Zase se po delší době ozývám, pro změnu z Dillí. Z Kathmandu jsme se odebrali přes přechod Sonauli do Varanasi. A to skutečně po poněkud delší cestě, než se obvykle jezdívá. Autobus to většinou zvládne za nějakých 12 hodin, plus dopravní zácpa, takže spíš 14.
I přivstali jsme si, abychom vyjeli už někdy v půl osmé ráno a do Sonauli dorazili rozumně. Už v půl jedné (jestli se nepletu) autobus vyjel. Těch pět nebo šest hodin jsme strávili v autobuse čekáním, co se bude dít. Nikdo se nenamáhal nás nějak příliš informovat, co se děje, když se nám konečně po nějakém čase podařilo něco z někoho vymámit, vysvětlení čekání byla různá:
1. verze pravila, že je zácpa a autobusy tedy nevyjíždějí, čekají, až se zácpa uvolní, takže můžeme každou chvíli vyrazit. Nebo taky až zítra. Rozhodnete se, zda počkáte, či odejdete.
2. verze zácpu odůvodňovala nehodou na silnici.
3. už byla o něco nápaditější, včera prý při nehodě zemřel řidič autobusu a lidé z jeho vesnice blokují silnici na protest proti čemusi, co nehodu zavinilo.
Nejlepší byla ale 4. verze: Dnes ráno voják na silniční kontrole zastřelil řidiče, tak ostatní řidiči odmítají vyjet. Skutečně v místní televizi vysílali něco o mrtvém muži v Kathmandu, ale zda to souviselo se zdržením autobusu, či ne, se už asi nikdo nedozví.
Každopádně jsme zůstali. Jak to posléze označila spolucestující z Izraele, "dokud zůstávají místní, taky zůstanu". Pak jsme absolvovali slíbenou dopravní zácpu - hlavní silnice z Kathmandu na hranice je klasická, poměrně úzká, asfaltka se dvěma pruhy (jeden pro každý směr), kam se dokonce ty dva náklaďáky vedle sebe vejdou.
Mysleli jsme, že v Sonauli budeme někdy po půlnoci, což je dost trapný čas na hledaní hotelu do rána. Nakonec jsme ho nepotřebovali. Po setmění jsme ještě chvíli jeli a pak zastavili. A stáli jsme dlouho. Asi po hodině, dvou začala prosakovat zpráva, že čekáme na svítání. Je před námi jakýsi úsek, který je v noci nebezpečný. Nepodařilo se mi zjistit proč. Ten dotyčný mi odkýval, že kvůli nějakým lidem, ale kdybych se zeptala na padající kamení, odkýval by mi to úplně stejně. Každopádně jsme stáli až někdy do čtyř do rána, tuším, že asi osm hodin.
Do Sonauli jsme přijeli ráno někdy v devět nebo v deset. Učinila jsem rekord ve zdržení na příjezdu, do té chvíle ho držely České dráhy za 4 hodiny na trase Praha - Česká Lípa. Tenkrát byly třicetistupňové mrazy a praskaly koleje. Tento rekord byl navíc o to kvalitnější, že jsme se celou cestu mačkali v autobuse, kde mají místo na nohy možná trpaslíci, a to jen ti menšího vzrůstu.
Ze Sonauli do Varanasí jsme okamžitě chytli prima dodávčičku, kde jsem pro změnu seděla na řadící páce. Vedle řidiče se v širších autech narvou dva lidé. Má nejoblíbenější rychlost je jednička a dvojka. Trojku a čtyřku už jsem měla zarvanou do stehna a nejhorší byla zpátečka. Ještě že jsme moc necouvali. Ale bylo to výrazně lepší než autobus, na nohy jsme měla dvě polohy.
Ze slibovaných pěti až šesti hodin se nakonec vyklubalo osm. Vyhodil nás kdesi ve městě, ale ochotný rikšák nás vezl do hotelu - dokonce do centra, kde je levnějších hotelů a guest-house poměrně dost. Tak jsme bydleli ještě téměř za světla.
Ale o Varanasí, podplacených hoteliérech a rikšácích zase někdy jindy. Nejdříve dosesmolím nějaké povídání na téma, jak jsme se vůbec měli v Nepálu. Teď jsme ještě v Dillí, Zdeněk konečně dostal svůj první pořádný průjem s horečkami, tak si tu ještě chvíli pobudeme, než se vyleží. Včera jsme absolvovali prohlídku v místní nemocnici - při každé podezřelé horečce se musí co nejdříve vyloučit možnost malárie, tzn. zajít za lékařem, nebo ji začít jako malárii léčit. Takže jsme nakonec byli rádi, že jsme ještě ve velkém městě.