Ne, vůbec si zde nechci stěžovat na stav svého bankovního účtu, na který jsem pravidelně upozorňován svým peněžním domem. Ani nejsem zavalen smutečními oznámeními či anonymními dopisy upozorňujícími manželku na mé podezřelé mimorodinné styky.
Přesto pokaždé, když schránku otevřu, vyvalí se na mě něco, co v ní mít nechci.
Nenucen svým zaměstnavatelem (školy, v níž se minimálně jednou měsíčně objeví na dveřích u kopírky cedule: Kopírování materiálů je z finančních důvodů zakázáno) dobrovolně každý papír popsaný jen z jedné strany uschovávám do spodního šuplíku ve sloupci vlevo pro další použití. Ještě donedávna moji studenti psali písemky na formuláře již zaniklého českolipského podniku ŽOS. Pokud nějaký nezbedný žáček přecení své síly a odevzdá jen zpola popsaný dvojlist, neposkvrněnou část odtrhnu a rovněž ji uschovám do již zmíněného šuplíku. Téměř veškerou korespondenci vyřizuji pomocí internetu. To vše proto, že si ve své naivitě myslím, jak moc tím šetřím naše lesy.
Den ode dne se však ve svém snažení cítím osamělejší. To když na mě ze schránky nejprve vypadne nabídka Čedoku ke strávení báječné dovolené, pak slevy všech hyper, super, mega a giga prodejen. Na závěr několikrát do týdne objevím návrh finančně zajímavého zaměstnání na HP i VP. Dvacet tisíc měsíčně za nic. Nejedná se o podomní prodej!!!
Určitě mě někdo napadne tvrzením, že se pokouším bránit svobodnému podnikání, ale ono se říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A mně vadí, že mi někdo věčně ucpává schránku, musím koukat, jak tisíce letáku po každém poryvu větru léta sídlištěm, a navíc musím platit v ceně rozličných výrobků naprosto neefektivní reklamu. A nejvíc mi vadí, jak ze mě někdo dělá blba, který si neumí spočítat, že kvůli deseti haléřům ušetřeným na kilu brambor, propálí v motoru své Š 120 litr benzínu.