Šátek je tam zcela povinný, to je pravda (bez něj jsme viděli akorát dívku s Dawnovým syndromem), ale holkám koukají vepředu vlasy, pěstěné ofiny a některým i vzadu copy. Občas jsme byly nejcudněji zahalené v celém okolí.
Jinak žádné obtěžování, nic takového, všichni byli strašně slušní a velice přátelští. Do Íránu se běžně nejezdí, tak si nás na ulici odchytávali, ptali se, odkud jsme, kam jedeme, jak se nám tam libí a tak – a děsně rádi si povídali.
Akorát taxikáři nás pěkně štvali, ti se nás snažili odrat úplně maximálně. A zkoušeli i dost sprosťárny. Pak ještě hoteliéři, ale to jsme zpravidla usmlouvali - v jednom hotelu se nám podařilo snížit cenu z 80 000 rialů za osobu a noc na 30 000 rialů. (1 dolar = 8000 až 8500 rialů).
Pak se nám taky podařil přímo husarský kousek - to se musím pochválit - cestou z Persepolis se mi podařilo ukecat učitelku z dívčí školy, aby nás vzaly autobusem, který byl sám o sobě narvaný, takže kluci museli dřepět v uličce. Holky z toho měly samozřejmě Vánoce - v této muslimské zemi by to člověk nečekal. Inu, líná huba, holé neštěstí. Holky na nás ještě při odjezdu volaly z okénka "Jana" a "Pavlína". :-)
Pravda je, že Írán je muslimská země a třeba je zakázáno, aby cizí muž mluvil s cizí ženou. Rozdělili jsme se do dvojic na "manžele" - a opravdu se často třeba chlap v autobuse zeptal manžela, jestli něco chceme, a ne přímo nás. Školačky si taky počkaly, až přijde žena, a dotazy kladly zásadně jí, neoslovovaly kluky přímo.
Ale i Írán se uvolňuje a až tak se to nepřehánělo, třeba v hotelech i v některých obchodech se na nás obraceli, někteří i na ulici a v pohodě. Ani ubytování nikdo nezkoumal, jestli jsme holky - kluci zvlášť, bylo jim to dost jedno a obecně berou cizince velmi tolerantně. Samozřejmě jsme neprovokovali, nechali jednat kluky, ale až tak se z toho nestřílí.
O Íránu se říká, že je to poslední evropský stát a skutečně - Pákistán už byl poněkud drsnější. Víc žebráků (v Íránu téměř žádní), hlavně horší hygiena a větší chaos.
V Íránu jsme jezdili autobusy - kdyby u nás byly tak dobré jako v Íránu, tak si pískáme - jezdili jsme schválně levnými, jednak úplně stačily a hlavně nebyly klimatizované. Každý autobus má svého hostese nebo letucha nebo tak něco, který jednak vybírá peníze, jednak jsme třeba dostali vodu (i balenou, nebalenou jsme neriskovali), sušenky a v jednom nočním autobuse rozdávali i velice pěkné kožíšky. V Pákistánu jsme jeli autobusem z hranic do Quety, přes noc asi 12 hodin, ale to stálo za to. Ten autobus byl v podstatě náklaďák, který měl na střeše cca 2 až 3 vrstvy zavazadel, v uličce a pod nohama pytle s jakýmsi zrním nebo čím, vůbec byla sedadla strašně blízko sebe, takže místo na nohy téměř žádné. Navíc byl klimatizovaný, takže nám byla zima, i když vzhledem k tomu, jak v něm bylo narváno, se to brzy zadýchalo - lidi seděli i v uličce, v noci leželi. První, co jsme udělali, bylo zalepení klimatizace a pak už to bylo celkem v pohodě. Stejně se tam nedalo spát.
