Do Varanasí jsme dorazili navečer, řekli rikšovi, že chceme do oblasti s levnými hotely a on nás do ní skutečně zavezl. Vzali jsme zavděk hotelem Sunshine, protože se nám nechtělo běhat za tmy s obrovskými batohy po neznámém městě. Pro začátek jsme se ubytovali s tím, že si později seženeme něco levnějšího (tady chtěli kolem dvou dolarů za osobu a noc, vydřiduši).
Ze začátku byla obsluha docela milá, postupně ti lidé začali mít zvláštní manýry a my jsme z nich a zejména z majitele dostávali takový divný pocit, nakonec jsme se rádi přesunuli do Ganga Top Guest House o pár ulic dále. Typická ukázka: Při vyjednávání o ceně za noc v hotelu Sunshine začali s 300 Rs za dvoulůžkový pokoj. Ukecali jsme to na 200 Rs (i tak to bylo dost), ale níž už "opravdu nemohli". Když jsme pak se sbalenými batohy nakráčeli na recepci, že se chceme vystěhovat, byli překvapení, že odcházíme tak brzy, a ptali se samozřejmě, kam jdeme. Tak jsme jim natvrdo řekli, že do jiného hotelu, že nám tam dali lepší cenu. Zeptal se jakou, řekli jsme 130 Rs za pokoj. "Dobře, dám vám taky 130, když zůstanete." Na to jsme se mu vykašlali a řekli, že jdeme. Nabídl nám ještě 120. Něco takového jsme i očekávali, tak jsme se mu vysmáli a odešli. Už se nám zajídali.
Sunshine byl poměrně dost obsazen, pravděpodobně díky značnému množství rikšů, kteří sem vozí turisty a mají z toho provizi. Tím byl tento hotel mezi místními proslulý, znali ho všude. Hoteliéři jsou potom domluveni s jednou továrnou na hedvábí (možná i s více), kde mají provizi pro změnu oni. Zjistili jsme, že celé Varanasí je doslova prolezlé provizemi.
Ganga Top Guest House byl menší, sympatický hotýlek na břehu Gangy, hned vedle Harishchandra Burning Ghatu. Je to jeden z nejstarších Ghátů ve městě, pojmenovaný podle mytického krále Harishchandry. Burning Gháty, neboli pohřebiště, jsou ve Varanasí dva, náš a hlavní - Main Burning Ghát.
Naše pohřebiště bylo malé, přímo na úrovni Gangy, vešlo se tam kolem pěti hranic. Téměř neustále tam hořela alespoň jedna hranice, večer hned několik, tak jsme mohli v rámci procházky na dobrou noc sledovat pohřby. Hinduistické náboženství mluví o karmách - člověk se za svou životní pouť převtěluje a žije-li dobře, vylepšuje si karmu. Každý špatný čin karmu zhoršuje, pokud se to někomu podaří, převtělí se příště do něčeho horšího, např. se narodí do nižší kasty, ženy nebo zvířete. Když si daná duše dostatečně vylepší karmu, ukončí se proces převtělování a ona se dostane do stavu Nirvány. A právě vhození těla do posvátné Gangy tento proces převtělování ukončí, je to tedy taková "přímá cesta do nebe", jak bychom řekli my.
Do Gangy se rovnou mohou vhodit pouze: krávy (ty jsou samy o sobě posvátné), svatí muži, malé děti, těhotné ženy, lidé s leprou a lidé uštknutí hadem. Ostatní se musí napřed spálit, aby se očistili ohněm, a do řeky se vhodí jejich popel. Spálení těla trvá zpravidla tři hodiny. Pohřeb probíhá následujícím způsobem: Nejdříve jde průvod s nebožtíkem na bambusovém žebříku. Je-li to starý člověk, hrají, zpívají a tancují, radují se, že se dožil vysokého věku. Zemře-li někdo mladý, průvod je bez hudby, pozůstalí jsou smutní. Mrtvé tělo je přikryto látkou speciálně pro tento účel - starý člověk zlatou, mladá žena červenou a mladý muž bílou. Průvod dojde k řece, někteří pozůstalí se odeberou do povzdálí sledovat spálení a jiní postaví asi metr vysokou hranici z polen. Nakolik jsou to pozůstalí a nakolik nějací místní "spalovači mrtvol" se mi nepodařilo vysledovat.
Nebožtík se symbolicky omyje a následně se z něj sejme textilie, pod ní je tělo omotáno pruhy bílé látky podobnými obvazům, takže vypadá jak mumie. Mrtvola se položí na hranici a naskládá se na ni ještě několik menších polen, z hranice pak trčí nohy a z druhé strany je vidět hlava. Pak se zajde pro posvátný oheň a hranice se zapálí.
