Základní tábor Everestu jsme si odpustili, tou dobou tam nebylo nic kromě hromady kamení. Radši jsme se šli podívat na Kalapatthar, odkud je krásný výhled na Mt. Everest (8848) - přímo z Gorak Shepu vidět není.
Na Kalapatthar se typicky vyrazí ráno, dokud je ještě jasno. My jsme do Gorak Shepu přišli brzy odpoledne, kdy už se vesele tvořila oblačnost, nemělo tedy cenu tam jít hned kvůli hezkému výhledu. Kalapatthar je západně od Everestu, při západu Slunce se hory zbarví krásně do oranžova, navíc je to šikovných 350 m převýšení z místa, kde jsme chtěli spát - asi už tušíte, jaký byl nás třetí aklimatizační výlet.
Rozhodli jsme se, že zkusíme vyjít nahoru, mraky se trhaly, tak při troše štěstí něco uvidíme. Navlékli jsme na sebe co se dalo a vyrazili s dostatečným předstihem, abychom to v pohodě vylezli. Pokud máte smůlu (téměř vždy), fouká na Kalapattharu vítr od ledovce, tzn. mrazivý. My jsme si ho užili při síle, navíc byla mlha, lezavo, žádné sluníčko, prostě HNUSNĚ!
A já jsem zjistila, že moje staré lyžařské rukavice (slabina jinak dobré výbavy) nejsou to, co jsem si o nich myslela. Nebylo se kam schovat a do západu daleko. Asi v půlce kopce jsme usoudili, že toto nemáme zapotřebí, nebudeme riskovat omrzliny a zvláště ne teď, když je stejně mlha a pravděpodobně nic neuvidíme. A nahoru půjdeme beztak nazítří znovu. Výstup je jen půlka cesty, úspěch je vrátit se v pořádku, ne vylézt nahoru za každou cenu. Tak jsme šli dolů.
Na úpatí, když už Everest téměř zalezl, skutečně zčervenal západ, a když se objevila díra v mracích, byla to krása. Nahoře tou dobou muselo být hrozně, my už jsme slezli pod mraky. I vyfotili jsme si okolní hory s nesmělou špičkou Everestu a šli si rozehřát první stupně omrzlin. A taky že ta fotka docela vyšla - i Everest na ní najdeme (když víme, pod kterým cárem mraků je).
Druhý den jsme ráno vyrazili pro změnu na Kalapatthar a tentokrát se vydrápali až nahoru. Kalapatthar mimochodem není samostatný kopec, ale pouze žebro hory Pumo Ri Ridge (7165). Na "vršku" Kalapattharu končí kamení, začíná sníh a prudký hlavní svah. V 5,5 tisících metrů už je výška dost cítit, jde se čím dál hůř. Vítr jsme měli asi stejný jako večer, pouze ta mlha už nebyla. Oblačnost se v těch dnech začínala tvořit výjimečně brzy dopoledne, tak jsme si moc neužili ani sluníčka. Tyto podmínky nám udělaly z výletu klasický vysokohorský výstup - po cestě člověk div nezmrzne, nahoře kouká, aby se co nejdřív ztratil z toho zatraceného větru, a pak upaluje dolů. Ale ani tak jsme se nezapomínali kochat překrásným výhledem na hory a morény.
Při cestě odpoledne do Lobuche jsme zaznamenali historicky druhé srážky od začátku naší pouti do Asie. Poprvé nám chvíli sprchlo mezi Luklou a Namche, tentokrát nám slabě nasněžilo. Byly to dny, kdy se počasí kazilo, proto jsme zvažovali původní plán jít se podívat ještě na západ do Gokya přes sedlo Cho La Pass (5368). Je to poměrně dlouhá cesta, kde nejsou lodge, a nahoře je ledovec - kdyby začalo sněžit, mohlo by to být nebezpečné. Navíc jsme byli pěkně vymrzlí, na Gorak Shepu mohlo být ráno nějakých 15 pod nulou, v ložnici jsme tipovali na -3 st. Rozhodli jsme se, že počkáme do rána a jestli nenasněží, uděláme první přiblížení do osady Dzonghla (4840), poslední lodge před Cho La Passem. Tam také počkáme do rána, a když to bude vypadat dobře, půjdeme dál. Když ne, vrátíme se do Namche a možná to zkusíme obejít jiným údolím.
Ráno nesněžilo a ani následující den, naopak se počasí zlepšilo a na přechod Cho La Passu jsme měli snad nejkrásnější den - bez mráčku, téměř žádný vítr (až do sedla), prostě idylka. Cesta je to úchvatná, nahoře se otevře širokánský pohled na štíty a údolí, ledovec je nádherný, a když se přejde, otevře se pohled na druhou stranu na další šesti- a vícetisícovky.
Na ledovci jsem s rozkoší vytáhla sněhové návleky, které jsem celou cestu tahala jak kočka koťata. Ale nebyly ani moc třeba, cesta byla ušlapána a ledovec krásně hladký - možná až trochu moc. Za Cho La Passem jsme šli přes Dragnak do Gokya (4750). Pěšina vedla přes morénu Ozlomhnat, jak jsme ji přiléhavě nazvali.
