A skutečně, vyrazili jsme šnečí rychlostí a aklimatizaci jsme měli přímo učebnicovou. Lidé z horské služby nad námi jásali, protože jim při pohledu na naše tempo a plán bylo jasné, že nás zachraňovat nebudou. A taky jsme neměli s výškou problémy, ne, že bychom ji necítili, ale žádné z příznaků AHN jsme nezaznamenali - spali jsme dobře, hlad jsme měli pořád a žádné nečekané poklesy výkonnosti, halucinace apod. se nekonaly.
Lukla je přibližně ve výšce 2800 m.n.m. (dále budu psát jen čísla), pak cesta klesá o cca 200 m a potom je nechutný krpál do Namche Bazaaru (3500). Kvůli aklimatizaci jsme se rozhodli přespat ve výšce 2600, přeci jen Kathmandu má 1336 a do Lukly jsme přiletěli. Namche Bazaar (bazaar znamená trh) je takové hlavní město Šerpů.
Proudy turistů jej změnily k obrazu svému - z původních dřevěných domků se staly solidní kamenné budovy, až pětipatrové (většinou však dvou nebo tří) a silnice lemují obchody, zejména se suvenýry a trekovým vybavením ekvivalentním našim HUDY Sportům a Alpinusům. Oblibě se těší pekárna, která produkuje jablkové, čokoládové, skořicové koláče a pletence a jiné zápaďácké pečivo, nekřesťansky drahé, a naštěstí pro nás i velký, těžký a dobrý bílý chléb. Jinak zde najdete naprosto všechno. Knihkupectví s beletrií, smíšené obchody s potravinami, drogerií, domácími potřebami, kde prodávají načí sýr, olej v plastikových pytlících, do jakých se u nás balí mléko, čokoládu (Snickers a Mars), sušenky a třeba i takové nesmysly jako je barva na vlasy. I opravář elektroniky se zde uživí - Šerpové si s oblibou nosí na vynášky kazeťáky s místní lidovou hudbou. A samozřejmě je zde Internet - přes satelit, takže velice drahý a pomalý. Dál už je údajně jen v Everest Base Campu za nějaký dolar za minutu, a to pouze když tam je nějaká expedice.
Obchodníci v Namche jsou nicméně pěkní vydřiduši a v lodgích platí nepsané pravidlo, že nepřidávají Dal Bhat (!). Poprvé jim to prošlo (moment překvapení), pak už jsme to uhádali.
V Namche jsme si, pamětliví pravidel pro pohyb ve velkých výškách, dali den volna, který jsme využili k lehké aklimatizační procházce na přilehlý kopec (3800). Odsud jsme poprvé uviděli Everest, který na nás střídavě jukal a schovával se po celou cestu zase až do Namche. Večer jsme se zapovídali se členem místní horské služby (Himalayan Rescue Association) a dozvěděli jsme se, že i přes rozsáhlou osvětu má poměrně hodně lidí problémy s výškou a překvapivě dost případů je nebezpečných.
Například asi týden před naším příjezdem zemřel v Namche (3500!) dvaatřicetiletý Japonec. Ten evidentně o aklimatizaci nevěděl naprosto nic. První den přiletěl do Kathmandu (1300) od hladiny moře, druhý den pokračoval opět letecky do Lukly (2800) a ihned se vydal do Namche (3500). Takže ve dvou dnech vystoupal 3500 m od nuly. Navíc byl sám, a když šel večer spát, nikomu neřekl, že mu je špatně. Ráno ho našli už v bezvědomí, a než přiletěl vrtulník (20 minut), zemřel. Docela zdařilá sebevražda.
Na AHN umírají však i Šerpové, což je vcelku překvapující. Evidentně to jsou také lidé a i přes svou houževnatost a přizpůsobivost velké výšce nejsou až tak magic, jak si o nich Zápaďáci myslí. A pak, když si je najmou, pořádně naloží a ženou do velkých výšek (často nosiči nemají dostatečné oblečení a obuv), tak se potom diví.
Z Namche Bazaaru jsme vyrazili do Tengboche (3867), Pangboche (4252) a Dingboche (4350). V Dingboche jsme zůstali opět dvě noci a udělali si aklimatizační procházku. Tam jsem se zařekla, že už nikdy více - to jsem později porušila na Kalapattharu a to byla ještě větší hrůza. Tentokrát jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do přilehlé Pheriche (4280) - seběhneme kopeček a jsme tam. Aby to však byl aklimatizační výlet, chtělo by to vystoupat alespoň nějakých 300 m nad Dingboche. A v mapě jsme skutečně našli cestu, která šla 300 m nahoru a pak klesala do Pheriche, navíc šla kolem kláštera - nádhera, nebylo co řešit.
I vyrazili jsme plní elánu a jali se hledat pěšinu ke klášteru. Zjistili jsme dvě celkem podstatné věci. Za prvé, žádná taková cesta tam není. Za druhé, žádný klášter tam není. To, co v mapě označují za klášter, je shluk pár askeťáckých domků s nevrlými obyvateli. Vyškrábali jsme se k nim po prudkém svahu metodou "támhle ta zatr. cesta už přece musí být!", promrzlí z mlhy a větru. Připotáceli jsme se k jedné chatrči, ze které zrovna vylezla jakási babka. Začali jsme na ni zuřivě mávat a zdravit ji přátelským Namaste (dobrý den), na což naprosto nereagovala a zase zalezla do chaty.
Další naše zastávka byla Dughla (4600). Celá Dughla se skládá ze dvou lodgí - malé horní a velké dolní. Ta velká je pěkná, kultivovaná (v rámci výše uvedeného standardu) a výrazně dražší. Je tedy jasné, kde se ubytovávají cizinci a kde spí Češi, pokud je vůbec napadne se do té díry jít podívat. I my jsme se bez váhání rozhodli pro horní lodge a nelitovali jsme, z této chajdy jsme měli asi nejvíc zážitků.
Dům je to malý, tvořený dvěma místnostmi: kuchyně, ve které se jí, a noclehárny s palandami, oddělené pouze závěsem. Obývají ho dvě ženštiny, stará a mladá. S nimi byla legrace - anglicky uměly velmi špatně, ale to jídlo jsme nakonec dali dohromady. Sice byly dvě třetiny z menu "no possible", ale nakonec nám uvařily výborně a ještě mi přidaly nudle, že jsem se nabaštila přímo královsky. Když jsme si u mladé objednávali, neuměla si to přečíst (neuměla latinku), tak jsme jí to přelouskali a ona si to přepsala do svých domečků, tak foneticky, jak jen to Sanskrit umí, něco jako když Rusové přepsali do azbuky G.B.Shaw znakem "S" a "o".
Pak vytahovaly sáčky s instantními polévkami (s anglickými nápisy) a ptaly se: Je to rajská? Ne, to je houbová. Je to zeleninová? Ne, to je kuřecí. Nakonec jsme jim nejčastější polévky přepsali do Sanskritu, zajímalo by mě, jestli to někdy použijí. Dokonce mi daly lavórek s horkou vodou na prádlo, čímž si nevýslovně šplhly. Na ledovou vodu z potoka jsem nějak neměla moral. Pokud si můžete vybrat, neperte kapesník a pak ponožky, je to nechutné. Opačné by to ale bylo asi ještě horší.