Asi v jednu hodinu jsme se sešli s druhou skupinou, která už měla připravený oběd, takže nám stačilo vyndat ešusy a šlo se jíst (polévka z pytlíku). Po vydatném (J) obědě jsme pokračovali v naší úmorné cestě a k večeru jsme dorazili k menší říčce Makiktě. Tady jsme povečeřeli a pak hráli na kytaru, která se ten večer rozbila, ale jinak zněla pořád dobře. Ráno nás čekalo dalších 20 km tentokrát k řece Čambě. Cesta ubíhala
V táboře bylo neuvěřitelné množství muchniček, a
tak jsme až do noci byli zahaleni v moskytiérách. Přespali jsme a ráno k snídani byla “knedlíková” krupice (krupicová kaše, kde se krupice spojila v několik obrovských knedlíků). Po “snídani” jsme nasedli na loďky, které nás odvezli až k soutoku s Podkamennou Tunguzkou. Cestou se motorové čluny průběžně rozbíjely a já zjistil, že nejúčinnějším nářadím na jejich opravu je kladivo (aspoň Rusové si to mysleli) . Cestou se dělalo mnoho zastávek, kde jsme svou loďku museli přenášet přes kameny. Ale nakonec vše zdárně dopadlo a my jsme mohli přesednout na další dopravní prostředek, URAL, který nás odvezl až do Vanavary. A tím definitivně skončil náš pobyt v tajze.V městečku jsme pobyli dva dny a pak
se letadlem přepravili zpět do Krasnojarska. A zde nastal velký problém…