Dnes je 20. 06. 2025
svátek má Květa

Asijský vandr - „Charita“ ve Varanasí (13. díl)

Archiv

V Asii vás neustále někdo oslovuje, zdraví, nahání do obchodu, restaurace, hotelu apod., nabízejí vám masáže, a někteří se vás chtějí ujmout a vše vám ukázat - město, památky, hotely, prostě vše, na co si vzpomenete. Tehdy začínáme být ostražití a tyto lidi posíláme do háje, protože, jak píšou v průvodci, vás budou někde vodit a pak po vás za to budou chtít peníze.


Tentokrát jsme měli smůlu, že jsme na jednoho takového narazili zrovna ve chvíli, kdy jsme se šli projít k památce a cestou se chtěli stavit v jednom či dvou doporučených obchodech, poněvadž byly téměř na trase. Abychom to dlouho nehledali, zeptali jsme se na cestu někoho, kdo byl na ráně, a to byl zrovna tento týpek, který za námi už dvacet metrů cupital, asi od chvíle, kdy jsme slezli z cyklorikši. (Kromě něj se k nám také připojil chlapík, který se mi usilovně snažil prodat místní barvičky s razítkama. Při smlouvání si úplně vystačil sám - z původních 95 Rs, a to to normálně nabízí za 150, ale mně to dá protekčně za 95, srazil cenu na neodolatelných 35 Rs za sadu. Já jsem nemusela říkat nic kromě vytrvalého "Ne, nechci žádné barvičky!". Dneska prý nic neprodal a ani já jsem ho nezachránila (chudák, asi měl pak večer hlad). Jakmile jsme se chlapíka zeptali, zajásal a s vodopádem slov nás zavedl kamsi do uliček přilehlé čtvrti.


Neúnavně mlel, breptal, a hučel do nás, chtěl nás cestou samozřejmě zavést do několika obchodů, ale my jsme trvali na tom, že chceme právě ty naše. Asi dvoukilometrovou oklikou nás k nim skutečně dovedl a ani tam nás nepřestal otravovat, neustále mi drnčel do ucha, ať se posadíme, tato látka je krásná, toto je kvalitní a podobné kolovrátky v krátkých intervalech a nepříjemně se vnucujícím tónem, až jsem ho měla chuť přetáhnout přes hlavu a zařvat na něj, aby nám už konečně dal pokoj. Pouze má v podstatě pacifistická povaha a slušné evropské vychování tomu zabránilo … asi jsem to měla udělat.


Když jsme opět vylezli na ulici a požádali ho, aby nás nechal být a hleděl si svého, chtěl po nás peníze. Když jsme nechápali za co (byli jsme nakrknutí za ten maratón), tvrdil, že jsme si ho najali jako průvodce, on pro nás pracoval, tak si zaslouží odměnu. Musíme mu zaplatit, jinak bude mít hlad, toto je jeho práce. A tyto věty opět cyklil. Vůbec jsme se s ním nechtěli bavit, v Indii se však nevyplatí pokusit se nezaplatit místňákovi - jakmile se s vámi začne přít, seběhne se několik lidí, kteří s tím nemají vůbec nic společného a dotyčného nikdy neviděli, začnou se ho zastávat a chtějí, abyste mu ty peníze dali.


To se stalo i tentokráte, k podvodníkovi se přidal další chlápek a začali vyhrožovat, že tu mají spoustu kamarádů a že si je na nás pozvou. Co se dalo dělat, dali jsme mu 50 rupek a poslali ho tam, kde slunce nesvítí. Pěkně mi hnul žlučí, nejen že z nás vymámil peníze, ale byl mi už od začátku strašně nesympatický a celou dobu jsem si přála, aby se někam ztratil.


Další podobná existence nás potkala hned nazítří při procházce po hlavním pohřebišti. Celý den jsme vytrvale odháněli veškeré nabízeče a vnucovače a neustále opakovali, že nechceme průvodce. Pak jsme na pohřebišti potkali vyzáblého chlapíka, který nás klasicky oslovil, začal se představovat a říkat, kam máme jít. Řekli jsme mu, že nechceme průvodce, i ujistil nás, že ON žádné peníze nechce, je zaměstnancem tohoto pohřebiště a teď se spolu s dalšími pěti dobrovolníky (Indy a Němci) stará o staré, nemocné a umírající v přilehlém zařízení - pravděpodobně místní obdoba naší LDN, akorát pro chudinu. Dělá to samozřejmě zadarmo.


