Shah Jahan byl z její smrti údajně natolik zdrcen, ze mu do rána zešedivěly vlasy. Stavba hrobky trvala až do roku 1653 a je skutečně velkolepá, celá z bílého mramoru vykládána polodrahokamy (uvnitř hrobky jich je údajně 43 druhů). V kombinaci s červeným pískovcem. Objekt je zasazen do zahrady, je symetrický a na jedné straně je mešita.
Zrcadlově k ní je postavena druhá přesně stejná stavba, která ovšem jako mešita sloužit nemůže, protože nemá oltář orientovaný ke svatému městu Mekka. Postavit mešitu pouze kvůli symetrii je docela frajeřina. Bohužel je Agra rozvíjející se průmyslové město a mramorové památky tím značně trpí. I tak je to oslňující stavba (s odpovídajícím nekřesťanským vstupným). Je trochu zvláštní, že tento symbol Indie je ve skutečnosti muslimská památka, architekt byl z Íránu.
Vůbec jsme zjistili, že nejvíc obdivujeme mešity a jiné muslimské stavby. Řekla bych, že jsou vkusnější, ne tak přeplácané jako hinduistické chrámy. Taj Mahal nicméně není jediná hrobka v Agře, další nádherná se jmenuje Itimad-úd-Daulah, neboli Baby Taj (zkuste se doptat na to strašné jméno, pod názvem Baby Taj to tam nikdo nezná). Je podstatně menší, ale taktéž celá z bílého mramoru vykládaná polodrahokamy. A vypadá jak z krajky, jak je menší, tak působí preciznějším dojmem. Navíc má, stejně jako Taj Mahal, kamenné mřížoví - takové ty typické zdi s otvory, není to mříž, je to zeď, ale je přes to vidět a hlavně to profukuje. Kdo viděl film z nějakého muslimského harému, tak to jsou ony. Z dálky to vypadá opravdu jak krajka. A ještě další velkolepé hrobky jsme viděli, ale nebudu tu opisovat průvodce.
Agra byla kdysi hlavní město a tím pádem je zde i pevnost opět s krásnými paláci z červeného pískovce a bílého mramoru, místy vykládaného polodrahokamy. Shah Jahan si roku 1638 vybudoval novou pevnost v Dillí (Red fort, v podobném stylu z červeného pískovce, tam jsme se byli podívat před odjezdem do Agry), aby tam přesunul úřad vlády. Sám se k tomu nedostal, protože o deset let později jej v Agře uvěznil jeho syn Aurangzeb a učinil tak místo něj. Od té doby je hlavním městem Dillí. Shah Jahan měl luxusní vězení v pevnosti v Agře ve vykládané mramorové věži s výhledem na Taj Mahal a mohl tak sledovat práce na stavbě a posléze stavbu samotnou. Po smrti ho uložili po bok ženy.
Štědrý den jsme romanticky prožili v tomto městě hrobek a kromě tepla nám nic nechybělo. Z Agry jsme se chtěli podívat na kočkovité šelmy do parku Ranthambhore National Park a pak odjet do Jaipuru, Johpuru a Jaisalmeru ve státě Radjastan. Jaisalmer už je v poušti, těšili jsme se na projížďky na velbloudech. Vydali jsme se tedy na cestu do parku a opět potvrdili slova našeho učitele matematické analýzy, že plánování je exponenciálně nestabilní. Našli jsme krásný vlak s jedním přestupem v Mathuře, ovšem už jsme si nevšimli, že tento vlak nemá druhou třídu a museli bychom mít rezervace. Další jel někdy v půl šesté, do Sawai Madhopur (město poblíž parku) bychom přijeli v noci...
A té zimy už jsme měli plné zuby. Nevím, jaké to je, když začíná zánět dutin, ale představuji si, že přesně tak, jako mně zrovna začínala rýma. A v poušti je ještě chladněji, přes noc mrazíky... Tak jsme se začali cukat, že bychom to zkusili do Bombaje a Radjaštan vzali cestou zpátky, až se trochu ohřejeme. Rezervace do Bombaje však byly beznadějně vyprodané až do Nového roku, proto jsme zkusili waiting list (čekací listina) na příští den a ubytovali se v Mathuře.
