Johanna Meier-Michel (1876–1945)
ATELIER – AUSSTELLUNG – WOHNZIMMER
Jak nejlépe přiblížit umělkyni, k jejímuž 150. výročí narození, pořádá Vlastivědný spolek Českolipska její vůbec první výstavu v České Lípě, v jejím rodném městě? Co kdyby se představila sama? Rozhodli jsme se proto s ní udělat fiktivní rozhovor, aby nám vlastními slovy přiblížila svůj životní osud a své dílo.
V letošním roce 1912 přijela do České Lípy otevřít svou výstavu vídeňská sochařka a medailérka Johana Meier-Michel. Využili jsme této příležitosti a vyzpovídali jsme ji. Pro českou menšinu žijící v našem městě, překládáme tento rozhovor do češtiny.
Paní Meier-Michel, Váš příběh je velmi pozoruhodný, z našeho malého města jste se vypracovala až na umělkyni pracující pro velké porcelánky ve Vídni. Šla jste si tedy za svým snem. Jak tento sen začal?
Úplně jednoduché to nebylo. Jsem ze čtyř sourozenců, mám tři sestry, Marii, Františku a Emmu. A i když naši vážení rodiče vždy dělali vše pro nás, docela jednoduše neměli tolik peněz, abych mohla jít hned studovat umění. Navíc když to v té době nebylo žádné povolání pro dívky.
A jak jste se tedy k malování a sochařství nakonec dostala?
Vždy mě kreslení a modelování, hlavně podle přírody, nesmírně bavilo a po tom co jsem absolvovala pár let jako vychovatelka v mateřské školce, což mě velmi deprimovalo, rozhodla jsem se, že to není povolání, ve kterém můžu v životě dál pokračovat. Až tehdy mě rodiče pochopili a umožnili mi, abych doma začala chodit na kurzy kreslení k paní Eugenii Hauptman-Sommer a také k sochařovi Müllerovi. Ale to byl teprve začátek.
Co Vám umožnilo jít studovat do Vídně?
Jednak doporučení k věhlasnému sochaři Richardu Kauffungenovi, který v té době ve Vídni vedl nově založenou Uměleckou akademii pro ženy a dívky a pak velká finanční pomoc od Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách. Díky ní jsem mohla v roce 1897 ve svých 21 letech odjet studovat do Vídně.
Ohromila Vás Vídeň?
To je slabé slovo. Byla jsem doslova unešena. Velikánské město pulsující životem a obrovskou energií. Skupina umělců, tvořících jinak než dosud, zrovna založila spolek Secese a otevřela si svůj vlastní výstavní pavilón. Byla jsem se podívat hned na jejich první výstavy. Byl tam pan Klimt, Schiele i Kokoschka.
Vy jste studovala také na vídeňské univerzitě užitých umění, která je známa velkými jmény pana profesora Josefa Hoffmanna nebo Kolomona Mosera?
Ano, i když u nich jsem nestudovala. Profesor Hoffman vede totiž architektonický atelier a profesor Moser zase malbu na porcelán. Já jsem své studium zaměřila na kovovou plastiku, kterou vyučuje pan profesor Stefan Schwartz a na studium techniky smaltu v atelieru Adele von Stark. Studium na univerzitě bylo pro mě splněným snem. A potkala jsem se tam i se svým manželem Emilem.
Už během studia jste se zúčastnila soutěže pořádané Rakouskou nadací pro podporu medailérství a drobné plastiky a získala jste čestné uznání a odměnu 100 rakousko-uherských korun za svou plaketu Jaro. Šlo o Váš první umělecký úspěch. Jak na to vzpomínáte?
Toto ocenění má pro mě stále nesmírnou váhu. Byla jsem tím velmi potěšena, jelikož mezi ostatními přihlášenými díly byla i díla jiných vídeňských velmi uznávaných umělců a byla jsem moc vděčná porotě, že vybrala zrovna mé dílo.
To Vám po ukončení studia muselo otevřít dveře pro další práci, ne?
Ano. S manželem Emilem Meirem jsme začali vytvářet návrhy drobných figurek pro firmu Wiener Keramik, kterou založili pánové Powolny a Löffler. Pan Powolny většinou provádí své návrhy i v hlíně, ale pan Löffler ne, takže ty pak realizujeme s manželem v hlíně my nebo jiní umělci. Jeho krásné pohádkové kresby však dobře vystačí jako jasný návrh, který se má v hlíně vymodelovat. Třeba Dáma s maskou, nebo Krinolínové dámy jako alegorie čtyř ročních období jsou od nás.
Ještě s někým dalším spolupracujete? Co Vás živí?
Kromě své vlastní volné tvorby šperků nebo bronzových art-decových figur, které pravidelně vystavuji na výstavách, děláme společně s Emilem návrhy porcelánových sošek pro další firmy, jako jsou Wiener Kunstkeramische Werkstätte nebo Goldscheider. To nás živý. Máme společný ateliér ve Vídni v Seidelgasse 14, kde také bydlíme.
A jaké to je být dnes ženou umělkyní ve Vídni?
Je to velmi obtížné, zvlášť pokud se chcete prosadit jako nezávislá umělkyně a tvořit svá díla. Nedávno, v roce 1910, jsme založily Asociaci rakouských umělkyň a podařilo se nám v pavilonu Secese uspořádat první větší výstavu pouze ženského umění, která sklidila ohromný úspěch. Měla jsem tu čest vytvořit pro tuto naši výstavu plakát. Společenský názor však zůstává silně konzervativní a určití kritikové, i z řad kolegů umělců se nebojí posílat ženy-umělkyně zpět do domácnosti.
To musí být velmi svazující?
Bohužel podobný přístup pak zastávají i zavedené vídeňské umělecké spolky, které do svých řad nepřijímají i velmi nadané a talentované umělkyně. Mluvím o tom proto, že pokud nejste členem těchto spolků, prakticky nemůžete vystavovat a prodávat svá díla. To se snažíme změnit s Asociací rakouských umělkyň.
Toto léto jste opět zavítala do své rodné České Lípy, letos je to však výjimečné i díky tomu, že zde poprvé vystavujete svá díla. Čím je pro Vás Česká Lípa?
Já jsem tady vyrostla a do svých jednadvaceti let žila a mám tu rodinu, mé vážené rodiče a tři sestry. Je mým domovem stejně jako Vídeň, kde pracuji.
Vy jste také autorkou dvou nádherných pomníků umístěných v České Lípě před Wedrichovým muzeem a v parku.
Ano, obojí to byly zakázky iniciované Vaším Excursions-Clubem, a já jsem byla velmi potěšena, že mi byla svěřena taková zodpovědnost ztvárnit tyto důležité osoby. Hlavně busta Heinricha Wedricha pro jeho muzeum, byla velmi obtížná, protože jsem měla k dispozici jen jeden jeho obraz. Pro reliéf Amanda Paudlera jsem naštěstí měla již několik fotografií.
Vracíte se do Vídně? Co Vás čeká v nejbližší době?
Mám hodně práce, takže se musím v brzké době vrátit zpátky do Vídně. Na podzim bude další výstava v muzeu užitého umění, a chci připravit několik věcí, které mám zatím jen v hlavě. Těším se, jak se mi povede je ztvárnit.
Děkujeme za rozhovor.
Výstava se bude konat v salónku ve foyer KD Crystal v České Lípě od 16. 6 do 31. 10. 2026. Otevřeno vždy ve čtvrtek a v neděli 15–18 h. Vernisáž proběhne v úterý 16. června od 17 hod.