Již jsem se zmiňoval o tom, že převážná většina madagaskarských druhů jak z říše fauny, tak flory je endemických (nevyskytují se nikde jinde na světě), a proto jen málo z nich má jiné než latinské názvy, takže v tom je další problém. Nakonec mě napadlo vytvořit v tomto textu jakýsi popis trasy expedice a v každé části se budu zabývat postupně všemi šesti rezervacemi, které jsme měli možnost na ostrově navštívit. Takže jdeme na to...
První z nich je Baie de Baly, která se nachází, ostatně jako všechny námi navštívené, na severním pobřeží Madagaskaru. Jedná se o poměrně malou oblast vzdálenou zhruba 150 kilometrů jihozápadně od Mahajangy. Vyznačuje se svou návazností na břehy Mozambického průlivu a přímo v ní se objevuje několik rozlehlých vyschlých solných jezer, ze kterých místní ženy tento minerál získávají. Zde jsme se poprvé setkali s „divočinou“, což znamená, že nám nad hlavami skákali lemuři, tedy poloopice (sifaka- Propithecus verreauxi verreauxi - a makiové). První zmiňovaní se řadí k denním druhům. Patří spíše ke větším zástupcům, na rozdíl od těch druhých, kteří jsou tak malí, že byste je schovali do dlaně, a navíc je možné je vidět (i slyšet) převážně v noci.
O lemurech se velmi dlouhou dobu spekulovalo, kam je do systému živočichů vůbec zařadit, nakonec se usadili mezi primáty. Madagaskar je také jediným místem jejich výskytu ve volné přírodě. Ale ještě hůře než tyto poloopičky jsou na tom želvy angonoky, které se ve volné přírodě také nacházejí jen na tomto ostrově, ale dokonce pouze v této rezervaci. Je to nejohroženější želva světa, která dorůstá délky zhruba 40 centimetrů, a je možné najít posledních 400 exemplářů. Je to jednak z důvodu krádeží do soukromých sbírek bohatých cizinců a druhým důvodem je zabíjení místními lidmi (i když dnes již existuje několik organizací, převážně zahraničních, které se starají o záchranu těchto „rytířů z Madagaskaru“).
A proč jsem použil ve spojení se želvou slovo rytíř? Vysvětlením je, že ze spodní části krunýře jim vyrůstá docela dlouhý bodec směřující pod hlavu, s nímž samci bojují o přízeň samic. V místě našeho tábořiště jich mělo být pětadvacet, a my nenašli ani jedinou (byly sem vypuštěny před pár lety a od té doby je někdo stihl všechny ukrást).
Také jsme se tu setkali s prvním zástupcem hadí říše, a to s jedním hroznýšovitým. Všude mezi stany nám také pobíhaly Phelsumy, což jsou denní gekoni a menší agamky.
Další část naší expedice jsme strávili na břehu jezera Kinkony, které má průměr kolem dvaceti kilometrů. Všude v jeho okolí je možné se setkat s popínavou liánou takilotrou. Je to snad nejhorší zástupce rostlinné říše, kterého jsem kdy viděl. Její lusky (je příbuzná hrachu) porůstají jemné chloupky, a když ty se vám dostanou na kůži, příšerně to svědí, a pokud se podrbete, je to ještě stokrát horší. Jediné, co proti těmto chloupkům pomáhá, je posypat se pískem, takže když nám lusky napadaly do auta, všichni jsme vyskákali ven a házeli na sebe prach z cesty, abychom si trochu ulevili.
Přímo v jezeře se nachází malinký ostrůvek, kde se pase jen jedno zebu, nad kterým létají ohromná hejna kaloňů. Z tohoto popisu to tak nevypadá, ale zmíněné malé zákoutí se stalo tím nejmystičtějším místem, které jsme během expedice navštívili. Této vodní ploše se dříve říkalo Jezero ptáků, protože jich tu žilo asi 120 druhů, jenže během posledních tří let lidé z vesnic na jejím břehu téměř celou místní populaci letců vyvraždili, a když už nemají ptáky, vrhli se na zabíjení lemurů... Velmi se tomu divil i náš průvodce Julien, který sem před několika lety zavedl také jednu skupinu a všechno bylo ještě v pořádku.
