„Nedivte se, pro ně je návštěva živého hudebního tělesa něco nového,“ řekla jedna z vychovatelek Lenka Vondrová.
A hned dodala, že pozvání cikánské hudby se událo docela náhodou.
„O prázdninách kluci hráli v Radvanci a paní Vondrová nás oslovila, že by mohli zahrát v Deštné, protože dosti chovanců je romské národnosti. Vystoupení by prý mohlo být hezkým překvapením do začátku školního roku,“ vysvětlil Jan Kotlár, který má v kapele dva syny a tak trochu ji koučuje.
„Skupina hraje třetím rokem. Jsou to všechno bratranci, takže tak trochu rodinná firma. Jezdíme hlavně po festivalech, Portách, svatbách a taky zábavách, ale v takovém zařízení hrajeme poprvé,“ řekl Kotlár a ještě dodal, že i jeden z jeho blízkých kdysi prošel výchovou v Deštné. Snad i proto hrálo KA-MI-NI-KO bez nároku na odměnu.
A dodejme, že dobře….. „Ne, výborně. Mně se to strašně líbilo. Nejvíc čardášky,“ pravil Patrik Dvereňák, který si na chvíli odskočil z víru tance, protože téměř půl hodiny trvalo, než se ostych změnil v dětský taneční rej.
„Ono jim vždycky chvíli trvá, než se na něco aklimatizují,“ pravila paní vychovatelka.
Pro děcka však „teta“, protože v Deštné praktikují rodinný způsob výchovy. Rodinka má 6-8 dětí, o které pečuje vždy jedna vychovatelka. A tak se v Deštné hrálo, zpívalo a tančilo „po cikánsku“.
„Přijedou nám zase někdy zahrát?“ ptala se natěšeně Anička Balogová.
„Přijedeme rádi,“ odpověděl jí pan Kotlár.
