Michaela Klevisová: Příroda v mých knihách hraje velmi důležitou roli, skoro bych až řekla, že je jednou z postav
Spisovatelka Michaela Klevisová patří k nejvýraznějším českým autorkám detektivní literatury. Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka proslula především sérií s kriminalistou Josefem Bergmanem, v poslední době ale představila také novou vyšetřovatelku Terezu Fabiánovou. V rozhovoru mluví o tom, proč ji přitahují odlehlá místa, jak se rodí její detektivní příběhy, proč nechala Bergmana na chvíli odpočívat i co se můžeme naučit od koček. Zavzpomíná také na Krompach a roubený mlýn, který se stal inspirací pro její povídku.
Často se o vás hovoří jako o královně české detektivky. Jaké to je dozvídat se o sobě, že čtenáři považují vaše romány za nejlepší ve svém žánru?
Je to pro mě velká pocta a ocenění a také povzbuzení do další práce. Když jsem začínala psát, byla pro mě velkým vzorem britská autorka detektivek P. D. Jamesová, a tu tenkrát označovali jako královnu britské detektivky. Vybavuju si, jak moje maminka v době, kdy jsem měla vydanou teprve první krimi, napůl v žertu poznamenala: „To by bylo něco, kdyby u nás jednou něco podobného napsali o tobě!“ Obě jsme se tomu smály. A ono se to pak opravdu stalo!
Milovníci detektivek znají vaši první sérii s inspektorem Josefem Bergmanem, vloni vám ale vyšel román s vyšetřovatelkou Terezou Fabiánovou. V posledních letech lze v detektivkách sledovat nárůst počtu žen v tradičně mužských pozicích vyšetřujícího či inspektora, případně k tandemové práci. Proč jste nechala Josefa Bergmana spát a na scénu jste uvedla novou hrdinku?
Už dávno jsem měla chuť napsat detektivku z pohledu vyšetřovatelky. Lákal mě ten ženský úhel pohledu, bylo to zase něco nového. Proto jsem v některých detektivkách s Bergmanem dala více prostoru jeho pomocnici Sylvii Sedlákové – například v knize Drak spí je její linka docela důležitá. Chvíli jsem si pohrávala s nápadem, že bych Bergmana poslala na nějakou delší dovolenou a nechala jeden případ vyšetřovat jenom Sylvii. Pak mi ale došlo, že to není správná cesta, Sylvie a Bergman prostě patří k sobě. A tak jsem si vymyslela úplně novou vyšetřovatelku Terezu Fabiánovou. Mám pro ni vymyšlené celkem tři příběhy, všechny z Jindřichohradecka. Asi teď budu nějaký čas střídat knížky s Bergmanem a s Fabiánovou – teď zrovna pracuji na dalším Bergmanově případu.
Jako prostředí svých příběhů často volíte nepříliš obydlené oblasti, nechala jste se slyšet, že máte ráda Šumavu, ale také Nizozemsko. Co vás na tak odlišných krajinách fascinuje?
Jako cestovatelka mám ráda i rušnější lokality, klidně jedu na dovolenou do města, líbí se mi například v Marseille nebo mě zaujal španělský Cádiz. Není to tak, že bych potřebovala být pořád daleko od lidí. Ovšem jako autorka detektivek si cíleně vybírám právě ta odlehlá, přírodou obklopená místa. Přímo si říkají o to, aby se stala kulisou napínavého příběhu. Je pro mě jednodušší zasadit krimi příběh do krajiny hlubokých lesů a malých vesniček, kde každý zná každého a mezi rodinami po generace přežívají staré křivdy. Připadá mi, že už jenom z toho prostředí dýchá tajemno. A příroda v mých knihách hraje velmi důležitou roli, skoro bych až řekla, že je jednou z postav mých příběhů. Navíc jsem jako malé dítě trávila hodně času u babičky a dědy na maličké vesnici, a to prostředí ve mně zanechalo hlubokou stopu. Je pro mě jednodušší popisovat mezilidské vztahy v úzce semknuté venkovské komunitě než ve městě.
Kromě detektivních, psychologických románů píšete také povídky do různých tematických antologií. Je pro vás spíše omezující, když máte dané téma, nebo je to spíš výzva?
Je to spíš výzva, takové dobrodružství. A možná trochu i návrat k mé bývalé profesi, kdy jsem jako novinářka neustále musela psát články na témata, které mi někdo zadal. Zároveň si ale dost vybírám. Pokud mě téma neoslovuje, tak povídku psát ani nezkouším. Někdy se naopak stane, že jsem z tématu naprosto nadšená. To byl případ antologie Sudety – Ztracený ráj z nakladatelství Host. Chtěli po mně, abych napsala povídku ze Sudet a tím mi v podstatě splnili sen.
Ve dvou svých povídkových knihách se kromě mezilidských vztahů věnujete vztahům lidí ke kočkám. Jste kočkařka?
Určitě, to mám po mámě. Kočky tvořily kulisu mého dětství, domov bez nich si vlastně vůbec nedokážu představit. Líbí se mi na nich, že dokáží svého člověka hluboce a oddaně milovat a pevně k němu přilnout, ale jenom v případě, že se k nim chová hezky a ohleduplně. Přízeň kočky je potřeba si zasloužit. A to je přece tak inspirativní! Všichni bychom měli chtít, aby se k nám naše okolí chovalo hezky. A neměli bychom ztrácet čas s někým, kdo se k nám hezky chovat neumí nebo nechce. Od koček se máme hodně co učit :)
V povídkové antologii Sudety: Ztracený ráj jste čtenáře zavedla do nedalekého Krompachu. Máte k této oblasti a místním Sudetům nějaký bližší vztah?
Ano, do Krompachu jsem jezdila jako dítě na chalupu. Byl to dvě stě let starý roubený mlýn, tajemné místo se silnou atmosférou. Svoji povídku Moje budoucnost v knize Sudety – Ztracený ráj jsem zasadila právě do tohoto mlýna. Je v příběhu přesně takový, jak si ho z dětství pamatuju, při psaní jsem si vybavila vůně, zvuky, různé drobnosti. Ten mlýn už naše rodina dávno prodala a už ani nestojí, tak jsem ho aspoň takhle oživila. Ilustrátor Jaromír 99 ho do antologie nakreslil podle mojí staré fotografie. Psaní povídky pro tuto antologii zpětně vnímám jako jednu nejpříjemnějších a mně nejbližších věcí, do jakých jsem se kdy jako spisovatelka pustila.
Beseda se spisovatelkou Michaelou Klevisovou, 30. 9., 17:30, Knihovna Vladislava Jindry, Nový Bor.