Poté jsme se dostali do rezervace Ankarafantsika, která se díky chovné stanici Ampijoroa pro angonoky stala nejvíce turisticky navštěvovaným místem, kam jsme zavítali také. Hned jak jsme se v areálu kempu objevili, všimli jsme si, že nám nad hlavami skáče další poddruh sifak (Propithecu verreauxi coquereli) a po zemi se prochází plno dudků. Lemuři tu jsou tak navyklí na lidi, že k nim přijdou na pár metrů a ještě předvedou něco ze svých dovedností (například skákání po zadních).
Přes silnici od tábořiště se nachází jezero Ravelobe s 58 krokodýly. Všem nám nebylo jasné, jak mohou místní lidé v této vodě rybařit, na jejím břehu pást zebu a podobně, a poté jsme se dozvěděli, že se ke krokodýlům i k jezeru vztahuje pověst: Kdysi dávno přišel do vesnice poutník, který měl příšernou žízeň, a všichni, až na jednu starou ženu, mu odmítli dát napít, tak osadu potrestal tím, že ji proměnil v jezero a obyvatele (kromě ženy, kterou poslal pryč) v krokodýly. A proto si dnešní lidé myslí, že zvířata ve vodě jsou jejich předci a že jim neublíží (no, popravdě - já bych se v té vodě nekoupal...i když fotit krokodýla ze tří metrů ve volné přírodě jsem si neodpustil).
Také jsme tu dost názorně viděli, proč se Madagaskaru říká Červený ostrov: je to kvůli rudé lateritové půdě, která tvoří převážnou část podloží ostrova. Díky častým erozím se na některých místech utvořily ohromné strže a jedna taková je právě v této rezervaci, a když se z jejího okraje podíváte dolů, vidíte jen červenou barvu.
Lokobe je rezervace nacházející se na ostrůvku Nosy Be. Zde jsme měli na vlastní kůži možnost poznat příliv v mangrovech. Postavili jsme si v nich stany, poměrně daleko od vody, jenže nám v tu chvíli nedošlo, že by moře mohlo dosáhnout až k nám. Večer jsme byli na pevnině a ráno, když jsme chtěli vyrazit na prohlídku rezervace, ocitli jsme se náhle na ostrůvku a museli brodit. Voda došla ze všech stran tak maximálně na metr od našich příbytků.
Kromě všudypřítomných chameleonů jsme tu potkali i další druh lemura: Eulemur macaco, na němž se pěkně pozoruje pohlavní dvojtvárnost- samec je černý a samice rezavá. Většinu plochy ostrůvku pokrývá sekundární prales a primární se nachází jen v nejbližším okolí potůčku protékajícího rezervací. Kromě zmiňovaných „příjemných“ zvířátek jsme tu také narazili na 150 metrech na - pro někoho odpudivé ale přesto krásné - hroznýše. Viděli jsme tu i největší žábu ostrova, která sem ovšem byla introdukována, s názvem Hoplobatrachus tigerinus. Délka její zadní nohy byla téměř pětadvacet centimetrů a kvůli této mohutnosti a také slizkosti jsme ji při měření museli držet v lambě (větší šátek používaný na mnoho způsobů místními ženami). Jedním skokem dokázala překonat vzdálenost klidně větší než metr.
Hlavním symbolem Madagaskaru je rostlina, které se tu říká ravenala neboli palma poutníků (i když to ve skutečnosti palma není). A proč má toto vznosné jméno? Mezi svými listy zadržuje velké množství čisté vody (nikoli zachycené z deště, ale vytažené ze země), což umožňuje žíznivcům u ní doplnit chybějící tekutiny. Její koruna připomíná rozložený paví ocas a takto se také dostala do loga společnosti Air Madagascar.