Mathura je poutní město. Údajně se zde před 3500 lety narodil Krišna, převtělení boha Vishnu. Původně to bylo město buddhistických klášterů se spoustou mnichů, ale v průběhu historie byla většina klášterů zničena. Krišna se (pravděpodobně) narodil v základech chrámu Kesava Deo Temple, který výše uvedený Aurangzeb srovnal se zemí a postavil na jeho místě mešitu Katra Masjid. Hinduisté si ovšem poradili a v těsné blízkosti této mešity si postavili svůj chrám a místo narození Krišny vyrobili zde. Zda onen posvátný kámen v základech chrámu, na kterém dle pověsti jeho matka slehla, je ten původní nebo jiný, nevím, ale hinduisté sem konají poutě a věří, že je to On. Nad kamenem visí obrázky s rodiči modlícími se k modrému miminu, květiny a tak.
Chrám je hlídán vojáky a dovnitř se nesmí vstoupit s foťákem, kalkulačkou, mobilem, taškou, prostě ničím. Ještě ostřeji střežena je vedlejší mešita. Ta je obehnaná vysokými zdmi se spoustou ostnatého drátu a hlídána 24 hodin denně vojáky. Návštěvníci jsou taktéž podrobeni osobní prohlídce a jakákoliv elektronika je jim zabavena. Chtějí se vyhnout incidentu, jaký se stal roku 1992 ve městě Vodhya, kde radikální hinduisté vyhodili do povětří mešitu, jež taky stála na základech údajně Ráma Temple.
Karta Masjid je nicméně trochu zanedbaná - taková obyčejná mešita, před jejímiž schody je neuvěřitelné kraviště. Cesta k ní vede v podstatě hnojem a nedaleko, za první linií ostnatých drátů, lidé suší lejna, podobně jako v Nepálu. Strašně zvláštní místo. Zde jsme konečně pochopili, proč se před vstupem do mešity musí člověk zout. Kromě tohoto objektu jsme se ještě šli podívat na posvátné schody, kde si Krišna odpočinul poté, co zabil svého tyranského strýce, krále King Kansa, jenž věznil Krišnovy rodiče A nedaleko těchto schodů je mešita Jáma Masjid, kterou jsme samozřejmě taky museli vidět. Málem jsme se na ni nedoptali a našli jsme ji až po random-walk (náhodné procházce) po dané oblasti. Místňáci o ní snad nevěděli, posílali nás do té v rodišti Krišny, která je úplně jinde. Přitom je veliká, krásná a s vysokými minarety. Zase Mongolsko.
Druhý den nám samozřejmě rezervace do Bombaje nevyšly, i nastoupili jsme do vlaku do local class (druhá třída), že pojedeme do Sawai Madhopur na kočičky a dále do Radjastanu. Na rezervace do Bombaje před Silvestrem jsme neměli šanci, navíc jsme v Bombaji Silvestr trávit nechtěli, předpokládali jsme, že tam budou narvané hotely a tak.
Samotné nastoupení do vlaku byl zážitek. Local class je ta úplně nejnižší třída, v nižší se vezou snad jen zavazadla a možná ani ta ne. A bývá přímo apokalypticky narvaná. Jsou zde dřevěné lavice, nad nimi dřevěné plošiny s nápisem "luggage only" (pouze zavazadla) a uličky. Správně zaplněný vagón vypadá asi tak, že na sedadlech sedí 5 lidí a víc (vejde se sem právě 5 hubených zadků), ti navíc sedí na půl pozadí, na krajíčku, na klíně jiných, leží přes někoho a tak. Nahoře se místo zavazadel zpravidla leží nebo sedí, většinou ne víc než 4 lidi i nějaká ta taška, kufr či menší pytel se sem vejde. V uličce jsou zavazadla a sedící lidé, v noci ležící. Podlaha je využita natolik efektivně, že když chcete projít na záchod, musíte při každém následujícím kroku někoho vzbudit, aby bylo kam dát nohu, většinou se navíc cesta koná vrchem - po tyčích a okrajích sedadel. Zpravidla je to rychlejší. I před záchodem se tísní spousta lidí, i v krčcích mezi vagóny, jsou-li krčky, i přede dveřmi ven, které jsou permanentně otevřené.
