Už se na něj nicméně těšili nejen ti, kteří měli jet s námi, ale i ti, kteří čekali přímo na něj. Naše rozhodnutí se do něj vecpat vzalo za své ve chvíli, kdy jsme viděli tu strašnou masu, jak se rojí na nástupišti a naskakuje za jízdy. Na tento sportovní výkon jsme byli příliš prochladlí a zbabělí. Usoudili jsme, že když se většině podaří nacpat se sem, náš vlak bude o to prázdnější a do nějaké hodiny, dvou by měl už konečně přijet.
I nechali jsme vlak odsupět s hrozny lidí u dveří a později skutečně dorazil náš expres. Do něj už jsme se probojovali, dokonce jsme obdrželi dvě krásná místa na lavici. Rezervace a zimy už jsme měli plné zuby, seděli jsme a představa, že vystoupíme v Sawai Madhopuru, zatímco vlak pojede až do Bombaje, se nám nelíbila. Obzvláště proto, že právě na tento vlak jsme se snažili sehnat rezervace. Tak jsme se rozhodli, že tam prostě zůstaneme a za nějakých 27 hodin plus zpoždění budeme v Bombaji.
Vyráželi jsme kolem půl deváté večer a kolem půlnoci druhého dne jsme skutečně byli v Bombaji. Strašná noc, den a noc. Ve vlaku jsme se seznámili s dvojicí cestujících - muzikantem a sociálním pracovníkem, kteří jeli až z Dillí, říkali, že je tam okradli o všechny peníze, tak jedou pro nějaké k příbuzným do Bombaje. Naši důvěru si získali velmi postupně (po jistých zkušenostech už jsme pěkně paranoidní), zejména tím, ze se mě zastali před Mongolem, který se ke mě cpal. Nakonec jsme se s nimi rozdělili o sušenky a koupili jim vodu, za což byli velice vděční, neměli vůbec nic. (My jsme taky měli zásoby jenom na ty cca čtyři hodiny do Sawai Madhopur, ale oni na tom byli přece jen hůř.)
V Bombaji nám pak pomohli sehnat nocleh, jednak bylo po půlnoci a jednak je Bombaj známá tím, jak je tam draho. A skutečně jsme spali za zatím rekordní peníze (po Istanbulu) v maličkém pokojíčku, ale po tom mačkání ve vlaku to byl naprostý luxus. Cesta byla strašná, ale stála za to. V Bombaji jsme poprvé ocenili větrák, přes den začalo být kolem třiceti, v noci je minimální teplota nějakých patnáct, večery byly vlahé, příjemný větřík. Sundali jsme teplé svetry, spodní vrstvy a vylezli na sluníčko. Moje rýma a divné pocity v oblastech dutin přestaly. Pocourali jsme se po památkách, po nábřeží a frčeli jsme dále na jih - jednak se nám pobyt prodražoval a jednak jsme tam nechtěli být na Silvestra. A ani jsme Silvestra nechtěli strávit zase ve vlaku, i učinili jsme další pokus o rezervace lístků na jih do Goi. Opět bylo vše obsazené, tak jsme se zařadili do waiting listu a doufali. Opět přání nebylo vyslyšeno, tak jsme pro úspěch opakovali cestu druhou třídou.
Tentokrát to bylo jen nějakých 15 hodin, to už se dá přežít. A taky to stálo za to. Po bezesné noci ze 30.12 na 31.12. nás vlak vyklopil ve městě Margao na pobřeží, odkud jsme se dopravili do sympatické vesnice Benaulim přímo u moře. Sehnali jsme ubytování, oproti Bombaji úžasně levné ,a místa jsme měli habaděj, zabydleli se, nakoupili jídlo a odebrali se na pláž za účelem oslavit Silvestra.
To už se stmívalo, ananas jsme loupali ještě za rudé oblohy, na ostatní už nám svítil měsíc. Odcházeli jsme až po půlnoci, až když zapadal. Přípravy na žranici byly náročné, ale do mého 75 litrového trekového batohu se nakonec to jídlo (pro dva lidi) vešlo, pouze papáju a banány jsem radši vzala do ruky. Pak jsme to počítali a batoh mohl mít kolem patnácti kg. A kromě prostěradel, alumatek, šátku a 4 litrů vody jsme to všechno rituálně SEŽRALI.
Nový rok byl oddechový, dospali jsme všechny deficity a odpoledne se vykopali na pláž, když už nebylo takové vedro. Moře bylo krásné teplé a byly skvělé vlny. Následující dva dny jsme strávili čvachtáním, houpáním se na vlnách a sluněním. Pak jsme vyrazili do historického centra Goi. Goa a oblast kolem byla kdysi portugalskou kolonií (resp. spravovali ji Portugalci), proto je zde rozšířené křesťanství.
V Goi samotné je několik křesťanských kostelů, trochu zvláštně působí vedle těch palem. A samozřejmě i kostely jsou zde pojaty trochu "po indicku". Stejně jako v mešitách narazíte na posvátné květiny (velké oranžové květy afrikánů) a svinčík od olejíčku, což je typické pro hinduistické chrámy, i v kostelech věší sochám na krk dlouhé řetězy z květů. Vliv místní kultury občas jde tak daleko, že je např. v jednom protestantském kostele povinné zout se. To je typické pro hinduistické chrámy a pro mešity, ale v kostele jsem to zažila skutečně poprvé.
