Šerpové sem původně přišli z Tibetu přes Himálaje, usadili se a živili se pasením jaků a obchodem s Tibetem. Po obsazení Tibetu Čínou se však hranice uzavřely a Šerpové přišli o jeden z hlavních zdrojů obživy. Naštěstí pro ně byl zrovna tou dobou otevřen Nepál pro turisty.
Začalo se uvažovat o slezení Everestu z jihu, což se podařilo a tato hora byla poprvé pokořena, spolu s několika dalšími vrcholy. O Nepál začal být zájem a začali sem jezdit horolezci a turisti. Šerpové si brzy získali pověst zdatných a houževnatých nosičů, příjmy z Tibetu byly nahrazeny příjmy z turistů. Podél hlavních cest na Everest a kolem Annapurny vyrostly lodge, jakési turistické ubytovny s restauracemi (jak honosný název). Navíc turistické sezony v Himalájích nekolidují se zemědělskými sezonami, místní mohou provozovat obojí.
Šerpové se nyní živí jednak pasením jaků a pěstováním hlavně brambor, ti chudší, které pole neuživí, chodí na vynášky. Mají-li jaky, odnesou to ta ubohá zvířata, nemají-li je, odtáhnou to sami. Náklad Šerpy-nosiče váží 20 až 80 kg, nosí muži i ženy v jakémkoli věku, tipovala bych od nějakých patnácti (viděli jsme i třeba desetileté děti s malým košíčkem) do čtyřiceti. Mají na to zvláštní koše-nůše dole se zužující, které si hodí na záda a popruhem připevní na čelo. Popruhy na ramena jako jsou u našich batohů vůbec nepoužívají. I když nesou třeba jeden pytel rýže, mají ho zavázán na čele.
Životně důležitou součástí pro nepálské hospodářství je všudypřítomný jak. Jak je zvíře podobné krávě, akorát menší, s kratšíma nohama, rohatý a huňatý. A neskutečně flegmatický. Jak, pokud zrovna není na vynášce, se buď pase, nebo stojí. Dokáže hodiny prostě stát. I na vynášce se snaží zbytečně se nehýbat - nejdříve jsem nevěděla, proč na ně Šerpové neustále pokřikují, švihají je proutky, hází po nich kameny a jinak je pobízejí, pak jsem si všimla, že ve chvíli, kdy to přestanou dělat, se kolona jaků zastaví a stojí, popřípadě ožírají rostliny u cesty. Jaků jsou dva druhy: pravý jak je hodně chlupatý a mohutný, pak ještě existuje "lehčí varianta", říkají mu něco jako dzobka, je subtilnější a hladkosrstý. Dzobky se chovají výškově do Namche Bazaaru (3500 m.n.m.), jaci výše. Říká se, že jak nemůže žít v nižších nadmořských výškách. Jednou převezli jaka do ZOO kamsi do nížiny a on jim tam zemřel, dle ošetřovatele na malárii. Každopádně jsou tato zvířata úplně skvěle vybavena do drsného klimatu a jačí (resp. načí, kráva od jaka se jmenuje nak) mléko je výjimečně tučné a výživné. Vyrábí se z něj načí sýr, velice tvrdý, nažloutlý a docela dobrý. Z kůže a kostí se vyrábí kdeco, od užitkových předmětů přes růžence až po suvenýry.
Maso jaků Šerpové jedí, čímž si od hinduistů zasloužili přívlastek nečistí - pro hinduisty je kráva posvátná. Řadí je tedy do nižších kast, což Šerpy evidentně moc neštve vzhledem k tomu, že to s tím hinduismem až tak neprožívají. Jejich náboženství vychází z předreformní verze buddhismu, kterou si s sebou přinesli z Tibetu, do které přimíchali něco z hinduismu.
Pak mají jaci ještě jednu důležitou úlohu - vylučovat. Trus jaků se sbírá, rozplácne na kámen do podoby koláče, usuší a následně se s ním topí. Ve výšce nad 4000 už nejsou stromy, tak je to jediné palivo. Usušený trus se skladuje podobně jako u nás, třeba se s ním obloží zeď, jako to my děláme s polínky.
Jak už jsem poznamenala, spousta Šerpů ve frekventovaných oblastech si nějakým způsobem vydělává na turistech. Muži zpravidla vynášejí nebo dělají průvodce, ženy jsou doma a spravují lodge - pronajímají pokoje a vaří. Lodge jsou všude kolem hlavních tras, někdy i dost nahusto a jsou to strašlivé věci. Zaplať Panbůh za ně, člověk s sebou nutně nemusí tahat stan, ale tepelný komfort v lodgích není o moc jiný.
