Už jako kluk jsem obdivoval cestovatele a často snil o tom, že až budu velký, budu také cestovatel. To jsem také zatvrzele psal do všech školních dotazníků jako odpověď na otázku, čím chci být, a bavil tím své učitele a příbuzné.
Doba mi nepřála a během studia na vysoké škole jsem marně žádal úředníky o povolení cesty na „západ“ . Pak se něco změnilo a já v roce 1991 poprvé překročil moře a s batůžkem na zádech během dvou měsíců procestoval kus Brazílie. Po návratu, ještě pln dojmů, jsem si začal uvědomovat, že tato cesta na tento kontinent nebyla poslední, a tak následovala v roce 1995 tříměsíční pouť do Chile, Bolivie, Peru a Brazílie, kdy se mi podařilo během několika týdnů sjet sjízdnou část řeky Amazonky a prožít zajímavé okamžiky s Indiány v peruánské, kolumbijské a brazilské Amazonii.
Chytání krokodýlů "do ruky" mě naučil jeden paraguayský Indián, Panthanal Brazílie, 1995
V roce 1998 opět tři měsíce a cesta z argentinské Tierra del Fuego napříč Argentinou, bolivijskou Amazonií, Peru, Ekvádorem, Kolumbií až do venezuelského Caracasu. Rok 2000 cesta po severním Peru a Ekvádoru, rok 2003 cesta po Argentině, Bolivii a Brazílii a v roce 2005 opět cesta po Argentině a Brazílii. Byla to krásná léta poznávání nových věcí, přátel i vlastních schopností vnímat věci kolem. Stále jsem si ale nepřipadal (a nepřipadám dodnes) jako opravdový cestovatel. Cítil jsem, jak mi chybí se na cestě zastavit a pokusit se s těmi lidmi, co jsem potkával, chvíli žít.
Obětování Pachamamě, matce Země, 4400 m.n.m. Bolivie, 2003
Jako kluk jsem často listoval v knihách Hanzelky a Zikmunda, na svých cestách jsem ty jejich často protnul a srovnával, co se změnilo za těch čtyřicet let, snažil se přijít na to, co si ta místa uchovávají a co je zapomenuto.
Už kdysi dávno jsem si právě v knize „Tam za řekou je Argentina“ přečetl o Češích žijících v argentinském Gran Chacu. Můj první pokus navštívit tuto oblast skončil v roce 1998 kvůli velkým záplavám nezdarem, a tak jsem do „největší vesnice světa“, města PRESIDENCIA ROQUE SÁENZ PENA, poprvé přijel v roce 2003. Unaven dlouhou cestou napříč brazilskou džunglí, bažinatým Panthanalem a argentinskou pampou jsem hledal nějaký levný hotel, procházel se ulicemi a narážel na samé plné hotely bez jediného volného místa. Překvapilo mě, že jsem se nikde nesetkal s ničím českým. Nakonec jsem se ubytoval v hotelu Mura a na dotaz majitelky, která opisovala údaje z mého pasu do hotelové knihy, zda mé příjmení je Krous, jsem odpověděl: Sí, soy Checo. A ona odvětila krásnou češtinou: Já vím, já také.
Moji žáci ve městě Resistencia na řece Paraná, Argentina 2005
Od té doby jako by se zdvihla opona a z mnoha Argentinců se najednou stali Češi a místo španělsky se mnou mluvili česky. A já začal pomalu poznávat, jak tu naši krajané žijí, a přemýšlel o tom, jaké pouto je vlastně se starou vlastí po těch osmdesáti letech stále pojí. Vrátil jsem se sem se synem v roce 2005, mezitím zde naše ministerstvo zahraničních věcí zřídilo místo pro člověka, který by měl našim krajanům pomáhat hledat své kořeny a znovu poznávat svou starou vlast a udržovat český jazyk. Tedy takový moderní misionář. Napadlo mě to okamžitě a po návratu do Čech jsem se rozhodl.
A tento týden, pokud se nic nestane, už bych měl být za mořem u „našich“. Těším se na tu práci a těším se také na to, že se mi konečně podaří „se zastavit“ a pokusit se prožít něco, co se alespoň trochu podobá tomu, co prožívají opravdoví cestovatelé. Děkuji vám, pánové Hanzelko a Zikmunde!
---
Fotografie v perexu: Třída v bývalé české škole v PRESIDENCIA ROQUE SÁENZ PENA, v místnosti přes chodbu bydlel před 50 lety Hanzelka a Zikmund, Argentina 2005