Rozhodl jste se pomoci zemi postižené katastrofou tsunami. V rámci jaké organizace jste na Srí Lance pracoval?
Na Srí Lanku jsem odcestoval prostřednictvím liberecké obecně prospěšné společnosti Hand for help (www.handforhelp.cz). Šéf českolipské záchranky mi předal kontakt na tuto organizaci, která se chystala vypravit tým do Bengálského zálivu pomoci zemím postiženým katastrofou tsunami. Dá se říct, že na 90% bylo v té době jasné, že by to měla být Srí Lanka. Přesné místo na Srí Lance se určilo dodatečně. Termíny se stále měnily a posouvaly a nakonec jsme odletěli 12. ledna a vrátili jsme se 26. ledna 2005.
Jste dětský lékař. Předpokládám tedy, že hlavní náplní vaší práce byla zdravotnická pomoc místnímu obyvatelstvu.
Naše akce nebyla akcí první pomoci, protože dva týdny po katastrofě by na první pomoc bylo již pozdě. Společnost Hand for help nabídla této zemi možnost pomoci vybudovat dětskou nemocnici a srílanské ministerstvo zdravotnictví, přes kontaktní českou osobu, vyjádřilo zájem tuto nabídku přijmout a vlastně určilo, do jakého města bude směřovat naše pomoc. Dá se říct, že se nejednalo o akutní pomoc, ale o náhradu části lékařské péče, která byla poškozena vlnou tsunami a nemohla dál sloužit. Proto jsme připravovali budování náhradního oddělení, které tam bude fungovat asi 6 – 8 měsíců. Hlavní náklad a ostatní lidé přijeli týden po nás. Nyní tam je asi dvacet lidí, zdravotníků a ostatního personálu.
Byli jste tedy takovou předsunutou jednotkou, která měla zjistit situaci a zajistit některé nezbytné práce, potřebné pro provoz dětského oddělení. Z kolika lidí se skládal váš tým?
Náš tým tvořili čtyři lidé, organizováno to bylo z Liberce a podíleli se na tom lidé z celé republiky. Přijeli jsme tam jako první a měli jsme primárně zjistit, jaká je situace a co je potřeba z lékařského hlediska domluvit, spíše jsem se tedy podílel na organizování péče z lékařského pohledu. Pak jsme se podíleli samozřejmě na budování té nemocnice. To ale není ze dne na den. Musí se vybrat vhodné místo, vybagrovat, vykopat kanalizaci, srovnat terén, navézt písek a teprve pak se postaví stany.Řešili jsme hodně technických problémů a domlouvali jsme, co jak bude. Péče se tam teprve rozjíždí. Definitivní podoba bude viditelná za několik týdnů. Výsledkem naší spolupráce se srílanskou stranou se stane provoz náhradního oddělení původní nemocnice, která měla 400 lůžek, kde bylo víc porodů než v našem největším centru. Součástí pomoci by měla být dětská ambulance, možná i krátkodobá hospitalizace.
Ještě jste se nezmínil, v jaké oblasti Srí Lanky jste působil a jak s vámi spolupracovalo místní obyvatelstvo?
Bylo to na jihozápadě Srí Lanky, město se jmenuje Galle. Nemocnice tu slouží pro spádovou oblast tří milionů lidí, je asi 5 km od moře, takže nebyla zničena. V areálu této nemocnice byla vybudována dočasná polní nemocnice. Spolupráce s místními byla nezbytná. Potřebovali jsme např. bagry a nákladní auta. Vše bylo řízeno přes tamější ministerstvo zdravotnictví, přes ředitele místní nemocnice. Životní styl je tam méně uspěchaný než u nás, takže něco šlo pomaleji, než jsme předpokládali. Bylo to ale dáno i tím, že přes den musely bagry pracovat na pobřeží na odklízení následků tsunami a v noci pro nás.
První dojem po vašem příjezdu asi musel být traumatizující. Jak vypadalo bezprostřední okolí, ve kterém jste se pohyboval?
Věděl jsem jen zhruba, do čeho jdu. Mentalita je tam jiná, lidé jsou maximálně příjemní, rozhodně tu byla vstřícnost ze všech stran. Zdálo se mi, že si považují toho, že lidi z celého světa jim přišli pomoct. Když jsme vyrazili do města Galle, tak desítky kilometrů pobřeží byly zničené, domy srovnané se zemí, lidé tam stále odklízeli zbytky sutin. Většina rodin při katastrofě o někoho přišla, ale tam je jejich přístup takový, že to je součást života. Viděli jsme i vlak, kde zahynulo 1500 lidí, který smetla tsunami. Člověk si uvědomil, když šel po silnici, která vedla často pět až deset metrů od moře, jaké to muselo být, když se přihnala obrovská vlna a bylo jasné, že lidé v autech moc šancí na přežití neměli. Na palmách jsme viděli zbytky nánosů a různých věcí, které se na nich zachytily, potrhané koleje a kusy lodí, někdy i dost daleko od moře.
Je známo, že na Srí Lance operuje separatistická organizace Tamilští tygři. Nemají s nimi humanitární pracovníci problémy?
Tamilští tygři jsou na severu země, my jsme s nimi žádné problémy neměli. Je to otázka náboženství. Mluvil jsem s novináři i s lidmi z humanitárních organizací a ti říkají, že v současné době je na severu jiný problém. Tsunami se přehnala i přes zaminovaná území. Oblasti byly dříve označené, vědělo se, kde miny jsou. Vlna miny přenesla a rozházela, takže nyní jsou roztroušené a mohou být i odkryté kousek pod povrchem a hrozí nebezpečí výbuchu. Začaly tam pracovat pyrotechnické týmy, myslím, snad z Dánska, a likvidují je. Lidé, co byli na severu, říkají, že to jsou oblasti, které sice nejsou kontrolované vládou, ale člověk se tam pohybuje bezpečně a nějaké únosy se tam prý nevyskytují. Tragédie lidi asi trochu spojila.
Uvažujete o tom, že se tam ještě vrátíte? A jak vlastně reagovala rodina na Vaši misi na Srí Lanku?
Samozřejmě možnost vrátit se tu je. Jel bych tam klidně i během tohoto půl roku, ale bohužel z mnoha důvodů, nejen rodinných, to asi nepůjde. Mimo jiné mám před sebou i atestaci. Z časových důvodů a z důvodů provozu oddělení, na kterém pracuji, to asi nebude realizovatelné. Doma z toho nikdo nijak zvlášť nadšený nebyl. Ono to vždycky zdálky vypadá víc katastrofálně, ale život jde v těchto místech dál. V našich médiích se psalo i o nějakých rizicích epidemií, ale nic z toho se naštěstí nepotvrdilo. Před odjezdem jsem byl očkován proti tyfu, a vzhledem k tomu, že už jsem po světě cestoval, byl jsem např. v Thajsku, Mexiku, severní Africe, tak už nějaká očkování mám.
Společnost Hand for help má, jak jsem už na začátku uvedla, své stránky. Ale přibližte nám tuto organizace ze svého pohledu.
Hand for help není vládní organizace. Jejím základní principem je konkrétní pomoc na konkrétním místě za konkrétní peníze. Není to poslání peněz někam, kde nevím, co se s nimi nakonec stane. Je to přímá reálná pomoc postiženým formou zdravotnické péče a nahrazení péče, která byla znemožněna. Naše konkrétní akce, o které jsem mluvil, je obrovský projekt koordinovaný z více stran, který připravovalo mnoho lidí, schopných vyvinout na jeho splnění velké úsilí.