Jsou to domky stavěné pouze jako sezonní ubytovny pro turisty a taky podle toho vypadají. Jsou zpravidla částečně z kamení, částečně ze dřeva (rozuměj překližky), ale někdy třeba jen z trámů a igelitu. Lodge obsahuje kuchyň a jídelnu a pak noclehárnu (dormitory) a jedno, dvou či třílůžkové pokoje. Někdy jen pokoje, někdy jen noclehárnu. Pokoje jsou odděleny tenkou překližkou, takže sice nevidíte kdo, ale slyšíte jak ten vedle strašně chrápe. Ale hlavně pojem tepelná izolace Šerpové evidentně neznají. Kolem oken jsou pravidelné díry, a když se nějak nepodaří dořešit přechod zeď-strop, tak je tam prostě mezera. Uprostřed jídelny většinou stojí malá železná kamna, ve kterých se večer zatopí (jak jsme vždycky čekali na košíček jačího trusu!).
Za večer se při troše štěstí jídelna jakž takž vyhřeje, v momentě, kdy vyhasne oheň, se tam nezvykle rychle ochlazuje. V pokojích se netopí nikdy a vůbec, často jsou dokonce v jiném domě, takže nějaký únik tepla ke studeným spacákům nehrozí. To je hlavní rozdíl mezi tím jet na lyžák nebo i do Alp se spaním na chatě a lodgemi. U nás člověk přes den vymrzne, ale pak přijde na chatu zahřeje se a spí v nějaké rozumné teplotě, řekněme 20 st. C, když je 10 st, tak už je to zima. Mně nevadí mráz, ale vadí mi, když mrzne v místnosti, kde spím. I to se dá pár dní vydržet, ale když už měsíc člověk spí v teplotě pod 5 st.C, tak to už je otrava. Pak z toho bolí v krku a nose... Krvavá rýma mi úplně přestala až v Kathmandu...
Další lahůdkou je sprcha. Ve většině lodgí inzerují Hot Shower, Cold Shower (horká sprcha, studená sprcha). Hot Shower probíhá následujícím způsobem: Hygieny chtivý jedinec si vleze do zpravidla dřevěné budky (rozměrů kadibudky) na dvoře. Na střeše je umístěn kbelík na horkou vodu. Jedinec zatáhne za šňůru vedoucí od kbelíku dovnitř a je polit vodou ohřátou na plotně, namydlí se a polije se znovu, pokud mu ještě voda zbude. Občas mají i solárně ohřívané nádrže, ale ani o nich jsme si nedělali iluze. To vše samozřejmě při venkovní teplotě, takže i v horké sprše může člověk pěkně promrznout. A teď jsem zvědavá, kdo odhadne míru našeho masochismu a správně si tipne, kolikrát jsme tento proces absolvovali.
Ale jinak jsou lodge veskrze příjemné. Nejlepší na nich je jídlo. Nepálská kuchyně je poměrně jednoduchá, chuťově nepříliš bohatá, nicméně výživná, což je to nejdůležitější. Sestává z rýže, moučných placek na různé téma a zeleniny. Nepálci většinou jí "Dal Bhat", což je vařená rýže (neosolená) s řídkou čočkovou polévkou, popřípadě polévkou s bramborami, zeleninou a kari. Dal=čočka, bhat=rýže. K variantě s čočkou se často přidává smažená zelenina a to je pak teprve dobrota.
Dal Bhat patří většinou k těm dražším jídlům, jeho zásadní výhoda, která ho řadí k ekonomicky nejvýhodnějším, je ta, že se bezplatně přidává rýže, čočka i zelenina, dokud člověk nemá dost. Ze začátku jsem tento potenciál onoho jídla nevyužívala, neboť obvykle jím muší porce, postupně jsem se však rozežrala takovým způsobem, že jsem zblajzla dva obrovské talíře rýže, dvě misky čočky a dvě hromádky zeleniny.
Místní říkají Dalu "khana", což je slovo, které znamená "jídlo". Řeknou-li khana, myslí tím automaticky Dal. Zajímavé je, že Šerpové měří vzdálenost ne na kilometry či dny, ale na Dal Bhaty. Třeba cesta odsud kamsi trvá čtyři khana, čtyři jídla. Šerpa je schopen sníst neuvěřitelně množství rýže a pak z ní poměrně dlouho žije a na cestě už nemusí jíst. K obvyklejším jídlům (pro cizince) patří smažená rýže, smažené nudle, polévky z pytlíku, popřípadě jednoduché zeleninové, vajíčka na různé způsoby. A moučné placky. Buď se upečou na rozpálených kamnech na sucho (chapatti), nebo osmaží na oleji (Tibetian bread), nebo se do nich zabalí osmažená zelenina, osmažené nudle, vajíčková směs apod. a celé se to ještě osmaží (Spring roll), nebo se z nich udělají malé Spring rolky, které se osmaží nebo uvaří na páře (Momo). Většinou se v nabídce vyskytuje jačí steak, ten jsme však z bezpečnostních důvodů neriskovali.
