Rozloučili jsme se s naším oblíbeným kopečkem, stavili se v Namche a pokračovali dolů, do Prahy, do Podolí, do lékárny... no, to bude ještě chvíli trvat, pro začátek hlavně DO TEPLA!
V Namche jsme potkali zbytek naší skupiny, kteří také sestupovali, v nepříliš dobrém rozpoložení - vzali to nahoru výrazně rychleji než my, dohnali náš náskok, ale Gokyo vzdali, byla jim zima, některým i špatně, tak se rozhodli, že peníze nepeníze jdou dolů a do Kathmandu letí. Cestu z Jiri do Lukly už měli za sebou, tak věděli, do čeho by šli.
My jsme to také tušili, soudě dle vrstevnic na mapě, ale přesto jsme se rozhodli jít. A stálo to za to. Pověsti nelhaly, cesta z Lukly do Jiri je nádherná a strašná. Je méně frekventovaná, takže méně turistická. Také už je níž - 1500 až 3500 m. Je krásné jít údolími a sledovat, jak se zemědělství i rostliny mění z vysokohorského na tropické.
V Khumbu se pěstovaly hlavně brambory a zelenina, lesy tu nebyly vůbec, pod 4000 začaly rododendronové (škoda, že zrovna nekvetly!) a pak smíšené. A tráva (malá, suchá, chudáci jaci), vřesy a podobné zakrsliny. Jak jsme sestoupili pod Luklu, lesy změnily ráz, byly spíš listnaté s bambusy a velice zvláštní - veliké listy, větší než dlaň, začaly se zde pěstovat i obiloviny (něco jako proso) a kolem 2000 a pod už byly banány, pomeranče, rýže, bambusy ve velkém, všechno neuvěřitelně rostlo, jakási tykev nebo dýně nebo co to bylo typicky zarostla menší domek nebo průměrný ovocný strom. Kaskádovitá políčka jsou v Nepálu všude, nahoře jsme je však viděli už jen hnědá, sklizená. Zde už bylo dvousklizňové hospodářství (alespoň to tak vypadalo), na jednom políčku sklízeli a na vedlejším jim teprve rašilo obilí. A všude spousta kuřátek, telátek, kůzlátek a dětiček. Dokonce i kvetly třešně, úplně jaro (uprostřed listopadu).
Nebylo divu, oteplení bylo výrazné, a přestože jsme se v noci nevzdávali teplých spacáků a dek, už se lépe dýchalo, krev jsem smrkala jen občas (hlavně ráno) a pomalu jsme odkládali tlusté vrstvy. Tato část cesty byla i příjemnější tím, že jsme nepotkávali tolik turistů. Žádné japonské zájezdy nám nedělaly chutě v jídelně, domluva byla občas horší, ale dalo se. První den této trasy jsme dokonce spali v šerpovské chalupě.
Přišli jsme do místa, kde byla na mapě značená lodge. Skutečně byla, ale po sezóně už zavřená, velký zámek na dveřích a majitelé nikde. Zašli jsme se zeptat do přilehlé šerpovské chalupy (dvě místnosti - kuchyně a jídelna), kde jsou další lodge, a že prý daleko. Ale jestli chceme, můžeme u nich přespat, nocovalo tam už asi šest Šerpů nosičů. I čaj nám dali, Dal Bhat uvařili a dokonce jsme měli protekční místo na lavici, dobří lidé ještě žijí.
Jinak jsme cestou měli pocit, že tato trasa už zažila své lepší časy. Letos prý bylo málo turistů. Ale pekárnu, která pekla chleba kvůli poptávce turistů, zrušili už asi před dvěma nebo třemi lety a i některé lodge vypadaly, že mívaly více zákazníků. Letos to bylo možná taky tím, že už bylo dost po sezoně.
Strašná byla cesta Lukla > Jiri převýšením. Maximální nadmořská výška byla cca 3500 (běžná tak 2500, spíš 3000), minimální cca 1500. Mezi tím byly houpačky typu sedlo - potok. Typické denní převýšení bylo cca 1000 m. Na Kalapattharu jsem zlomila svůj výškový rekord, zde další - nikdy jsem nevyšlapala tolik za jeden den (jeden zátah) a nevydržela to několik dní po sobě. A už mi ani nepřišlo, že nejvyšší sedlo je 3500 m (o kilometr výš než dosavadní Alpy a Fagaras), to už jsem brala jako normálku. Dala jsem si práci a spočítala vrstevnice na mapě: Z Lukly do Jiri jsme vystoupali 6300 m plus lokální houpačky, které nejsou na mapě (jedna vrstevnice = 100 m), a že jich bylo požehnaně. Z Lukly na Kalapatthar, Gokyo a zpět do Lukly to bylo 8060, opět plus houpačky (vrstevnice = 40 m), většina v nadmořské výšce přes 3500 m. Dohromady tedy 14360 m - to je ten Mariánský příkop s prstem v nose, ještě s Alpami.
V Jiri jsme narazili na kýženou silnici - poctivá asfaltka, sice jen pro jedno větší auto, ale zase se spoustou vyhýbacích plošinek, takže se dva autobusy vejdou. Občas si jeden zacouvá. A už je zde patrnější vliv "civilizovanějších" (jak ohavné) částí Nepálu - tradiční nepálské oblečení nahradilo městské, objevily se zde motorky a dokonce kola, víc zboží, víc lidí, víc špíny. Spousta obchůdků pro Šerpy, kde si nakoupí a vyrazí na svou dlouhou pouť kamsi nahoru.
Už navečer jsme zakoupili autobusovou jízdenku a druhý den odjeli do Kathmandu, překvapivě bez nepředvídatelných zdržení a průtahů. Do Kathmandu jsme přijeli 1. prosince, tedy přesně měsíc poté, co jsme ho opustili. Celkem bez problémů jsme zde našli oblast s hotely, jakési turistické ghetto. Byla to čtvrť hotelů snad všech kategorií, obchodů a služeb pro Zápaďáky. Po měsíci na horách jsme docela uvítali pekárnu s chlebem. A kdyby jenom s ním. Po určité hodině (sedmé, půl deváté) měly pekárny padesátiprocentní slevy na zboží, to už se cena dostala do pro nás akceptovatelných mezí. I naběhli jsme a ochutnali místní speciality typu čokoládový koláč, skořicová rolka... a jablkový závin. Ten byl! Koule velikosti mohutnější dlaně z výborného těsta nacpaná jablky se skořicí a hrozinkami. Pěkně těžká, jak jich bylo hodně. Moc hezky se to od těch Evropanů naučili, vzpomínáme dodnes. Doma bych z něj tak nadšená nebyla (tažený štrúdl, který se u nás dědí po přeslici, je prostě nepřekonatelný), ale tento měl kouzlo okamžiku.
Tak to je malé shrnutí našeho měsíce v horách. Byl nádherný, poprvé jsem byla v Himalájích a splnila jsem si tím jeden ze svých snů, že někdy, až budu velká... Himálaje vypadají na první pohled jako Alpy (pojem alpínsko-himálajské vrásnění leccos napoví), ale jsou mnohem větší. Ty rozměry jsou skutečně fascinující, místy jsme zcela ztráceli odhad vzdáleností a výšek. Ty kopce vypadaly jako nějaké dvou, třítisícovky kousek od nás, ale ve skutečnosti to byly sedmitisícovky několik dní cesty. Na tento trek se rozhodně stojí za to jít podívat, alespoň jako trapný turista. Svůj výškový rekord už asi nepřekonám, což je pro horolezce trochu smutná vyhlídka, ale nemám pocit, že by v Himalájích nebylo ještě dost k vidění, naopak.