Pak jsme absolvovali vlak "Economic class", to jsme zjistili, že je třetí třída. Naštěstí jsme měli hnízdo pro sebe (8 míst). Chtěli jsme lehátka - i dostali jsme. Jen 4, 2 byla dole sedadla (po 4 lidech) a nad nimi ještě další 2, stejně úzká. Místa bylo zatraceně málo, ale vyspali jsme se výrazně lépe než v autobuse (cesta vlakem z Quety do Lahauru - hlavní město, na východě u hranic - trvala cca 27 hodin).
Nicméně Pákistán špatný nebyl, obecně platí, že čím víc na východ, tím víc špíny, ale tím víc otevřená srdce lidí.
Na hranicích si nás pozval pákistánský celník na pokec, nechal nám uvařit čaj a povídal si s námi - že Pákistán je svobodná země, že už můžeme sundat šátky a ty dlouhé sukně (moji dlouhou černou sukni a dlouhou černou košili nazýval dokonce burkou) a tak.
V Quetě jsme si vyběhali studentskou slevu, tam si s námi při čaji povídal zase jakýsi šéf místních drah. Na nádraží nás zase odchytil místní student – Žid, strašně ochotně nám pomohl vyběhat ty lístky na vlak, ukázal obchody s jídlem apod.
V Indii jsme první noc strávili ve Zlatém chrámu v Amritsaru, v noclehárně pro poutníky. Momentálně tu probíhají (už pomalu končí) svátky podobné našim Vánocům a Novému roku, což má několik velice nepříjemných důsledků: anžto jest pro místní věřící Zlatý chrám v Amritsaru poutním místem (taková Mekka), bylo tam doslova našlapáno, vlaky vyprodané cca dva dny dopředu, sotva se nám podařilo odjet do Dillí.
I tady je spousta lidu, rachejtle apod., ještě že svátky už končí. Jinak průchod pákistánským či indickým větším městem je dobrý adrenalinový sport. Jednak se tu jezdí vlevo, což strašně mate, ale hlavně tu vládne řízený chaos. Zjistili jsme, že jednotlivá vozidla na sebe upozorňují troubením, takže průchod ulicí je na špunty do uší. Míchají se tu auta, autobusy, rikši, v Indii i cyklorikši, koňské povozy, oslí povozy, sem tam buvolí povozy, strašná spousta cyklistů a motorek. Na motorkách se vozí běžně celé rodiny, ženy sedí ne obkročmo, ale na boku a balancují bez držení třeba s dítětem v náručí.
Rikši jsou takové tříkolky, většinou kryté, pro 2 až 6 osob + řidič. V Pákistánu se nás do jedné vešlo včetně řidiče 10, to pak byla jízda. Poháněné jsou zpravidla motorkou či její mutací. Cyklorikša je kolo a za něj přidělaná dvoukola se sedadlem pro 2 lidi (vejdou se i 3). Veřejná doprava (kromě rikš a taxíků) se děje výše zmíněnými autobusy či mikrobusy. Do autobusu se občas naskakuje i za jízdy (řidič přibrzdí), nicméně já jsem jela jednou a zastavil. V auto- i mikrobusu platí princip matematické indukce - když se tam vejde n lidí, vejde se n+1.
Zítra vyrážíme na nepálskou ambasádu vyběhat si vízum (dnes měli zavřeno kvůli svátku) a večer odjíždíme vlakem směr Nepál. Do Ghorakhpuru vlakem, pak autobusem na hranice. Pak busem do Kathmandu a do Lukly chceme letět. Pak už se jde nahoru pěšky. Ve sněhu to nebudeme nikterak přehánět, mám pocit, že nejlíp jsem na něj vybavena já. Vůbec ten trek, co půjdeme, je "od hospody k hospodě", to znamená poměrně hustě osídlenými oblastmi, takže příliš nehrozí nějaké ztracení se v pustině.
Co se týče počasí - je tu 30 stupňů a strašný smog.
Pomalu se půjdu vyspat, máme tu o 4,5 hodiny víc než u vás, tzn. je půl dvanácté. Zatím ahoj!