Hospodu jsem si chtěl prohlédnout zvenčí, ale vlastně mě potěšilo, že nevidím dovnitř na sedící hosty. Jsem pijan nesmělý, vadí mi, když venku běhají ženské s plnými nákupními taškami a sledují mě, jak relaxuji nad deníkem a půllitrem pivka.
Ve vstupních dveřích jsem nasál vzduch svým docela citlivým nosem. Nepraštil mě do něj ani štiplavý kouř, ani zápach přepalovaného tuku.
Šokoval mě číšník, že mě pozdravil. Stejně tak i několik hostů. Nebylo ani prázdno, ani plno. Klientelu tvořily všechny ročníky mužů, mezi mladými sedělo i několik pohledných dívek. Evidentně nikdo nebyl opilý a nespal s umakartovým čelem nebo nepořvával po druhých. Mohl jsem si vybrat ze tří zcela prázdných stolů.
Trpě jeskyním komplexem, sedl jsem si do rohu, abych měl přehled o dění v celé místnosti. Číšník počkal, až se vysvleču a pověsím si bundu na věšák, a pak teprve přišel. Kupodivu nenesl v ruce Březňák se spadlou pěnou, ale jídelní a nápojový lístek. Zeptal se mě, co si dám k pití. Hodil jsem oko na tabuli vedle výčepu a ze tří druhů piv si vybral desítku Staropramen za 17 korun. Mohl jsem jít ještě do březenské dvanáctky za 18 a dokonce i točené Plzně za 22 korun. Březno jsem zamítl, protože ho mé tělo prostě nesnáší, Plzeň proto, že už bych nebyl schopen večer nic napsat.
Na rovinu jsem obsluhujícímu prozradil, že jíst nebudu, ale že se rád podívám. Přestože jsem hned vytáhl tužku a papír a začal si z jídelního lístku dělat výpisky, nevyrval mi ho z ruky se slovy, že si tam nemám co opisovat.
Výběr jídel nebyl extra široký, ale uspokojil by takřka všechny průměrně náročné hosty. Na první straně klasické chuťovky k pivu v cenách od třiceti do čtyřiceti korun. Pak hotovky, jejichž podávání je omezeno na dobu kolem poledne. Kromě oblíbených omáček bych mohl i rybku či zapékanou brokolici. Tradiční smažený sýr byl za 55 korun bez přílohy. Především na večerní hosty čekaly minutky, vše mezi 80 a 110 korunami. Sám jsem si nic nedal, ale okukoval jsem okolo, takže vím, že součástí porcí byly i oblohy v podobě kopců zeleniny. Kromě už trochu ohraných masových směsí si návštěvníci objednávali hlavně přírodní řízky s různými kořenícími směsmi.
Radost jsem měl i z lístku nápojového. Kromě nezbytné trojky cola-fanta-sprite (nerozlévaných, ale v originálních láhvích za 16 korun), byla k mání i točená kofola (přijatelné čtyři koruny za decku). Donesené pivo mělo míru a nechutnalo jako větrák čekající na hosta dvě hodiny. Nekazil ho zápach rok nemytých trubek.
Když jsem dopil, přišel se číšník nejprve zeptat, jestli si dám ještě jedno. Málem jsem vyprskl při otázce, jestli mi chutnalo. Když jsem se pustil do druhého kousku, přisedl si ke mně jeden z hostů. „Dobrý den! Nemám s kým pokecat, můžu k vám?“ řekl.
Nahodili jsme běžná konverzační témata. Shodli jsme se docela rychle, že oba fandíme Slavii, ale je nám trochu líto, že Sparta tak klesla. Nakonec jsem zjistil, že je to pravidelný čtenář i-novin, takže jsem se rozkecal o tom, jak to funguje. On pracuje u jedné místní mnou nepříliš oblíbené firmy, ale spíše mě zaujal jeho docela slušně vynášející koníček. Podle výkresů vymýšlí plastové zmenšeniny různých dopravních prostředků – letadel, aut a lodí. Dělá hlavně pro Němce. Možná s ním udělám pro i-n rozhovor, ale říkal, že si to ještě rozmyslí. Moc o publicitu nestál.
Shodli jsme se i na tom, že interiér hospody je fajn. Hlavně žádný otravný automaty. Ke vzrůšu postačí kulečník, stolní fotbal a jedny šipky. Především u nich se točily partičky mladých.
Malba byla čerstvá, žádný extravagance, dvě barvy na stěnách, bílý strop. Pár reprodukcí s krásami Českolipska. Kolem výčepního pultu několik reklam na pivka a destiláty.
Záchod standardně vybavený. Nejvíc potěšilo, že jednotlivá stání u pisoárů jsou oddělena aspoň zčásti přepážkami, takže si už nebude muset půlka Severu vyprávět storky o mém vybavení. Dvě místnosti s mísou jsou zevnitř zamykatelné. Papír je ve velké (opět zamykatelné) schránce. U umyvadla nechybí zrcadlo a papírové ručníky.
Při placení si číšník nenechal automaticky dýško, ale počkal si, až sám zaokrouhlím cenu na desítky, a poděkoval. Můj kolega byl štědřejší, a tak své bramboráčky a tři piva zaokrouhlil na stovku, za což se mu dostalo odměny v podobě panáka nějakého dobrého pití.
Shrnutí: kdyby taková restaurace v Lípě skutečně byla, asi bych v ní trávil více času než psaním. Jelikož je však dnešní tip tak trochu silvestrovský, bude všechno zřejmě při starém.