Sledovat hoření je docela chuťovka. Než se spálí lidské tělo (pár desítek kilogramů vody), tak to docela trvá. Kolem hranice postávají lidé, občas přiloží a občas oheň upraví a prohrabou podobně jako my táborák, aby to dobře hořelo. Protože je hranice poměrně krátká, nebožtík se nechá přehořet v půli, pak se do ohně strčí nohy a hlava. Spalovači mrtvol se s tím dvakrát nepárají, sledovali jsme například, jak jeden vzal téměř uhořelou nohu a tak dlouho ji páčil, než ji v tom koleně utrhl a strčil dolů do výhně. Druhá už šla lépe. Pak chvíli zápasil s hlavou a i s ramenem a kouskem hrudníku ji přiložil do plamenů. Trochu morbidní pro Evropana, oni to tak asi neberou. Pro ně je to proces očišťování, dělají tím svému mrtvému velkou službu, málokomu se podaří být vhozen do Gangy, navíc je to jen tělo, karma mluví o duši.
Vedle pohřebiště je nicméně plošina s lavičkami, kde mohou pozůstalí dohlížet na pohřeb. Když se točí vítr, kouř z ohňů je dost štiplavý, jednou jsme ho dokonce ucítili až v hotelu ve střešní restauraci. Kolem hranic pobíhají všudypřítomní psi a slídí, zda by pro ně někde nezbyl alespoň kousek masíčka, těm to musí dělat strašné chutě. Lidé je samozřejmě odhánějí, ale zvědavé býložravé kozy už nechají vesele šmejdit.
Hlavní pohřebiště (Main Ghát) je o dost větší a rozdělené do několika sekcí podle kast. Málokam vás jako cizince pustí, protože do prostoru pro hranice se nesmí a do míst pro pozůstalé také ne. Nás si tam odchytil jakýsi člověk, prý zaměstnanec pohřebiště, ochotně se nás ujal a zavedl na terasu jakési stavby, odkud jsme pěkně přehlédli oddíl pro nejvyšší kastu, o něco níž oddíl pro vojáky a policajty, pak pro obchodníky (bussinesman), další pro nižší kastu a úplně nejníže pro Nedotknutelné. Plošina pro nejvyšší kastu byla na střeše jakési stavby, nejvýš. Zrovna se tam nikdo nepálil, tak tam tábořily krávy. V nižších kastách hořely ohně, všude byl čilý ruch, lidé nosili dřevo, občas přišel průvod. Pouze vhazování popela do Gangy jsme neviděli.
Kromě pohřbu do Varanasí proudí řady poutníků kvůli omývání v Ganze. Každý věřící by jej měl absolvovat. A úplně nejlepší je vykoupat se za svítání. Samozřejmě toho zhusta využívají místní podnikavci a pronajímají loďky s veslaři. Za rozumný poplatek vás provezou kolem všech ghátů, můžete si omývače vyfotit jak je libo, pouze pohřebiště se nesmí fotografovat.
I my jsme si přivstali, bohužel ono ráno bylo velice kalné (a to jsme nic nehulili). Mlha a smog byly takové, že ani nebylo poznat, kdy svítá, a gháty jsme sotva viděli. Ale i tak to bylo pěkné a dokonce nám vyšly některé fotografie - mají takovou zvláštní zamlženou atmosféru. Dost nechápu, jak do té vody mohli vlézt - byla zima jak v psinci. Inu, co člověk neudělá pro očištění. Taky se jich tam netlačily takové davy, jak je vidět na některých pohledech, ale i tak to bylo fascinující. Ti lidé se tam skutečně poctivě myjí - tělo, obličej, uši, dokonce i zuby, někteří si i zaplavali. Muži se zpravidla svlékli do jakési variace na spodní prádlo, ženy se myly v sárí, popřípadě si do podpaží vytáhly peticoaty (sukně pod sárí). Podotýkám, že Gháty, kde se lidé omývali, a pohřebiště byly hned vedle sebe.
Dobré bylo také praní prádla - to prováděli zpravidla muži, ono je to taky docela fyzicky náročné. Na břehu jsou kameny pro tento účel, do kterého vší silou pradleňák mlátí oděvem, až z něj vymlátí duši, nebo špínu, nebo kdovíco. Potom prádlo suší. Malé kousky oděvů na šňůrách, ale sárí (6 m látky) se prostě rozprostře na schody. Na velmi zaprášené schody.
Pro zajímavost jsme se podívali do průvodce, co říká o kvalitě místní vody. Dle rozboru je to stoka. Obsahuje kolem 1,5 miliónů fekálních bakterií na 1 dl vody, zatímco norma pro vodu nezávadnou pro koupání (nikoliv pití!) připouští maximálně 500 bakterií. V Ganze se koupou těhotné ženy, lidé si tím vyplachují ústa a podobně - imunitní systém Indů obdivuji. Zde musí být silný přírodní výběr, slabší jedinec prostě nemá šanci. Na druhou stranu, voda nevypadá až tak strašlivě, je taková zelená a kalná, ale to je v Asii každá řeka, která protéká větším městem. A při projížďce na loďce jsme ani nepotkali žádnou krávu, nespálené ostatky či mrtvolu plavající na hladině. Asi to bylo tou mlhou, tak snad příště. Na řece plavaly pouze květiny a lodičky z listů stromů se svíčkami.