Moréna je ledovec, který s sebou (na sobě) nese kamení a prach, které cestou sebere a vytlačí z údolí. Kameny mají v průměru od 10 cm do řádově metrů, jsou značně nestabilní a moréna je jimi téměř zcela pokryta. Kromě občasných jezírek, která vypadají krásně, ale zahučet do nich nemusí dát moc velkou práci. Moréna není rovná, už se ani nedá říct, že je křivá - ona se vlní, bouří, vytváří špičaté kopečky a údolíčka (převýšení jsme odhadovali na řádově 30 m) a to vše je pokryté těmi vratkými hnusnými kameny. A jemňoučkým prachem, který se rád zvedá ve větru.
Navíc jediné značení v Nepálu na sporných místech jsou mužíci - několik kamenů naskládaných na sobě do tvaru postavičky. Hledejte si malého šedivého panáčka ve velké šedivé moréně. Pěšina se tam ztrácela a větvila... Ráda bych dostala do ruky toho inteligenta, který hrdě vymužikoval cestu "kopec - jáma" přes ty největší vrcholy. Taková výhledová kochací, ale když jde mlha, tak mě skutečně nezajímá, že támhle na tom krpálku je krásný pohled na morénu, dneska už asi patnáctý. Naštěstí nás mlha dohnala až na kraji morény, blahořečili jsme osudu, že nám přechod sedla vyšel právě na den, kdy nebyl ani mráček, jediný den mezi několika oblačnými.
Nad Gokyem se tyčí hora Gokyo Ri (5357), ze které je krásný výhled všude kolem, mimo jiné i na Everest. Neměli jsme nicméně náladu na další ufoukaný kopec, proto jsme se vydali na sever podél morény Ozlomhnat (oficiálně Ngozumba Glacier). Kromě toho, že cesta vede kolem ples, u druhého plesa (Gokyo Fifth Lake) se otevře překrásný pohled na (pro změnu) Everest a spoustu hor kolem přes morénu Gyumbanare Glacier a několik dalších v místě, kde se tato vlévá do Ozlomhnatu.
I přes tvořící se oblačnost jsme dorazili na místo a skutečně, mraků bylo málo a byly vysoko a my jsme se mohli kochat výhledem. Hledali jsme, kde je Pumo Ri a Kalapattharem a další vrcholy na mapě. A fotili jsme. Chudák foťák dostal zabrat, protože z morény sem byl nafoukán onen nepříjemný jemný prach, který jsme brzy měli všude. Navíc to byl docela napínavý proces - mraků bylo málo, ale byly hlavně nad Everestem, který jsme pochopitelně chtěli mít na snímku. Nebo na vedlejším kopci (Lhotse, 8501). Chtěla jsem pořídit panoramatický záběr, který lze s mým objektivem vyrobit jediným způsobem: udělat několik snímků vedle sebe s mírným překryvem pak je spojit.
Poté, co jsem si nastavila manuálně naprosto vše, aby mi přístroj mezi snímky nepřeostřoval či neměnil expozici a vyměřila čtyři záběry, Everest zalezl za mrak a zůstal tam následující čtvrthodinu. Klasika. Když už se klubal (a samozřejmě se blížil další velký mrak), přišli dva Japonci, postavili si vedle nás stativ a jeden se šel podívat na kraj morény - mně do záběru! Hnala jsem ho jak nadmutou kozu, nicméně měl pochopení - zkušenosti z hor. Nakonec se z toho druhého vyklubal velice přátelský profesionální fotograf.
Druhý den jsme je potkali ještě při sestupu z Gokya, nabídli nám japonské pochutiny a koření do nudlovky s mořskými řasami, nevěřila bych, jaká je to dobrota. Fotografování, jejich i naše, proběhlo úspěšně (no, příště by to bylo lepší se stativem, ale jinak nádhera).
V Gokyu jsme zažili přímo ukázku mentality zdejšího obyvatelstva. Já mám Šerpy ráda (až na ty, kteří se mě snaží okrást). Ale nad některými věcmi mi zůstává rozum stát. Chápu, že do tepelné izolace lodgí nehodlají investovat a že jim je v podstatě jedno, jestli turisti mrznou nebo ne, ve všech lodgích je to stejně, tak nemají na výběr. Ale když se sami choulí večer u kamen, člověk by čekal, že alespoň zavřou dveře, aby se ta jídelna aspoň trochu zahřála. Ne. Oni vejdou do místnosti, nechají dokořán a jdou se klepat ke kamnům. Mezi okny byly samozřejmě díry, mnohé rámy nebyly vyplněny sklem, ale pouze igelitem, takže táhlo... Pro tento stupeň důvtipu se u nás zažilo Kajmanovo označení "mongolové". Bohužel, v Asii na mongoly narážíme vždy a všude, ale o tom by se dala napsat zvláštní kapitola.