(Docela drsné - když už jste "do šrotu", tak vás strčí do špitálu hned vedle pohřebiště, alespoň vidíte perspektivu a můžete sledovat rituální spalování kolegů. Ale pro ty lidi je to vlastně štěstí, že se dostanou na břeh Gangy a po smrti zde budou spálení...) Vysvětlil nám, kam nesmíme, zavedl na onu terasu domů a řekl, že zde kempují sestry, které se taktéž starají o ty umírající. Jako v ubytovně to tam nevypadalo, spíš jako v terase domů, který nikdo nechce, kde zrovna sestry leží, protože nechtějí být na ulici.


Patro bylo otevřené a na holé zemi tam měly jakési deky, jedno kadidlo a to bylo vše. A strašně tam čpěl kouř odspodu z ohňů. Úplně nahoře na střeše nám podal poutavý výklad o pohřbech. Končil zajímavými údaji, ke spálení jedné mrtvoly se prý zapotřebí 200 kg dřeva, jeden kilogram stojí 150 Rs - musí se dovážet. Podle nás čísla záměrně přestřelil (tak drahý funus by si lidé ze spodních kast nemohli dovolit, na to by v životě neušetřili) a následně jsme se dověděli, proč byl tak milý.


Požádal nás, nechť přispějeme na život oněch dobrých sester, v jejichž domě jsme právě na návštěvě. Pro sebe prý nic nechce, ale máme přispět na ně a nakoupit alespoň trochu dřeva, protože stát na to nepřispívá a oni musí žít z milodarů. Alespoň na kilo, dvě, tři, pět. Bylo to opravdu dojemné, ale po zkušenosti z předchozího dne mě to opět namíchlo, neboť jsme s ním šli pouze proto, že nám explicitně řekl, že žádné peníze nechce. I zdůraznil, že pro sebe skutečně nic nežádá, ale prosí za ty ubohé sestry a bídně umírající starce. A ubohá sestra skutečně přihopsala a s prosebným výrazem natahovala ruku.


Tuhle habaďůru jsme jim tentokrát nezbaštili a začali jsme odcházet. Já jsem mu nadávala do podvodníků a lhářů, Zdeněk se s ním bavil ještě slušně (jak je to milý, slušný a trpělivý hoch), tak vandroval do něj. Američani prý dávají i 100 nebo 200 dolarů, když vidí tu bídu. Už by ho skoro udolal, téměř vytahoval drobné, ale já jsem mezi ně vpadla a vysvětlila vydřiduchovi, že nemůžeme zachránit všechny hladové a trpící v Asii a kvůli tomu jsme sem ani nepřijeli. Popřál nám špatnou karmu (zřejmě zdejší obdoba prokletí) s výrazem Satanova kněze a my jsme se konečně vymanili z jeho spárů.


Teď jsem žena, příště se narodím asi jako pes. Žebráci, mrzáci, dětičky, matky s kojenci, různé instituce typu LDN, špitály, sirotčince, školy, kláštery, toho všeho je v Asii strašná spousta a všichni chtějí milodary. Alespoň 10 nebo 50 Rs. Kdybychom měli dávat byť jen zanedbatelnému procentu, už bychom neměli za co odjet domů a stejně by to nemělo žádný efekt. Nehledě na to, že kdo ví, kde ty peníze skončí. Skutečně jsme nepřijeli zachránit Asii z finanční tísně a pěkně nás štve, když se na nás domorodci dívají jako na pochodující peněženky a nic jiného v nás nevidí.


Každý Zápaďák je podle Asiatů bohatý, když může dát 100 dolarů Amík nebo Němec, proč ne taky Čech? Pro ně už v našich příjmech rozdíl není. I vytvořili jsme si rezistenci vůči žebrákům a rozhodli se, že budeme-li někomu dávat milodary, pak účelně a úplně jinak než chlapíkovi na ulici. Tyto dva incidenty měly dopad, zdá se, pozitivní. Opět jsem přitvrdila při jednání s místními a už se s nimi nepářu. Slušnost je krásná věc, ale pořídíte s ní v Evropě, v Asii ji domorodci pouze zneužijí proti vám. To platí samozřejmě selektivně - pokud je někdo slušný a milý (a i tací tu jsou!), nemám důvod být jiná, ale na rikšáky, nahaněče, některé hoteliéry a jiné podvodníky se musí trochu drsně.


