Dan Bárta se ukázal jako mnohem univerzálnější zpěvák a hudebník, když loni překvapil se svou deskou Illustratosphere jak fanoušky, tak i hudební kritiky. Publikum zvyklé na dravý rock a živelné funky jeho obrat k intimnější hudbě přijalo nadšeně a v rychlém sledu následovala ocenění zpěváka roku, desky roku a videoklip roku.
Do komorně nasvíceného sálu za zvuku indického intra přicházejí páni muzikanti a pochopitelně až nakonec ten, na kterého všichni čekají. Dan se chopí bong a zpívá v druhé písni. Široká variabilita jeho hlasu mu umožní pohybovat se napříč žánry. Chvílemi je šansoniér, chvíli funker, jazzman. Niterná hudba s osobitými texty je velmi působivá, a určitě nejen mne mrzí, že organizátoři nepřipravili i prostor pro tanec.
Dan nechává i prostor doprovodným muzikantům a zejména baskytaristovi, který na kontrabas vystřihne sólo, na můj vkus až přespříliš dlouhé, zřejmě proto, že kapela nemá dostatek repertoáru a koncert by byl krátký. Určitě i proto zařazují na playlist i píseň od Bártovy dřívější kapely Alice a funkový standart Jamese Browna, jehož jméno se mi nějak vykouřilo.
Bárta zaujal jak nonkonformním vystupováním, tak i profesionálním výkonem.