Velikonoce trvají od čtvrtka do neděle (o tom krásném zvyku, který se u nás provozuje v pondělí a na který nám stát poskytuje volno, tu ani netuší) a jsou to spíše svátky ducha než břicha, jak je tomu u nás.
Jak jsem je tu prožil já? Ve čtvrtek jsem zařizoval svůj nový byt, aby se pomalu začal blížit civilizaci, sháněl materiál na výuku a ještě se trochu věnoval svým studentům – diplomantům na fakultě. Jsou s blížící se obhajobou čím dál víc nervózní a bez mých posudků, takže trochu právem, alespoň pak budou moci vyprávět, že posudek jim dělal nějaký chlápek z Argentiny.
V pátek jsem byl pozván na oběd k Černým na čakru, což je místní výraz pro farmu. Tahle je asi 30 km jižně od města, takže jsem k cestě zvolil kolo. V noci a ráno sice pršelo, ale kolem desáté bylo v ulicích Saénz Peni sucho. Vyrazil jsem a prvních 15 kilometrů po asfaltové silnici se jelo pohádkově, pak na křižovatce náhle asfalt skončil a mně došlo, že v noci spadlo vody dost. Těch zbývajících 15 kilometrů pampou po nezpevněné cestě byl opravdu očistec: mosquitos, polvorines (komáři, bodavé mušky) a dvakrát muselo kolo na rameno.
O to víc jsem se pak těšil z příjemné atmosféry na čakře, kde jsem poznal pár svých dalších žáků, nebo spíš žákyň. K obědu byla postní ryba a bramborový salát a obé se povedlo.
Třetí den Pascua, tedy sobotu, jsem trávil opět přípravou, tentokrát spíše hudebního a filmového klubu a pročítáním scénáře divadla. Na večer jsem s Jankem Černým v místním rádiu vyhlásil zápis do kurzů českého jazyka. Přišlo hodně lidí a největším problémem bylo nalézt správné termíny, mnoho lidí tu pracuje až do pozdního večera. Dostavil se taky jeden asi sedmdesátiletý sedlák, a když mě viděl, vykřikl: „To není učitel, to je Ježíš!“ Já mu na to řekl: „No vždyť jsou Velikonoce, tak to jsem tu správně, ne?“ A on se rozesmál a všichni kolem se smáli a já si uvědomil, že mě tu mají rádi i s těma mýma „cabellos“.
Neděli velikonoční jsem trávil skoro celou u počítače, jen po siestě jsem to už nevydržel, vzal kolo a objel předměstí, kde žijí převážně indiáni. Večer jsem si pak sednul na náměstí a poslouchal kytaru jednoho talentovaného mladíka, byla to příjemná tečka za velikonočními svátky. Hrál a zpíval jak čakenský Manu Chao. No a v pondělí se promítala Obecná škola, přišlo asi 60 lidí včetně pár česky ještě téměř nemluvících dětí a já přemýšlel, jak je možné, že vydržely pozorně sledovat celý film. Ten nakonec sklidil potlesk a já si všiml, že jedna babička při záběrech české krajiny plakala. Uvědomil jsem si, že tu nejsem zbytečně.
No asi ty moje dnešní postřehy nebyly zrovna velká exotika, ale Velikonoce jsou přece spíš o tom, že se má člověk zastavit a zamyslet se nad tím, kam jde a proč. A tak vám dodatečně přes oceán přeju , abyste i vy všichni přišli na to samé. A teď?! Svátky jsou u konce, otevírám Chardoné z Mendozy a vnořuju se do Bukowskiho Zápisků starého prasáka, nádherný texty, odpočívám.
Moje žákyně Irenka, Růženka a Janička připravily velikonoční kanastu.
Zápis do kurzu českého jazyka v Českém domě.
Cesta na čakru.
Moje budoucí žákyně.
Mladí slaví Velikonoce po svém.