Samotná architektura je trochu jiná - řekněme, že snaha o styl tu je, ale celé je to takové barevnější, přeplácanější, obrazy a sochy méně kvalitní (často malby jak od školáka), nevkusnější, prostě v tom je vidět ten hinduistický styl. I když místy by oltáře a části kostelů mohly konkurovat našim (zlato, řezby, kamenotepectví). Dále jsme si všimli, že se střechami se nijak nepářou - jsou zpravidla dřevěné jako na tržnici a žádné klenby apod., dokonce jsme viděli i střechu z vlnitého plechu. Tím neříkám, že tyto stavby nejsou pěkné a zajímavé. Jenom prostě trochu jiné. V kostele v Kochi (viz níže) jsme byli přítomni mši a ta také stala za to. Kněze nebylo vidět, zato z reproduktoru se linulo kázání prokládané zpěvem v místním jazyce. Ten zpěv (ženský sbor) byl pěkný, takový živý, ale na náboženský bych ho nehádala. Nicméně je z toho vidět, že náboženství je zde skutečně živé. Kostely nejsou památky, které je třeba oprašovat jako u nás, ale stavby, které se opravdu používají k účelu, k jakému byly postaveny. Takže do nich směle instalují zářivky, reproduktory, větráky, kýčovité blikající žárovičky kolem svatých a jiné nevkusnosti, proti kterým by u nás památkáři vyhlásili svatou válku.
V domech a autobusech jsou svaté obrázky, stejně jako v Nepálu, v této oblasti Višnu často střídají křesťanské motivy. Trochu zvláštní pocit jsem měla, když jsem v Benaulim v check-in místnosti (něco jako recepce) uviděla obraz Ježíše Krista a Panny Marie přesně stejný, jaký měla babička na výminku nad postelemi, na kterých jsme se sestrou spaly.
Z krásných pláží v Benaulim jsme pokračovali dále na jih do Kochi ve státě Kerala, tentokrát se nám podařilo koupit rezervaci. Je to dalších cca 600 km (14,5 hodiny plus zpoždění). Tady už je pěkně vedro, v pokoji se nedá být bez zapnutého větráku. Bohužel na něj věšíme moskytiéru, takže ho v noci musíme vypnout a máme po žížalkách. Ale dá se.
A bude hůř - Kochi se skládá z části na pobřeží a asi dvou kusů pevniny oddělených dlouhými úzkými kanály. Byli jsme se podívat na památky na jednom tomto "ostrově" (jezdí se tam trajektem) - kostely, synagoga. V Indii žije méně než 17 000 Židů, což je v porovnání s miliardou obyvatel velice málo, tak jsme si synagogu nemohli nechat ujít. V Kochi byla poměrně silná komunita, teď už z ní zbylo nějakých pět rodin.
Polední sluníčko jsme přežili ve stínu za asistence středního melounu, jehož ostatky ochotně vyzobaly místní vrány, a pozorovali rybolov čínskými sítěmi. Večer jsme zašli do místního divadla na Kathakali. To byl skutečně zážitek.
Kathakali je tradiční divadlo, které hraje výjevy z posvátných hinduistických spisů. Nemluví se, vše se vyjadřuje řečí těla - mimikou a gesty podobnými tanci. Něco jako mimové. Skutečně mají výrazy na každé slovo, některá slova tančí až několik sekund a hrají i očima. Dalším rysem je líčení a masky - hercům trvá líčení 1,5 hodiny a tomuto líčení mohou diváci přihlížet. Charakterizovala bych to jako "nakreslení obličeje na ten ksicht", ale doslova. Obličej se pokryje souvislou vrstvou velice sytých barev, plus se některým postavám přilepí vousy, konec nosu apod. Z čehosi bílého, vypadá to jako tvrdý papír, takže je to plastické. Používají jakési přírodní kameny rozmíchané v kokosovém oleji (červená, žlutá, asi i zelená), očouzený kokosový olej nad svíčkou (černá) a rýžovou kaši (bílá + lepidlo na papír) a samotné líčení už je umění. Oči jsou hodně podmalované černou barvou, takže velice kontrastní, bělma mají herci červená - před představením si dají pod víčko semena jakési rostliny a bělima jim zčervená.
Trochu brutální, ale dráždivé by to podle mě být nemělo, to by slzeli a smyli by si líčení. Líčení je důležité i během hry - když Šivovi (bůh) převtělenému do barbarského lovce začal odpadávat kus masky, přicupitala jeho manželka (bohyně Parvathy) a na jevišti mu to přilepila, zaintegrovala to do hry. Mimochodem, hráli to čtyři herci a všichni byli muži, nicméně Parvathy byla rozkošná a chlapa bych do ní neřekla. Původně trvalo Kathakali šest až osm hodin, naše představení byla asi hodinová zkrácena verze.
Samozřejmě turista, který nezná onu řeč těla, nemůže rozumět. Proto rozdávají papíry, kde je napsán děj a přímé řeči a na začátku (po líčení) je demonstrace. Vysvětlí vše kolem divadla a líčení, předvedou mimiku a gestikulaci. Stejně to pak člověk nesleduje slovo od slova, ale vzhledem k tomu, že děj je velice krátký a jednoduchý, to lze pochopit. Hraje se za zvuku bubnů, malých činelků, občas do toho jeden člověk zpívá. Hodně hlasité (zvlášť činely), ale velice impresivní. To se prostě musí zažít.
Zítra vyrazíme do parku na slony a na kočičky, pak pojedeme projet přírodní kanály a potom zase na pláže. Pořád na jih, kam až to půjde (a bude pořád větší vedro). Už se těším zase na koupání, v Kochi to nejde. Jsou tu sice nějakých 15 km severně pláže, ale když vidím ty ropné tankery a ten humus, co jde z města, tak si je ráda odpustím.
Přeji hezký zbytek ledna, ať vám není takové vedro, jako je tady.