Jak mě to tam táhlo, přesvědčil jsem Pabla a Juana, ať tam se mnou jedou, ale určitě si myslí, že to nebyl dobrý nápad, neboť kapitán toho přívozu, co nás měl dostat na argentinskou stranu řeky, napřed řekl, že pro dnešek končí, ale pak si to rozmyslel. Jenže chtěl tolik peněz, že cesta k mostu pro nás byla reálnější. Ale to znamenalo nejmíň čtyři sta kilometrů v noci a pak dalších šest set, po argentinském břehu Rio Paraná. A navíc nás tam nepotkalo nic dobrýho, ale to se teprve stane…
No tak ten chlápek, obklopenej spoustou mladejch lidí, co bubnovali na bubny nebo mávali vlajkama, mi povídá:„Pořádně si to tady prohlídni, abys mi mohl říct, až přijedeš příště, co se tu za mého starostování změnilo.“ O tom, že volby vyhraje, nepochyboval. „A odkud že to vlastně seš…?“ A tak jsme nasedli do auta a zase přejeli celé Neembuco, paraguayské Misiones a Itapua a nakonec přejeli i ten most přes Rio Paraná do Argentiny. Vyměnil jsem se s Pablem za volantem. Měl toho po 800 km dost, a tak těch 600 nočních, co nám zbývá do Chaca, odřídím já. Všichni v autě usnuli a já se probírám v událostech posledních dní. A jsem rád, že spí a nemají strach, jedu rychle po obyčejný provincionální silnici a nejsem moc dobrý řidič. Myslím na svého Chivihu, který na mě v Coronel Bogádo na Hlavní věrně čekal a dva dny se pak ode mě nehnul, a když jsem mu řekl, že odjíždím, lehl si na zem, packama zakryl oči a uši a brečel. Začínám přemýšlet, zda si ho nevezmu s sebou do Evropy. Ale on asi do Evropy nepatří, myslím, že jeho domov je tam na Hlavní. No a to prase? Prostě najednou vyskočilo odněkud z příkopu a přímo přede mě. Brzdil jsem, co to šlo, ale praseti to nepomohlo. A našemu autu taky ne, z proraženého chladiče vytekla voda a předek auta se celý nějak pomuchlal. Vůbec se nedalo jet dál, a tak jsme pod hvězdnou oblohou. po ujetých patnácti stech kilometrech, pouhých sto šedesát od domova, čekali na odtažení.
Festival del Chipa a vystoupení kapel v Paraguayi a taky setkání s mlynářem Millerem bylo příjemné. Ale když nás dotáhli domů, dostal jsem chuť si pustit nějaký film nebo něco přečíst. Váhám, převracím v ruce knížku od Miguela Delibese, jednoho z mých oblíbených autorů, který dokáže popsat život přesně tak, jaký je a jak ho cítím i já, ale nakonec jsem sáhl po Lekci Faust, po tom fatálním snímku Čepka a Švankmajera, neviděl jsem ho pár let, a jak si ho tak užívám, najednou tu byla ona. Přemýšlel jsem chvíli, než mi všechno došlo, a taky jsem váhal, zda jsme se spolu skutečně vyspali. Trochu se znám a vždycky mi to trvá, než se do něčeho takového pustím. Ale jo a bylo to docela pěkný, a taky jsem se do ní musel trochu zamilovat, bez toho mi to se ženskou nejde. Došlo mi, že ten den jsem slavil narozeniny.
Sešli jsme se pak ještě jednou, asi byla zvědavá, jestli ten bláznivej nápad přejet na kole z Las Flores do La Serena přes Aquas Negras, což je dost vysoko v horách, myslím vážně. Dokonce si půjčila kolo a jela se mnou. Náš výlet skončil na jedné horské policejní stanici, kde nás sice nechali přespat, ale jinak byl ten usměvavý sympatický chlápek s knírem neoblomný. Průsmyk je zavalen ledovcem a cesta se prostřeluje dynamitem, dál vás pustit nemůžu. No tak jsme se otočili a jeli sto dvacet kilometrů z kopce a pár dní se potloukali po bodegách v San Juan. A to víno bylo vážně moc dobrý a s touhle hezkou a nezávislou kočkou nám to docela uteklo, a myslím, že už se nikdy nepotkáme. Jo, jenže pak vzaly věci rychlej spád.
Oteplilo se a bary začaly být narvaný až do rána a mě baví se po nich v noci potloukat a povídat si s těmi zajímavými lidmi, kterejch jsou všechny bary na světě plný. Napřed jsem kápnul na Daniela, bezdomovce, mluví trochu anglicky, pár slov polsky, rusky a česky, a vůbec nepije. Teda nepije alkohol. O tom, jak se dostal na ulici, nevypráví rád a všechen svůj majetek převáží na starém rozpadajícím se kole. Pozval jsem ho na večeři a dlouho jsme si povídali. Jak jsem už říkal, noci začaly být hodně teplý a já občas zašel taky do baru Bien José, jeho majitel se jmenuje José a jeho kamarádi Marcelo a Nikolas. Nikolas Bulatovič pochází z Monte Negra a je moc fajn. Chodím tam rád a José tuhle říká, chlapi, zvu vás na oběd. Zavřel v úterý hospodu a udělali jsme u Marcela na zahradě asado a pili víno a povídali. Josého předci pocházejí ze všech koutů světa a koluje v něm taky trochu kreolské krve a Marcelo je zase z italské famílie, a tak jsme povídali o všem možném, až Marcelo povídá, víš, že moje sousedka je Češka? Tak jsme tam zašli. Byla to poslední chalupa v Saenz Peňa, ženská mi tvrdí, že je Slovenka, ale mluví se mnou česky a její dcera, co přijela po chvilce na koni, taky. V domě nemají elektřinu a svítí petrolejkou a já si říkám, sakra, kam jsem se to dostal, vždyť ta ženská ani neví, že Československo už neexistuje. A tak jsem musel zajít večer do Colono a dát si sedmičku a přemýšlet o tom všem. Jak je to tu v Chacu poskládaný a že vůbec nic z toho není náhoda. Jen když se snažíš trochu naslouchat a nespěcháš, ten celej svět se ti nějak víc otvírá a ty máš radost, že seš tu taky.
----
Poznámka autora sledujícího dění v Mimoni:
