Jmenuje se Daniel, umí pár slov polsky, rusky, česky a trochu anglicky. Je bezdomovec. Seděl tam s dvěma chlápkama z Brazílie a majitelem baru a povídali si o cestování a o ženskejch. Pozdravili jsme se a oni mě pozvali ke stolu, ale já si sednul vedle, bylo po půlnoci a já chtěl přemýšlet.
Přemýšlet o rozdílu mezi chrámem pralesa a chrámem dómem. V jednom lidé odevzdávají každý den duši přírodě a na druhém pracují desítky let a vytvoří ho do takové krásy, že nakonec pokleknou a užasnou nad svým dílem. Možná mezi těmi chrámy rozdíl není a je to jen pokora v srdcích těch lidí před jediným chrámem světa - životem. Stojím před milánským Duomo, ze kterého gotika vystřeluje paprsky k nebi. Prší, vracím se z dovolené a v dlani mě hřejí pečené kaštany. Za ten rok, co jsem tu nebyl, práce na dómu hodně pokročila.
Prosmýknu se přes Plaza della Scala, kolem té slavné opery, pokynu Leonardovi, kterému je to jedno, neboť zkameněl, a mám radost a propadám se pasážemi až do barů na Via Pisani, kde na samém jejím konci objednávám pizzu a půllitr vína v baru Panzera. Stojí už od jedenatřicátého a vyhládlí cestující, které chrlí nedaleké hlavní nádraží, ho povýšili na cosi výjimečného. Dopíjím kávu s grapou a vznáším se nad oceán. Tečka.
Ráno mě budí na pobřeží La Plata slunce, voní bondioly a palmy vrhají stíny. Telefonuju své dceři, sleduju rybáře a taky ženskou, co má rozpuštěné vlasy až ke kolenům. Pozoruju moře. Lety jsou zrušené a to je fajn, nemusím spěchat. Svět v Chacu se změnil k nepoznání, jezírka podél silnice jsou zase plná vody, lidé veselí, krávy se brodí v bažinaté louce a všechno kvete. Jakoby narychlo, co kdyby, všichni mají v paměti to dlouhé sucho, a tak raději rychle, dokud nám příroda přeje. Všude sejí sóju a bavlnu a zahradní restaurace jsou plné k prasknutí. Svět se změnil. A já stále přemýšlím o tom chrámu. A asi už tuším, že chrám je vlastně poděkování. A je to tak správně.
Z přemýšlení mě vytrhl číšník Hugo, který sice obsluhoval jinou část baru, ale přišel mi podat ruku a zeptat se mě, jak se mám. A taky mi s úsměvem přinesl k vínu mani a to je takový náš rituál. Zasmál jsem se. Je to moc prima chlap. Noc se nachýlila k ránu, Brazilci odešli do hotelu, Daniel si odvezl celý svůj dům kamsi na periferii na kole a číšníci začali pomalu skládat stoly. Dopil jsem svou sedmičku a odešel spát. Teprve teď jsem se skutečně vrátil z dovolené.
Brazilští motorkáři a Daniel před barem Colono.