Až mi jeden chlápek, co se živí tím, že chodí po krajině a kontroluje čerpadla – zrovna na svoji práci nadával, hodně nasněžilo a on se musel celou noc brodit po kolena ve sněhu – tak tenhle chlápek povídá: „Neblázni, jen si ten tvůj tygr potřeboval odpočinout, někde se natáhnul a chrápe, odpočiň si taky a on se zase objeví.“ Tak jsem začal odpočívat, ale tygr nikde, až včera, jedu na kole do La Tygra, v hlavě se mi honí kilometry a najednou koukám, mžourá na mě ospalýma očima a je tu. Všechno je zase v pořádku.
Do Resistencie jsem si koupil jízdenku raději večer a na ráno jsem objednal na terminál taxíka. Zdálo se, že vše je, jak má být, vystoupil jsem z taxíku a hrnul se do autobusu, ale v tu chvíli mi došlo, že nejen jízdenku, ale všechny telefony a kontakty, a dokonce i adresu a název fakulty, kde učím, jsem nechal na stole. Kupuju novou jízdenku a všechno ostatní nechávám osudu.
Když jsem vystoupil z autobusu a ušel asi tři kilometry směrem do centra, říkám jednomu mladíkovi, hele, nevíš, kde je tu nějaká vysoká škola? No, říká, je jich tu asi dvacet, kterou hledáš? Povídám, že nevím, ale jsem učitel češtiny a na jedné z nich mám vyučovat. Na to on, tak to jsi můj profesor, fakulta je za rohem, zašli jsme na kafe.
Můj tygr se na protějším chodníku válel smíchy. Moji žáci tady v Resistenci jsou o dost mladší než v Saenz Peni, ale o to méně umí česky, vlastně vůbec. No a někteří nemají ani české předky, a tak do sbírky národů, které mám česky naučit, krom Čechů, Slováků, Ukrajinců, Bulharů a Rumunů přibyli i Argentinci.
Ještě ten večer jedu po dvanácté ulici a strašně voní asado, nedalo mi to, zastavil jsem a objednal si costillu. Koukám po hospodě a na stěně visí obraz Karlova mostu, a tak se ptám majitele. „No víš, já jsem původem Syřan, ale moje manželka je Češka,“ dostane se mi odpovědi. A tak si do noci povídám se Syřanem Mustafou, co neumí syrsky, a Češkou Mrkvovou, co neumí česky, a jejich synem o Sýrii, Čechách a Argentině.
Málem jsem zapomněl na to, že výuka se rozběhla i v Saenz Peni, jak už jsem se zmínil dříve, probíhá v evangelickém kostele pana Černíka, který zde má krom našich kurzů češtiny a filmového a hudebního klubu ještě své vlastní rádio LOGOS a swingovou „dechovku“ La Banda, kterou sám řídí.
Výuka se rozjela a moji žáci jsou moc prima. Už se těším, až začneme s divadlem. Dvě z mých žákyň, Růženka a Jana, se dokonce našly na fotkách v knížce Hanzelky a Zikmunda „Tam za řekou je Argentina,“ kterou jsem přivezl s sebou. Ty snímky jsou staré 58 let! Jedna z žen je tu zachycena se svým českým učitelem Martinem Vondrovičem a druhá při sokolském cvičení.
Moji nejmladší žáci Carenka, Štěpánka a Frederico se na výuku těší tolik, že za mnou do kostela chodí, i když nemají hodinu. Připadám si chvílemi jak Bernardo v Sedmi statečných. No a dnes je neděle a Marta Černá má narozeniny, a tak se peče asádo a povídá se, popíjí víno a fernet a také maté a káva a odpočívá se, protože neděle je tu od toho, aby se odpočívalo. I můj tygr leží ve stínu Algarroba a dříme.