O bublinách víry a nenávisti
Zhasínajícím hledištěm přichází Opovědník s biblí v ruce. Klidným a důstojným vystupováním připomíná semilského kantora, který tuto personu před dvěma sty lety hrával. Snad taky proto na jeho „Pochválen Pán Ježíš Kristus“ se bez zaváhání ozve hlediště: „Až na věky...“ (Nebyla to výjimka; mimo premiéry se to stalo zatím na všech představeních.) A já jsem v té chvíli hrstce lidí, kteří stydlivě zeslabili závěr pozdravu do pianissima, hluboce záviděl. Ne jejich víru, ale kolektivní soudržnost a společný cit.