Zelenina sestává zpravidla z brambor, zelí, cibule, česneku, někdy mrkve, ale vždy ze záhadné zelené rostliny, které místní říkají "ság". Jedná se patrně o nějakou mutaci špenátu, nicméně ság nazývají vše, co má široké zelené listy. Cpou to všude a člověk by nevěřil, jak to může být dobré. Další "původní" jídlo jsou brambory - vařené, šťouchané, se zeleninou apod. Tím se Šerpové taky poměrně často živí, nakonec je to jedna z malá plodin, kterou nahoře mohou pěstovat.
V Nepálu se člověk zpravidla domluví anglicky, děti se tento jazyk učí už od první třídy a taky jej hned zkoušejí - pokřikují "Give me a pen!" (Dej mi pero!) a podobně. Nejlépe mluví průvodci, u žen je to slabší, ale vždycky to nějak jde. Názvy jídel zpravidla umějí, ceny jsou v menu, objednávka se stejně píše do speciálních sešitů, tak není problém, dokud si člověk moc nevymýšlí. Někdy komunikaci s cizinci zajišťují děti, pokud umějí lépe mluvit a číst než matka. A na místní angličtině je opravdu vidět, že je mluvená a pravopis nikdo příliš neřeší.
Nevěřili jsme, kolika způsoby lze napsat třeba slovo Shower (sprcha), aby se to stále ještě dalo přečíst správně. Ty nejlepší jsme si i opsali, např. tabulka na pokoji: EMPORTANT NOT: PLEASE PUT OF THE CANDLE BE FOR YOU SLEEP. + připsáno fixou AFTER USEING.
Hrubky na vývěsních štítech typu "Restaurent" byly na denním pořádku. Další pěkný překlep v menu byl místo "pancake" "pankace", kam nějací Češi pohotově doplnili háček nad c a čárku nad a. Ale v Indii to není o moc lepší, o Spanish omelette (španělská omeleta) jsme se dozvěděli, že je ve skutečnosti Spinach (špenátová).
Náboženství je v Asii esenciální součástí života, nejinak je tomu i v Nepálu. Najdete zde řadu klášterů a na cestách spoustu posvátných kamenů (alespoň tak jsme je pracovně nazvali). Buď mají podobu velkých kamenů s vytesanou buddhistickou mantrou, nebo jsou to jakési "hrobečky" obložené plochými kameny s mantrou, vysoké asi metr a půl, široké tak metr a dlouhé několik metrů. Nebo jsou ty ploché kameny naskládány do různých útvarů. Písmo mantry bývá zpravidla barvené, alespoň bílé.
Na stěnách v domech a lodgích visí náboženské obrázky a fotografie krále. Nepálci věří, že je král nadán nějakými božskými vlastnostmi, proto obrázek jeho či královské rodiny přináší štěstí. A mají ho opravdu všude, i v autobusech (ty to štěstí opravdu potřebují). Král i jeho rodina jsou pro řadového Nepálce částečně posvátní, proto jakékoliv násilí na nich je věc nemyslitelná.
O to strašlivěji byl lid šokován incidentem asi před třemi lety, kdy byl král, královna i jejich tři synové a dcera ještě s dalšími několika členy královské rodiny postříleni. Údajně korunovačním princem (nejstarším synem), který se posléze sám zastřelil, existují však spekulace, že to bylo nastrčené, princ byl omámen a následně zavražděn. Tragédie se vyšetřovala, ale nikdy nebyla obstojně vysvětlena. Nyní má Nepál nového krále z řad blízkého příbuzenstva, ale obliba starého neklesá, často jsme se setkali s obrázky obou nebo jen staré rodiny. Pro řadové občany je něco jako vražda krále zcela nepochopitelné.
Na druhou stranu, monarchie má v Nepálu silnou opozici - levici, která chce republiku. Jakousi ilegální stranou jsou nechvalně známí Maoisté (komunisté), kteří se baví kreslením srpů a kladiv a propagačních nápisů po branách, kapličkách a domech, a v místech, kde mohou nerušeně působit, poměrně dost otravují usedlíky. Vybírají poplatky od majitelů lodgí a zemědělců a dokonce i od Šerpů-nosičů. Na většině frekventovaných cest jsou proto vojenské patroly a kontrolují cestující v autobusech apod., od Lukly výš vojáci Maoisty vyhnali úplně. Pro cizince soudruzi nicméně nebývají nebezpeční, maximálně je zkásnou o příspěvek straně, jinak si jich nevšímají a do svých sporu je nezatahují.
Nepálci obecně jsou Západem spíše fascinováni, než že by ho neměli rádi. To má bohužel dost smutné důsledky - v lodgích visí kýčovité a nevkusné obrázky z časopisů, Nepálci se oblékají do jeansů apod. V těch horách to trochu bije do očí. Polartec a Northern-Face bundy ještě pochopím, bez těch je tam krušno, ale tradiční oděv s jeansovou bundou vypadá příšerně.