Když už jsme u těch tahačů peněz a jejich důmyslných triků, další poměrně vtipný způsob na mě zkusila jakási osoba ženského pohlaví v Dillí. Zastavila mě na ulici (s tím si dala práci, asi pět metrů za mnou běžela a pak mě chytla za loket a nepustila, to už jsem se otočila) a s trpitelským výrazem (přitom sama evidentně nestrádala, měla pěkně oblečení a vkusně sestříhané a vyfoukané vlasy) mi oznámila, že je z Bangladéše, její zemi postihly ničivé záplavy a x tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou. Podstrčila mi papír, vrazila do ruky tužku a pravila, že jim pomůžu, když se na ten papír podepíšu. Vše samozřejmě známým autoritativním způsobem učitelky na základní škole, kterému se "nelze vzepřít".


Na povodně docela slyším - vzpomněla jsem si na loňský srpen, kdy jsem neúnavně dobrovolničila kde se dalo až někdy do září (pak jsem musela odjet). Nicméně to byla více než stoletá voda, konkrétně Ganga se vylévá z koryta každý rok a každý rok přijdou o domov tisíce lidí v Indii a Bangladéši. Takže zase kapka v moři. Navíc mi nebylo jasné, jak pomůžu Bangladéši, když se podepíšu na nějaký papír. Na můj dotaz vytrvale odpovídala "Podepište se, pomůžete mé zemi. Všichni turisté se podepisují." Díky své vrozené bystrosti jsem si všimla, že za každým jménem je nějaké tříciferné číslo, většinou 100, 200 apod. I ukázala jsem na ně, co znamenají - samozřejmě výšku darů. Tak jsem ji řekla, že se nepodepíšu a nic jí nedám, tento styl nátlaku se mi opravdu nelíbí. Na takovou odpověď asi nebyla připravena, tak na mě koukala jak na magora a opakovala, že všichni turisté něco dají. Ať ji dám aspoň 5, 10 Rs na jídlo. Asi nejsem každý turista. Když jsme několikrát precyklily věty "Nic vám nedám!" "Dejte aspoň 5, 10 Rp na jídlo, lidí mají hlad!", pravila jsem, že nikdy nedávám peníze touto cestou. Přestalo ji to bavit, naštvaně mi vytrhla tužku a papír z ruky, s agresivním gestem pravila, že jsem "crazy" (asi myslela divná) a odsupěla. Od té doby jsem ji dvakrát potkala a vždycky se na mě přes ulici tak nepřátelsky podívala.


Tyto story o chytrácích možná vypadají strašidelně, ale fakticky z nich žádné nebezpečí nehrozí. Ti lidé chtějí pouze z koláče těch pohádkově zazobaných Zápaďáků urvat taky kus pro sebe. Když jim to nevyjde, tak se i naštvou, většinou však nehrozí, že by vás za to zmlátili (a když už začnou vyhrožovat a vypadá to realisticky, tak se ještě dají vždy odbýt penězi). A bohužel, mnohým Zápaďákům asi dělá dobře obdarovávat chudáky nebo prostě jen psychicky nevydrží nátlak a připadají si jak největší sobci, když jim nic nedají. A neuvědomují si přitom, že jejich milodary jsou často spíše kontraproduktivní - mnohé děti pak žebrají jen ze sportu a proto, že jim to prochází, pak si zvyknou, že nemusí nic dělat a něco dostanou zadarmo. A když vyrostou a přestanou být roztomilé, mají problém.


Spousta mrzáků vděčí za své znetvoření nikoliv nehodě či přírodě, ale jiným lidem, kteří je takto poznamenali už v útlém věku, aby budili soucit a vyžebrali víc peněz. Když jim něco dáte, zpravidla to končí v kapse právě těchto lidí a vy se připojíte k zástupu lidumilů, kteří z mrzačení malých děti dělají výnosné zaměstnání. Kdo se párkrát prošel Starým městem v Praze, ví, o čem píšu - žebrání je u nás jedno z nejvýnosnějších zaměstnání, kdybych já měla na Akademii věd půlku toho, co průměrný žebrák na Václaváku... I to je důvod, proč žebrákům nic nedávám.


Povídání o Varanasí bych chtěla zakončit nějak optimisticky, protože navzdory nepříjemnostem je to krásné a místy fascinující město. A špatně nám tam nakonec nebylo - procházky kolem Gangy byly skutečně romantické, hotel Ganga Top je příjemný a má sympatického majitele (dokonce byl asi dva měsíce v Paříži a francouzsky mele, že jsem mu sotva rozuměla) a je tam spousta pěkných památek. Snad nám vyjde cestou zpátky pár dní, abychom se tam zase stavili. Teď už jsme v Dillí, zítra odjíždíme do Agry (Taj Mahal aj.).


Zatím se mějte a krásný Nový rok.