Nastal opět 1. červenec a s ním další ročník Reggae Ethnic Session. Když jste se dostali do Žízníkova u České Lípy, získali pásku na ruku a prošacovaní tělesnou stráží se dostali dovnitř, stačilo už jen vyměnit si své peníze za festivalovou měnu Bubu a vrhnout se do víru zábavy. Ta se nabízela zejména na třech scénách – na hlavní, vedlejší a zadní. Mohli jste buď poslouchat tzv. živou kapelu na hlavním pódiu nebo se vlnit v rytmu dance hallu a dubu u vedlejší scény, případně se věnovat hlavně drum and baseové produkci u scény č. 3.
Po Žizníkově a okolí se po celé tři dny rozléhala slova jako rastafara, riddim, Yah, Lyon, Babylon nebo Zion. Velká síla těchto hesel, za nimiž se samozřejmě skrývají zajímavé významy, způsobila rozšíření reggae kultury po celém světě a dnes se proto příznivci a sympatizanti rasta myšlení a víry počítají na miliony. Čím si vůbec toto exotické a poměrně výstřední náboženství získává tolik náklonnosti? A jak se rastafariánské duše projevily v Žizníkově? Když pořadatelé v neděli oficálně uzavírali festival, děkovali lidem za to, že vydrželi a že je neodradil ani páteční vytrvalý déšť. Prý si říkali, že ti lidé musí být snad z Jamajky. Cílem této reportáže je zjistit, jestli se z Žizníkova skutečně na tři dny stala druhá Jamajka anebo jestli šlo jen o jeden z řady mnoha letních festivalů, které různé zábavní agentury chrlí po tuctech.
Atrakcí, hudby a různých dalších hluků bylo na RES (Reggae Ethnic Session) tolik, že nebylo v mých silách všechno vidět, slyšet a zaznamenat. Zvlášť když jsem se věnoval i dalším potěšením, jež RES skýtalo. Přesto jsem vyslechl několik velice zajímavých kapel a hudebních seskupení a dokonce zhlédl i jedno divadelní představení. Když jsem v pátek přijel, zrovna dohrávali čeští Vokokos, kteří hráli celkem tradiční reggae obohacené, jak se mi zdálo, špetkou ska, takže z toho nakonec vylezlo tzv. reggae dance hall, jak sami Vokokos označují svůj styl. Pro mě to byla jen další z nepříliš zdařilých českých variací na reggae témata. Z vystoupení, která se konala na hlavním pódiu, mě nejvíc nudilo sobotní české Švihadlo, které už je na reggae scéně poměrně dlouho a neškodilo by jim podle mého nějaké oživení, posun trochu jiným směrem nebo tak něco. Prostě jsem na Švihadlo moc nezaskákal. Z tradičních reggae kousků na mě zapůsobili snad jen španělsko-francouzští Caňaman, o nichž se mně neznámý člověk z publika vyjádřil, že umí s reggae energií pracovat, že ji znají a vědí co a jak. Spolu s nezaměnitelnou vizáží - skoro všichni z kapely měli dlouhé dredy a krátké nohy - a typickým houpavým tancem skutečně dokázali na lidi přenést podzemní sílu houpavého dubu i prosluněnou radost Karibiku. I přes kvalitu Caňaman se mi ale zdálo, že skutečnou hudební svěžest přinesly projekty, které se od tradičního reggae odklonily nebo přivezly úplně jiné riddims (čili rytmy).
První věc, která mě skutečně nadchla, byla společná pecka od slovenských Polemik a dnes již proslaveného ragga MC Dr. Kury. Řinčivý vokál Dr. Kuryho, který vyrostl na různých djských projektech, propůjčil poněkud obehranému východňárskému ska tu správnou sílu a hned jí bylo na rozdávání. Mimochodem Dr. Kury fungoval na letošním RES jako komentátor a uvaděč, a když se mu nějaká kapela líbila, tak si většinou zanotoval s ní. A jeho případ myslím platí obecně: klasické ska i reggae už jednoduše nemají co nabídnout. Přece jenom jsou to lidovky, a jako každé lidovky jsou založené na jednoduchosti a opakování stejných motivů. Hlavní smysl RES 2005 pro mě spočíval v tom, že bylo krásně slyšet, jak hudební božstva stojí na straně crossoveru, na straně míchání hudebních projevů různých etnik – ať už to je ragga dub nebo drum and base ve skvělých mixech mnoha DJů a DJských formací, nebo prolínání reggae se syntetizátorovou elektronikou či s rytmy a melodiemi nekaribských etnik – s africkou, indickou nebo jihoamerickou hudbou. A to všechno bylo na RES ke slyšení.
