když jsme vešli dovnitř, nebyl na místě nikdo, ticho, jenom u baru stála kapela, Cínovci z České Lípy.
V půl páté vyjeli z Boru směrem do Bakova nad Jizerou. Na nádraží v Boru se s nimi přišlo rozloučit na padesát kamarádů, především z řad trempů, hrálo se na kytaru a celá akce byla samozřejmě neskutečně dojemná. Navíc lokomotivu tehdy řídil Rolandův kamarád, shodou okolností také Sudeťák. (První část je zde.)
Poslední dva díly Štafety byly věnovány Josefu Rybičkovi, dnes už i mně známému horolezci, který dokázal do posledního místečka zaplnit sál v radvanecké hospodě. Na besedě o velké cestě Čínou byl i Roland Schowald, se kterým jsme se U Mlejna sešli už o týden dříve.