Nastupování i vystupování do local class je ten pravý adros. Už při brždění vlaku lidé naskakují za jízdy a snaží se protlačit dovnitř. Pak vlak zastaví a do dveří se neuvěřitelným způsobem rvou lidé jako o život. Dát přednost staršímu či ženě neexistuje. Šťastlivec, kterému se zadaří proniknout dovnitř, putuje zcela zaplněným vagónem zmítán davem a snaží se najít ve výše uvedeném chaosu místo. Nějaké pravidlo, jako že se nejdřív vystupuje a pak nastupuje, zde nepřipadá v úvahu, takže do davu rvoucího se dovnitř se míchají zoufalci, kteří chtějí ven. Pokud nejsou dost stateční a bojovní, přejedou. Člověk někdy musí zabrat a někoho zmlátit a skopnout ze schodů, aby se dostal ven. Ti, kterým se nepodaří dostat se na stanici do vlaku, alespoň naskočí do dveří, drží se madel a doufají, že se to tam nějak urovná. Zvenku to vypadá asi tak, že odjíždí vlak a na vagónu s local class visí hrozen lidí jak včel. Ten lze pozorovat i z okénka záchodku, aniž by se z něj bylo třeba naklonit. Zajímalo by mě, jaká je nehodovost. Po zkušenostech s indickými vlaky zcela chápu pověstná malá zamřížovaná okénka. Na kratší vzdálenosti pak oceňuji vagóny "only for ladies" (pouze pro ženy). Také umějí být plné a ženy zde nejsou žádné něžné květinky, ale i ve špičce bývají přeci jen prázdnější, navíc mačkat se s vymydlenými Indkami je příjemnější něž mačkat se s Indy. Na druhou stranu, musím říct, že jsme si v local class zatím vždycky sedli, byť na půl zadku (to místo pro nás vždycky udělali), a vždycky jsme nastoupili dovnitř vlaku a na kýžené stanici i vystoupili.
Pokud vás napadne, proč tedy jezdíme local class a nekoupíme si rezervace, tak ono to tak jednoduché není. Podobně občas vypadají i Sleeper class. Tuto zkušenost jsme učinili na cestě z Dillí do Gorakhpuru, když jsme jeli do Nepálu. Bydleli jsme hned u nádraží, tak jsme mysleli, že odejít z hotelu o něco dřív než půl hodiny před odjezdem vlaku zcela postačí. Než jsme našli, ze kterého nástupiště to jede (do poslední chvíli jsme měli dva favority, naštěstí vedle sebe), než jsme se vyznali v jejich značení a dopídili se, do kterého vagónu máme ty lístky, bylo už asi za deset minut odjezd. Vlak už byl tak přeplněn, že průvodčí zamkli vagóny, aby už nikdo nemohl nastoupit.
Kdo viděl filmy typu Rambo, Missing in action apod., jak tam ti vietnamští uprchlíci zoufale bijí do těch plotů s ostnatými dráty, prostrkují ruce s doklady a křičí na ty vojáky se samopaly, že taky chtějí odletět těmi vrtulníky, tak to byla přesně ta scéna. My jsme také tak zoufale bili do skleněných vyplní malých zamřížovaných okének, mřížemi jsme prostrkovali lístky doufajíce, že přes to špinavé sklo budou aspoň trochu vidět, a křičeli, ať nás pustí dovnitř, vždyť máme rezervace! Těsně před odjezdem vlaku tak kdosi skutečně učinil a nastal boj. Představte si, jak do narvaného vlaku, který každé local class směle konkuruje, nastupují těžkooděnci s velkými batohy a snaží se protunelovat na svá místa. Samozřejmě lidé neseděli na zadcích, ale stále se někam prodírali, nejlépe proti nám.
Když jsme dorazili na místa, která souhlasila s jízdenkami, nastala teprve zábava. Sedadla byla samozřejmě obsazena do posledního kousíčku. Vyhnat ty lidi nešlo, protože nebylo kam. Nicméně jsme si nakonec sedli, dokonce i batohy šlo relativně kulturně někam umístit. Legrace byla, když jsme nárokovali místo na sezení. Ne, že se zvedl jeden z těch dvou lidí, kteří tam zrovna trůnili, ale ochotně se ještě více zdrcli a taky jsme se vešli. V tomto vlaku nicméně padl můj předsudek ohledně lehátka ve vlaku. Evropan by předpokládal, že když si zarezervuje lehátko, má k dispozici právě jedno celé lůžko, a to sám. V Indii vás nechají lehnout, to zase ano, ale ve chvíli, kdy se uložíte, zcela vyplní zbývající prostor. Když se chcete otočit a někoho skopnete, počkají, až se usadíte, a opět zaujmou svou pozici. Já jsem takto měla tři společníky (na prostředním lehátku), kolega pode mnou (na úplně spodním) byl na tom hůř, ten jich měl asi pět. Poučení pro příště: jde-li to, chceme lehátko co nejvýš.