V pátek se na hlavním pódiu už nic zajímavého nestalo, vystoupilo sice Sto zvířat, ale to je na můj vkus opět příliš česká záležitost, takže jsem raději zalezl před deštěm do čajovny, pokuřoval vodní dýmku, pil čaj a bavil s přáteli.
Ze sobotních akcích jsem si nejvíc užil naprosto skvělé Al-Yaman, kteří ovšem nehráli ani 45 minut. Jejich elektronikou obohacené rytmy bych rozhodně snesl mnohem mnohem déle. Celkem příjemní byli i Čankišou s obrovitým zpěvákem, který uměl navíc ohromně dobře zpívat a měl na sobě krásný dlouhý zelený hábit. Hlavní hvězdu večera Macka B a Mad Profesora jsem bohužel propásl, protože jsem byl zrovna mimo areál, ale podle toho, co jsem o nich slyšel a jaké jsem zaznamenal ohlasy ostatních lidí, tak to byl doopravdy jeden z vrcholů celé RES. Navíc šlo právě o onen progresivní proud, který se snaží přinášet do reggae nové motivy a vlivy.
Z nedělních projektů byla z mého hlediska rozhodně nejlepší Tshikuna - smíšený česko-africký band tvořený zřejmě vystudovanými hudebníky, kteří hráli jak klasické africké styly z různých částí Afriky, tak také různé mixy evropských a afrických beatů. Big Afro Beat. Tshikuna skvěle. Ani United Flavor, oblíbená kapela dr. Kuryho s krásnou zpěvačkou a úplně naposled hrající Riddim Shot nedělní náladu nezkazily, ba naopak. Problém byl jen v tom, že už byla neděle, všichni byli unavení a taky bylo dost vedro, takže kapelám dalo mnohem víc práce lidi rozhýbat. Ale rozhodně jsem dával potlesk.
Z věcí, které se odehrávaly na vedlejších pódiích, bych chtěl vyzdvihnout netradiční vulgární ožralecké sexuální představení divadla MDŽ, které během několika sobotních půlhodinek uvedlo představení o putování horníků zasypaným dolem, v němž se setkají se skupinou mladých trpaslic, které jsou zrovna na exkurzi. Jak lidé, tak trpaslíci chtěli jenom pít, souložit a myslet sobecky, a tak je nakonec šeredná černovlasá víla všechny usmrtila. Bylo to vtipné, bylo to odvážné, hrály v tom pěkné dívky, a tak se mi to moc líbilo. A nebyl jsem sám.
Mezi djskými formacemi a menšími kapelami, které provozovaly své kejkle na menší scéně, se mi dost líbili třeba Extatik s velice výrazným MCm v zeleném turbanu, který proklamoval své reggae ideje jasnou a srozumitelnou češtinou, což lze už samo o sobě považovat za skvělý výkon. Rapovat či reggovat česky tak, aby to za něco stálo, chce opravdu hodně jazykového umu. Navíc beaty v pozadí za jeho projevem vytvářely dost kvalitní vibrace. Zaujal mě také nevšední postarší zřejmě Angličan, který více méně pouštěl různé staré reggae desky a občas do toho zařval RIDDIM. Jednoduchý projev, který přesto zabíral. Za skvost na malé scéně bych chtěl ale označit seskupení, jehož jméno se mi nepodařilo zjistit, ale myslím, že šlo o IRIE MEMBA nebo JAHMUSIC SHOWCASE, bez záruky. Každopádně si představte černého nadupaného MC mužského pohlaví, dvě české bílé MCs ženského pohlaví a dva DJs chrlící své mixy. Skvostný projev, skvělá energie, tancovalo na ně hodně lidí a opravdu mě mrzí, že jsem nezaznamenal jméno.
Na druhé scéně vystoupilo za celé tři dny skutečně mnoho výborných DJs a MCs a také několik živých kapel. Z těch jsem zhlédl a vyslechl pouze jednu, ústeckou formaci, která se skládala z lidí z dřívější (90.léta) undergroundové a klubové scény v Ústí nad Labem a jmenovali se zřejmě Kukuband. Hráli něco mezi reggae, big beatem a Plastic People – skutečně zvláštní kombinace. Nejvíc mě asi dostala jejich písnička propagující pašování (pašování, prastaré to povolání).