Gravitace ve 3D byla pecka. Inflace vzdělání i fotbalového talentu. Imunitou proti chudobě. Co mi dala Sametová revoluce? Stratocaching.
Shrnu prožitý týden, ono z toho nějaké téma vypadne. Hned v pondělí jsem neponechal nic náhodě a vyrazil do kina na Gravitaci. Původně mě napadlo jít na tento film, protože jsem si myslel, že je natočený podle románu mé oblíbené autorky Tess Gerritsen. Normálně píše detektivky, a tak jsem si tento její román nechal až úplně na konec. A zadařilo se: četli jsme si ho s manželkou na pláži v Bulharsku a stále o něm diskutovali: jako co je možný, co není. Z pláže jsme se přenášeli co chvíli na kosmickou stanici ISS. Když mi došlo, že film a kniha mají společné jen prostředí, nadšení trochu opadlo, ale kritiky dobré, navíc jsem četl pár článků, v nichž se k filmu vyjadřovali odborníci, kteří rovněž řešili, co se ve vesmíru může a nemůže ve skutečnosti stát.
Běžně se vyhýbám promítání ve 3D, brýle nemám na nose rád ani sluneční, ale tentokrát to byla trefa. Vlastně vůbec nešlo o děj, šlo především o vizuální zážitek. 3D projekce mě doslova vtáhla do děje, chvílemi se mi z toho lítání prostorem dělalo i špatně. První hodina filmu měla takový spád, že jsem se bál, aby mě nerušil vlastní dech. Později se začala hromadit různá ta americká klišé a výsledek byl samozřejmě dopředu jasný. Po filmu Rivalové dávám další doporučení.
V úterý jsem chvíli sloužil na Burze škol. Je to občas pěkně drásavé, lákat ke stánku budoucí studenty a poslouchat, že oni sice mají na to, aby vystudovali gympl, ale raději půjdou na nějaké lyceum, protože my jsme moc nároční. Zaslechl jsem to několikrát a jen to potvrzuje, jak je naše školství v rozkladu. Nikdo nedokáže tu inflační spirálu zastavit, vlastně k tomu nikdo ani nemá vůli. Dnes jsem se sešel s Karlem Machačem, šéftrenérem naší fotbalové mládeže. Připravuji další sérii reportů do rubriky Zaostřeno. Pan Machač mi potvrdil, že něco podobného se děje i ve fotbale. Ze svých mateřských týmů jsou přetahováni do Sportovních středisek mládeže fotbalisté, kteří na vrcholový fotbal často nemají. Ale střediska je potřebují, neboť musí splňovat něco, čemu my ve školství říkáme normativ. Zkrátka na ně dostávají peníze. O tématu ale nechci zatím prozrazovat více, nechte se překvapit.
Ale školství nemá jen své stinné stránky. Ve čtvrtek se u nás na gymnáziu uskutečnilo tradiční Studentské odpoledne, naše forma oslav Dne studentů a nyní i Státního svátku. Jsem vděčný za každého kolegu i studenta, který se angažuje. Je to festival kreativity. Studenti mohou školu po obědě opustit, přesto jich velká část zůstane a aspoň nahlédnou do tělocvičny či hudebny, co se tam děje. Nabízím malý sestřih z flipu, více zítra v naší reportáži s názvem iGymnázium.
Vidím, že v hydeparku je 17. listopad 1989 jako téma. Co nám dal a co nám vzal. Nebudeme si namlouvat, že nám nevzal nějaké jistoty – třeba jistotu práce. Dal nám však svobodu. Někdo ji nepotřebuje, já ano. Jsem rád, že můžu číst Kunderu a nemusím to tajit, vyhovuje mi, že můžu překročit hranici, kde se mi chce, že můžu jet do většiny států světa a ve velké většině z nich si nepřipadám jako chudák. Pokud nezasahuji do něčích práv, dokonce si můžu psát i to, co chci. Můžu se fotit na nádraží a nikdo mě u toho nebuzeruje. Lidé rychle zapomněli na některé maličkosti a často vidí jen to, že nemůžou mít lepší auto než jejich soused.
Jako skutečně velký problém cítím chudobu. Teď nemyslím své vrstevníky, kteří mají několik aut, dva byty a stále si stěžují, že jsou chudí. Myslím tím lidi, které stát legislativně neochránil před zchudnutím – před všemi těmi prodavači šmejdských výrobků, půjčovnami peněz a dalšími firmami, proti kterým socialistická generace mých rodičů neměla vytvořenou imunitu.
Vrcholem mého týdne měla být po dlouhé době volná sobota. Jenže jsem to nevydržel – projekt stratocaching mě nenechal v klidu. Pro nezasvěcené: v sobotu se z Prahy vznesl balón, který vystoupal třicet kilometrů nad Zem a poté vyhodil deset křidélek. Na nich byly vysílače, které měly zaregistrovaným nadšencům prozradit souřadnice místa svého dopadu.
Chvíli jsem vše sledoval jen díky on-line kamerám na internetu. Balón zamířil na Zbraslav a pak dále na západ. Přesto nakonec slovo dalo slovo a já byl během čtvrt hodiny oblečený do terénního, vybavený gps, tabletem, baterkou. Manželky nám z domova hlásily, jak se balón pohybuje. V půlce to vypadalo, že snad přeletí i Plzeň a skončí někde u Tachova. A tak jsme jeli na Litoměřice, že mu nadběhneme, ale nahoře asi foukalo jinak, takže z Litoměřic do Berouna. Tam jsme dali pár normálních keší a číhali u mostu přes Berounku.
Další hlášení – balón spadl u Cerhovic. Posunuli jsme se teda dále na západ. V Cerhovicích první stratokeška odeslala své souřadnice, spadla až u Chrástu. Chvíli na to druhá, o tři kilometry blíže. První jsme ignorovali, určitě tam jeli všichni. Takže na druhou. Dvanáct kilometrů před cílem zhoustl provoz. Auta plná podobných lidí s tablety v rukou. Jeli jsme asi čtvrtí, takže jsme si říkali, že bychom se třeba do desítky vešli.
A pak jsme se přehoupli přes kopec a viděli to: silnice snad desáté třídy ucpaná z obou stran, na poli davy lidí s přístroji v rukou a vyděšený traktorista.
Na polích u Chrástu
Nebudu to protahovat, do desítky jsme se nevešli ani u jedné ze čtyř keší, které se nakonec našly. Zážitek snad za tu naftu stál, navíc jsme samozřejmě odlovili dost standardních krabek.
Kousek od dopadu byla taky pěkná místa a klid
Něco o projektu bylo ve zprávách Primy:
Co dělat příští týden? V Boru dávají zkraje týdne třeba mnou vychvalované Rivaly. V Lípě si můžete v pondělí dát slabý odvat z Improtyjátru - Partičku. Od čtvrtka dávají v kině Crystal další americký trhák - Kapitána Phillipse s Tomem Hanksem v hlavní roli. V sobotu můžete ráno s Ekoporadnou Orsej putovat ve vydřích stopách, odpoledne si můžete užít Pákistán v dokském kině Máj, večer Sjezd swingařů.