Většinu z nich spojovala jedna skutečnost, a to že se jednalo o přepravní prostor o rozměrech tak dva krát dva a půl metru, kam se muselo namačkat minimálně sedmnáct lidí a občas ještě s krosnami.
Letadlo - Za třiatřicet dní strávených na expedici jsme letěli celkem šestkrát (ještě s jedním mezipřistáním). Nejprve nás čekal let z Prahy do Paříže (17.8. v šest ráno), kam jsme se dostali asi za hodinu a půl, ale zde jsme byli nuceni čekat osm hodin na další spoj, tentokrát s Air Madagascar. Problém byl ještě v tom, že naše letenky této společnosti měli u sebe její zaměstnanci, kteří stále nešli a nešli a my čekali a čekali. Dorazili asi dvě hodiny před plánovaným startem (no jo, co se dá dělat- u africké firmy se nemůžete na nic stoprocentně spolehnout).
V Boeingu 737 nám poté k večeři dali na výběr ze dvou jídel a pak už následovalo 8800 kilometrů, které jsme urazili asi za deset a tři čtvrtě hodiny. Přistání v Taně proběhlo hladce, ale když jsme vystoupili, čekal nás první velký šok- teplota v šest ráno byla mírně nad nulou a my všichni pouze v tričkách (africká zima je holt krutá...).
3. září jsme absolvovali další let - z Mahajangy na malý ostrůvek Nosy Be u severního pobřeží Madagaskaru. Zde se ovšem s jídlem moc nepředali - pouze minipytlíček s oříšky a rozinkami. Před přistáním jsme prudce zatočili, a když už jsme z okénka viděli kamínky na dně moře, začínali jsme se trošku bát.
16. září proběhl náš druhý a zároveň poslední vnitrostátní let (z Diega do Tany). Jeho součástí bylo již zmiňované mezipřistání, kdy jsme opět letěli tak nízko, že jsme zahlédli, co mají dobrého k obědu. Nejzajímavější na těchto dvou madagaskarských letech byla kontrola na letišti- žádná!!! Prošli jsme vypnutým detekčním rámem a dokonce jsme mohli vyjít z haly přímo ke stroji.
17. září odlet z Tany do Paříže (proběhl stejně jako předtím, jen jsme všichni měli tak o pět kilo těžší zavazadla).
18. září - návrat domů. Měli jsme hodinu zpoždění, byl to také jediný let, kdy nám nenabídli ani pití a ještě k tomu mi příšerně zalehlo pravé ucho.
Doprava (většinou) po čtyřech kolech: S taxi-broussey jsme se poprvé setkali v Taně, když jsme se vydali do centra na úvodní prohlídku. Kapacita vozu byla buď pro šestnáct nebo pětadvacet lidí, ale vždy se podstatně překročila. Vnitřní prostor vypadal tak, že pod okénky na každé straně byly asi šedesáticentimetrové sedačky a po jejich zaplnění si další cestující umístili mezi ně prkno. Dalším typem je něco podobného, jenže ulička je pouze na jedné straně pod okny, kam se ovšem v případě potřeby sklopí další sedátko. Tímto vozem jsme se přepravili z Tany do Mahajangy. Cesta trvala patnáct hodin a já měl to štěstí, že jsem vyfasoval místo přesně mezi klasickou a sklopitelnou sedačkou, takže mé pozadí během těchto 450 kilometrů dostalo pěkně zabrat.
V Mahajanze jsme vyzkoušeli extra třídu přepravy - na korbě moderního jeepu. Tím jsme jeli na pláž, ovšem zpátky jsme získali auto, kde nádrž byla nahrazena uříznutou PET lahví na sedadle u spolujezdce.
Ovšem vrcholným způsobem suchozemského cestování byla jízda Renaultem (Avií) s velmi vysokým podvozkem. Použili jsme ho k transportu z Katsepy do Soalaly a zpět (se zastávkou u jezera Kinkony). V těchto místech jsou cesty v tak špatném stavu, že řidiči, kteří je chtějí užívat, musí mít speciální povolení, čímž si získají u ostatních obyvatel obrovský respekt, a proto často dostávají přezdívky po amerických hvězdách. My jsme od té chvíle cestovali s Johnem Travoltou. Sklo mělo pouze okénko u řidiče, a pokud jsme chtěli zavřít postranní, museli jsme ze střechy spustit plachtu, která ovšem na jedné straně chyběla. Vstupovalo se zadem, ale dveře by samy o sobě nedržely, tak se během jízdy speciálním způsobem připevňovaly ke střeše. Chladič byl mírně porouchaný, takže podlaha se cestou zahřívala a navíc na ni občas vyteklo trochu nafty z kanystrů (uzavřených igeliťákem převázaným gumičkou) umístěných mezi námi.
Když bylo třeba přehodit náhon na všechny čtyři, muselo se jedno kolo nejdřív odmontovat a při potřebě přeřazení bylo nutné nejprve zacouvat. Nejvíc nás zaujal posilovač řízení v podobě spolujezdce, který občas pomáhal točit volantem. Cesta byla místy tak strmá a skloněná do boku, že jsme se mohli z okénka dotknout země. Často jsme také drhli o stromy ze všech stran, takže naše krosny na střeše občas utrpěly nějaké to poškození. Na zpáteční cestě jme dvakrát píchli, což se nám poté stalo ještě jednou při poslední jízdě z Montaigne D’Ambre - vyměněná rezerva byla hladší než pneumatika u formulí.
Také jsme si vyzkoušeli jízdu čtyřstopým dopravním prostředkem (dvě kola a dvě nohy)- pousse-poussem, který se dá přirovnat k indické rikše, čili osoba (v tomto případě černoch) táhnoucí dobře vyvážený malý vozík.
Madagaskar je ostrov, takže muselo dojít i na lodní (spíše lodičkovou) přepravu. Celkem jsme pluli pěti různými druhy lodí - člun na lidský pohon (podobný pramici), pomalý motorový člun, speed-boat, pirogu a plachetnici.
Opět jsme bývali přetížení a to se při větru ještě spojilo s vlnami, a proto jsme jen málokdy vystoupili suší. A když jsme nebyli mokří my, odskákaly to krosny, protože když do loďky pět krát dva metry naskládáte pětadvacet lidí, sedmnáct batohů a dvě slepice, tak se váš ponor podstatně zvýší.
Speed-boatem neboli rychločlunem jsme létali osmdesátkou nad vlnami mezi ostrůvky u Nosy Be, kde jsme také využili pirogy - úzké dřevěné loďky s vahadly na jedné straně.
Plavidlem podobným pramici jsme zas putovali po jezeře Kinkony - jeden z našich najatých veslařů ovšem cestou vykouřil nějakou místní drogu, takže se válel vysmátý pod svou sedačkou.
Jestli máte zájem vidět fotky z této úžasné akce, tak klikněte na www.sima.ceskalipa.org
Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi tuto cestu umožnili, konkrétně své rodině (Petr, Josef a Olga Šímovi), Datronu Česká Lípa, městu Dubá, místostarostovi Dubé panu Tomáši Novákovi, panu Oldřichu Filipovi, Občanskému sdružení rodičů a přátel Gymnázia Česká Lípa, RK Kokořínsko a panu MUDr. Jogendru Jogheemu.
Tento týden jsem se ještě dozvěděl, že mi přispějí z Rady města Česká Lípa a z Odboru školství, tělovýchovy a sportu z Krajského úřadu Libereckého kraje.