Jezdím někdy večer na kole směrem na západ, je to zážitek, slunce bodá do očí a pampa se vlní a leskne stříbrnou trávou, kterou občas vystřídá les, v západu slunce magicky šedivý. Tentokrát jsem ale vyjel na sever, z mého domku je to do Tres Isletas asi 80 kilometrů, a věřte mi, je to ještě větší díra než Saenz Peňa, ale pár Čechů tu žije taky.
Vyrazil jsem pozdě, ale s větrem v zádech to jelo samo, za dvě a půl hodiny jsem se už potuloval v prašných ulicích městečka. Hotel jsem našel snadno, víc jich tu stejně nebylo. Kdysi jsem na Tierra del Fuego, kde silnice č.3, co začíná na Aljašce a končí tady v moři, narazil na ceduli, na které stálo FIN DEL MUNDO, ale teď už vím, že to není pravda, opravdový konec světa je tady, v Chacu. Možná je těch konců víc, dříve jsem rád četl Marqueze, a tak bych tomu i věřil, ale tady v Chacu je určitě jeden z nich.
Ráno jsem si přivstal, nedělní ulice byly kolem osmé ještě skoro liduprázdné, jen chlápek na konci hlavní třídy právě roztápěl asádo, nejraději bych se posadil někam na sluníčko a počkal si na výsledek, na kole byla v triku ještě pěkná zima, ale locro v kostele přece nemohu prošvihnout. Podává se o dvanácté. Jedu.
Pampa mě za ranní vstávání odměnila zpěvem ptáků, kterých byly stromy kolem silnice plné, a svěží zelenou barvou plnou rosy, zářící v slunci, které se pomalu nadechovalo. Dva mrchožrouti na kraji silnice snídali přejetého psa. Locro se vydařilo, s novými kamarády, bratry Pitrovými a Slovákem Pablem, jsme popili trochu vína a ugrilovali pár salchichas, takové místní klobásy, a česko-slovensko-španělsky probírali novinky, především vítězství Boca Juniors v lize a blížící se mundial. Jo a locro je taková hustá polévka a la pejsek a kočička, trochu připomíná kolumbijské mondongo, ale drštěk je tam vážně trošičku. Je v ní všechno dobré, co se v okolí dá sehnat, a vaří se většinou na nějaký svátek.
Třeba 9. července, na Den nezávislosti, kdy tu generál svatý Martin vyjel na bílém koni a někde tam u hor v Tucumánu vyhlásil nezávislost na Španělském království.
Nakonec jsem knihu zavřel a vydal se do baru na dvanácté ulici. Patří nějakému Malinovi, ale z jeho češství zbylo opravdu jen to příjmení, ani nevěděl, co znamená „malina“. Občas sem zajdu. Cestou vždycky na rohu třetí a osmnácté nakouknu do okna. Bydlí tu manželé, tak sedmdesátníci, a každý večer sledujou ty nejstrašnější horory, ani dnes tomu nebylo jinak. Krásné stáří. S Malinou jsem vypil sedmičku, možná dvě, a kecali jsme do dvou do rána. Kroutil hlavou nad fotkama z naší letošní zimy. Chvilku se mi zdálo, že ty hromady sněhu považuje za kulisy.
Zítra máme pondělí a filmový klub. Dáváme „La Luz Olvidada“ v českém znění se španělskými titulky, tak se stavte, promítá se v kostele, zase od půl deváté. A Polívka toho faráře hraje moc hezky.
Povoz je i v čtyřsettisícové Resistencii stále oblíbeným dopravním prostředkem.
Můj luxusní pokojíček v hotelu v Trech Isletas.
Asado, tradiční je sice z hovězího, ale kuřecí je také oblíbené (Tres Isletas).
Locro připomína kolumbijskou dršťkovou MONDONGO, ale chutná opravdu úžasně.
Všichni mají dobrou náladu, protože život je nádhernej.