Rezervace Ankarana se vyznačuje rozlehlou savanou a také vápencovými skalami tsingami (mnozí si jistě pamatujete scénu z animovaného Madagascaru, kdy jsou Alex s Martym pronásledováni foosami, což se odehrává zhruba v těchto místech). Tyto skály vznikly zvětráváním vápence a jsou přesným opakem toho, čím se zdají být na první pohled. Vymodelovaly si ostré špičky, které vypadají, že když do nich kopnete, bez problémů je urazíte, ale spíše si zlomíte palec. Tsingy se jim říká proto, že když o sebe praštíte dvěma kusy těchto kamenů, ozve se zvuk hodně podobný cinknutí. Přímo v nich se nalézá i několik jeskyní plných netopýrů.
A samozřejmě tu nemůžou chybět další lemuři, tentokrát Eulemur coronatus (mimochodem minulý týden jsem četl v nějakých novinách, že nový pár těchto primátů získala ostravská zoo). Jsou tu tak navyklí na lidi, že jsme si je mohli pohladit a mnozí z nás je fotili na makro (či supermakro :) ). Poprvé jsme se tu také setkali s méně příjemným živočichem, a to štírem. V Ankaraně jsme vykonali asi třicetikilometrový přechod, a když jsme se vrátili do prvního tábora, tak jsme z jednoho batohu právě tohoto členovce museli vytahovat.
Posledním místem našeho pobytu v přírodě se stal národní park Montaige D’Ambre (Pryskyřičné hory). Stejnojmenný nejvyšší vrchol dosahuje 1371 metrů nad mořem a na jeho špičce to pěkně fouká, ovšem potíže s větrem jsme měli i v místě našeho stanování. Ze čtyř nocí, které jsme tu strávili, jsem spal třikrát se střechou stanu na obličeji a bohužel nápor poté nevydržela jedna laminátová tyčka přístřešku... Opět tu žijí mračna chameleonů (i ten nejmenší zástupce této skupiny světa - Brookesia minima, který nedorůstá v dospělosti ani dvou centimetrů) a žab. Ovšem nejzajímavějšími zvířaty se tu pro nás stal endemický rod Uroplatus (příbuzný gekonům), který se na Madagaskaru vyskytuje v počtu dvanácti a v těchto horách šesti druhů. My z nich viděli pět. Tato zvířata jsou zajímavá tím, že barva jejich kůže odpovídá přesně barvě podkladu, kde se nacházejí. Takže když nám jednoho z nich průvodce ukazoval ze vzdálenosti jednoho metru, mysleli jsme si, že si z nás dělá blázny, protože jsme opravdu neviděli nic než strom, i když Uroplatus hencleye dosahoval délky třiceti centimetrů. Další zvláštností těchto ještěrek je, že spí přes den přitisknuté ke kůře stromu vždy hlavou dolů.
Je jasné, že když tu píši o Madagaskaru, nesmím opomenout nejmohutnější stromy této lokality - baobaby. Tito velikáni jsou schopni do svých kmenů nasát až 2000 litrů vody, a tak přečkat nepříznivé období. Většinu roku také nemají listy, takže pokud by prováděli fotosyntézu jako ostatní rostliny, nepřežili by, takže jsou tomu přizpůsobeni tím, že pod kůrou mají tenkou fotosyntetickou vrstvu. Na ostrově se nachází sedm druhů baobabů, z nichž šest je endemických a jeden se vyskytuje i v Africe. K těmto stromům existuje další pověst, která vysvětluje jejich podivný vzhled: bůh se na stromy rozzlobil, vytrhl je ze země a odhodil. Bohužel ovšem dopadly korunou k zemi a kořeny vzhůru, a tak rostou dodnes.
Jestli máte zájem vidět fotky z této úžasné akce, tak klikněte na www.sima.ceskalipa.org
Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi tuto cestu umožnili, konkrétně své rodině (Petr, Josef a Olga Šímovi), Datronu Česká Lípa, městu Dubá, panu Tomáši Novákovi, panu Oldřichu Filipovi, Občanskému sdružení rodičů a přátel Gymnázia Česká Lípa, RK Kokořínsko, panu Mudr. Jogendru Jogheemu, Radě města Česká Lípa a Odboru školství, tělovýchovy a sportu z Krajského úřadu Libereckého kraje.
