Ne že by se mi tu bez něj žilo špatně, naopak, ale místní brblali, že nejsem k zastižení. Vybral jsem si krásný přístroj a ptám se, zda až odjedu do Čech, budu moct vyměnit simku a … Ne, ne, ne zdůrazňuje Motýlka, funguje na jiné frekvenci. Tak to já si to ještě rozmyslím, prohlásil jsem osvobozen a vyjel směr Colón, kde jsem si nechal nikým nerušen otevřít sedmičku a pustil se do psaní.
Z Resistence jsem se odstěhoval, působím teď přímo v hlavním komplexu Universidad Nacionál del Nordeste. Příjemné prostředí. Jen remis (taxi) na autobusák mě teď stojí o 3 pesa víc. Je zajímavé žít si mimo čas, nerespektovat zákony hromadného spánku a bdění, octnout se občas jinde, než je zvykem. Když jsem držel předevčírem v ruce ty fotky a povídal si se svou žákyní Olgou, uvědomil jsem si, o čem tu taky život může být. Na jedné fotce stojí Olga s Evitou a prezidentem Perónem a z děvčete, které vyrůstá na čakře, je najednou tvář titulních stránek argentinských novin. Chystáme s Olgou rozhovor, tak se těšte.
Jednu miss jsem v České Lípě opustil a druhou tu ve své třídě v Resistenci našel. Dnes je ale jedenadvacátého, Slunce končí svoji cestu souhvězdím Býka a náruč mu otevírají Blíženci. Připravuju se na cestu za krajany do Paraguaye.
Hledám na netu nějaký slovník nebo alespoň základní slovíčka jazyka guarani, koresponduju s krajany. Zrovna dnes jsem potkal při své vyjížďce do pampy Indiána, dělníka na bavlníkových plantážích, který měl svou španělštinu slovy jazyka guarani přímo prošpikovanou. Povídali jsme si asi půl hodiny, pak zabočil do favely na předměstí. Jmenuje se Joel a já mu slíbil, že ho určitě někdy navštívím. V Resistenci mi začínají přibývat žáci, mám radost.
Dnes se přihlásila mladá právnička, taková blondýnka s drápkama, je hezké, co sem ti Češi před lety mezi snědé Argentince přivezli. Přibylo i pár studentů místní univerzity.
Dvacátého pátého byl svátek, oslavy začátku revoluce proti Španělskému království, za nezávislost. Nějak se mi všechny ty oficiální oslavy podařilo prospat, tak jsem si užil sváteční den až večer s přáteli. Stejně tu jen místní gubernátoři před blížícími se volbami sbírali hlasy a slibovali, kolik ulic nechají pokrýt asfaltem. Místní ale dobře vědí, že z ulic se práší už padesát let a dalších padesát let ještě bude.
Dnes je nádherná, teplá a hvězdná noc, a i když už je po půlnoci a nad hlavou mi v plné parádě září Štír, dá se venku sedět v tričku. Jako by se s blížící se zimou začalo oteplovat. Možná začíná čakeňské babí nebo spíš indiánské léto. A tak sedím na 10. ulici v zahradě „Buena Vista“ Social Clubu, popíjím pivo a myšlenkami jsem už v Coronel Bogado, kde se příští týden setkám s paraguayskými českými zapadlými vlastenci. Už se těším, až na mě spustí španělštinu smíchanou s guarani. Něco mi říká, že teď to teprve začne.
Ale zatím tu sedím v Social Clubu, píšu, civím na Štíra, kterého obdivovali už Inkové a stavěli podle něj své chrámy, a hlavně si povídám s jedním carpintero. Jeho otec se narodil v turecké rodině ve španělském Maroku, matka Indiánka, typický čakeňo. Přisedl, objednal si obrovský kus grilované krávy, souká ji do sebe a přitom mi vysvětluje, jak je děsný, že nejprve Američani vyválčili a zabrali kus Mexika a teď se od zbytku oddělují zdí, ploty a ještě senzory. Vysvětluje mi, že je to horší než Berlínská zeď.
Mlčím a snažím se pochopit, proč tu nikdo z místních nemá Američany rád. Občas o tom přemýšlím, o té dani „demokracii“ a blahobytu. O tom, že ten, kdo přistoupí na hru – vytvořit pro svůj život svůj ostrov na této planetě, v tomto vesmíru, musí ho obehnat čím dál pevnějším ostnatým drátem. Zaplatit daň. Tou daní za luxus je nikdy ostrov neopustit. O tom asi ten chlápek mluvil. Jmenoval se Ivan Andarak Cabral.
Jedno z nádvoří Universidad Nacionál del Nordeste v Resistencii
Pampa
Se studentem Béďou na zmrzlině
Maté se pije vždy a všude
Argentinská vlajka je moc pěkná