ČTK to řekl Milan Hlaveš, kurátor sbírek moderního a současného skla pražského Uměleckoprůmyslového muzea.
Škola v Kamenickém Šenově, nejstarší svého druhu na světě, oslaví 29. března 150. výročí svého založení.
Pojem české sklo má tradici sahající až do středověku. Kromě technologů, sklářských mistrů a pedagogů ale od druhé poloviny 20. století pracují na jeho věhlasu také sklářští výtvarníci. Tehdy vzniká takzvané ateliérové sklo, s nímž Češi dodnes slaví úspěchy v zahraničí. Toto období je podle Hlaveše jedním z výtvarně nejšťastnějších období českého skla. České sklářství si i přes krizi, kterou toto průmyslové odvětví v Evropě prožívá, nadále udržuje své takřka výsostné postavení na mezinárodní scéně. Zejména v oblasti ateliérového skla patří čeští tvůrci k nejuznávanějším světovým kapacitám a jejich práce jsou součástí prestižních muzeí a galerií, dodává.
Vývoji novodobého českého skla napomohly paradoxně politické a hospodářské podmínky po roce 1948. Německé specialisty zejména v severním pohraničí nahradili po válce absolventi pražské Uměleckoprůmyslové školy (dnešní Vysoké školy uměleckoprůmyslové), kteří přišli s předsevzetím ustavit a rozšířit novou podobu českého skla výtvarně nezávislou na předchozích vzorech. Slibné začátky ale přerušila nepřízeň státního aparátu, který začal po sovětském vzoru více přát těžkému průmyslu na úkor tradičního průmyslu spotřebního, vysvětluje kurátor.
Nepříznivá situace naštěstí pro české sklářství ale brzy skončila. Stát pocítil potřebu předvést světu hospodářskou úroveň a kulturní převahu. Jako jeden ze symbolů nového systému a jeho deklarovaných snah o zlepšení každodenního života občanů si vybral sklo. Do uměleckého i technologického vývoje skla šly velké peníze, vznikala výtvarná střediska ve sklárnách i designérské instituty. Uplatnění v průmyslu našly desítky mladých výtvarníků. Výukové zázemí bylo široké, nápady designérů bohaté, ale stát nebyl schopen jejich výsledky aplikovat do běžného života.
Přístup k materiálu a technologickému vybavení ve sklárnách zato inspiroval stále více výtvarníků k volné tvorbě a vzniklo takzvané ateliérové sklo. Od poloviny 50. let umělci do skla transformovali abstraktní tendence, které v té době neměli šanci uplatnit v sochařství, malířství či grafice.
Vzestup umělecké kvality skla podpořila státem podporovaná účast na mezinárodních prezentacích 50. a 60. let včetně světových výstav Expo (Brusel, Montreal a Ósaka). Ateliérové sklo začalo tehdy vznikat i jinde, mnohé priority v této nové umělecké disciplíně ale náleží českým autorům.
Hlaveš podotýká, že čeští sklářští výtvarníci byli výteční i v meziválečné době, ať už byli z české, nebo českoněmecké oblasti. Sláva českého skla není poválečnou novinkou, v druhé polovině 20. století jejich tvorba ale nabrala jiné obrátky a hlavně odlišný směr, připomněl. Doma však zahraniční úspěchy nebyly moc známé. O triumfu na Expu 1970 v japonské Ósace se v tehdejším Československu nesmělo mluvit, protože celá expozice příliš odkazovala na okupaci země. Čeští skláři ale tehdy Japonce ohromili. Jedním z vrcholů expozice byl skleněný mrak René Roubíčka, symbolizující stahující se mračna nad československou společností. Expozicí prováděla dvaadvacetimetrová skleněná Řeka života Libenského a Brychtové.
"Tato díla ohromila miliony diváků, ale vešla také do dějin světového skla," říká Sylva Petrová, odbornice na současné české sklo a profesorka na univerzitě v Sunderlandu ve Velké Británii.
Pro Expo 2005 v japonském Aiči připravila výstavu českého ateliérového skla. Z přibližně 150 českých sklářů, jejichž tvorba získala mezinárodní uznání, vybrala tři desítky. Zaměřila se na velkorozměrové plastiky, neboť ty Japonci na českém sklu nejvíce oceňují - sami je prý neumějí vyrobit. Mezi díly byly ukázky prací těch, kteří působili v japonské Tojamě, kde počátkem 90. let začalo vznikat sklářské centrum. Čeští sklářští výtvarníci v něm vedou jeden ateliér.