1. Bytový fond je zanedbaný a vybrané nájemné na potřebné rekonstrukce nestačí. Navíc se město nebo jím určený správce o něj neumí postarat tak dobře a efektivně, jak by toho měl být schopen neanonymní vlastník.
2. Zmizí starosti nejen se správou a údržbou domů, ale i s neplatiči.
3. Větší množství bytů na trhu sníží jejich ceny.
4. Prodeje bytů za nízkou, netržní cenu získají potenciální voliče.
A proč neprivatizovat, nebo alespoň ne ve velkém rozsahu?
1. Nájemníkům se nabízí řešení, o jehož důsledcích nejsou dostatečně informováni.
2. Pokud chce město nadále zajišťovat tzv. sociální bydlení pro méně majetné skupiny obyvatel, mělo by si ujasnit, kolik sociálních bytů bude potřebovat, aby pak nemuselo draze stavět nové. Státní dotace, které jsou na tuto výstavbu dosud poskytovány, by se daly využít pro jiné účely.
3. Levné prodeje městského majetku poškozují ty, kteří se jich nemohou zúčastnit a kteří platili a platí za své bydlení plnou cenu.
4. Prodeje bytů za nízkou, netržní cenu některé voliče těch, co ji prosadili, naopak odradí.
Jednotlivá města volí v mezích zákona různá pravidla pro prodej bytů a různé slevy a kriteria pro výpočet jejich ceny, která ale vždy vychází z ceny odhadní. Jedno však mají tyto prodeje společné - ceny bytů pro nájemníky se pohybují hluboko pod cenami tržními. Rozhodnutí jsou zcela v pravomoci konkrétního zastupitelstva, které je leckdy vedeno spíš populistickými důvody, než odpovědností za obecní majetek. Někde dávají přednost prodeji celého domu najednou (např. v Zákupech), jinde se spokojí s prodejem minimálně 70% bytů v domě (např. Česká Lípa, Stráž p. Ralskem).
O tom, jaká úskalí může privatizace jednotlivých bytů znamenat pro jejich nové majitele, se příliš nemluví a když, tak ne dostatečně srozumitelně pro většinu z nich. To samo o sobě ještě neznamená špatný úmysl, jen přenesení odpovědnosti. A zde se otvírá prostor pro zamyšlení a diskusi, nakolik je každý odpovědný sám za sebe, nakolik si umí obstarat potřebné informace a porozumět jim a pak se rozhodnout pro vlastnictví, které pochopitelně zavazuje. Pokud není jeho krátkodobým cílem spekulace - levně koupím, draho prodám.
Nedávná beseda pořádaná v České Lípě Svazem na ochranu nájemníků ukázala, že hodně lidí čeká konkrétní a srozumitelný návod, podle něhož by mohli postupovat. A toho se jim nedostává. Bojí se, že přijdou o střechu nad hlavou, že se nedohodnou se sousedy, nevědí, jaké povinnosti a práva je čekají.
Privatizaci jednotlivých bytů v panelových domech někteří informovanější považují za pseudoprivatizaci, protože takový dům vidí jako provázaný ekonomický celek, kde nemohou být jednotlivé byty užívány bez ohledu na chování ostatních spoluvlastníků. Tato privatizace mj. vyžaduje vytvoření právnické osoby Společenství vlastníků a její registraci, zajištění odborných revizí, vyhodnocení stavu domu, kvalifikované návrhy oprav a jejich zajištění, spolehlivé hospodaření. Stručně řečeno, intenzivní zájem jednotlivých vlastníků a jejich kázeň, kterých se v našich podmínkách i díky pomalé vymožitelnosti práva příliš nedaří.
Na druhou stranu je ke koupi bytu možné přistupovat zcela pragmaticky, jako třeba ke koupi auta. Při ní se každý snaží zjistit o něm co nejvíc a také ví, že péči o ně bude muset nějak zajistit. A v tomto případě se o pasti nemluví.
Takže privatizovat plošně nebo ne?