17. listopad a já
17. listopadu 1989 jsem byl studentem vysoké školy. Rok předtím jsem strávil zčásti jako popelář, to na truc, když mě nevzali na vysokou školu, zčásti jako vedoucí vzdělávacího oddělení v domě pionýrů a mládeže – to proto, abych si vylepšil profil a na tu školu mě vzali. I proto jsem vnímal velmi citlivě větu z Klausova letošního slavnostního projevu: „Nedopusťme, abychom se navěky rozdělili na skupiny s diametrálně odlišnou pamětí. Nedopusťme, abychom se rozdělili buď na jen-viníky a nebo na jen-oběti této éry.“
Myslím, že naše generace se v tom někdy docela plácá. Měli jsme tehdy dost odvahy jít do ulic, přestože v nich ještě 20. listopadu popojížděly obrněné transportéry s označením VB, po nocích jsme množili letáky přes desítku kopíráků zastrčených do psacího stroje, abychom je druhý den lepili po zastávkách a roznášeli do fabrik, kde hlídkovali přiopilí milicionáři s kalašnikovy bez zásobníků.
Na druhou stranu jsme za sebou měli léta v jiskřičkách, pionýru a svazu mládeže. Já mimochodem po roce odmítání své účasti v SSM zažádal o obnovení členství týden před revolucí, a to na doporučení člověka, který byl léta perzekvován a sám se stal po revoluci prvním rektorem ústecké univerzity.
To mi na tom komunismu vadí ze všeho nejvíce. Křivil nás. Odmalička z nás vychovával nesvéprávné bytosti. Byli jsme vstupováni do organizací, bylo nám určováno, co musíme číst (poslouchat, sledovat v televizi, myslet si) a co naopak nesmíme. Celá léta jsem byl doma poučován, co můžu na veřejnosti říkat a co musí zůstat v rodině. A když jsem si vzal do školy tátův deník z roku 1968, abych klukům ukázal v něm vylepené nahaté ženské, neseřezal mě páskem kvůli těm ženským, ale kvůli jeho komentářům tehdejšího dění, které jsem ani nečetl.
Nejsem tedy vulgární antikomunista, jak i mě označil Grebeníček v projevu, který zazněl ve stejný den jako ten Klausův, ale fakt mě mrzí, že tenkrát měl máslo na hlavě takřka celý národ, a tak ta revoluce byla až příliš sametová. Věděl bych o místě, kde by to Grebeníčkovi a jeho soudruhům slušelo daleko více než v lavici poslanecké sněmovny.
18. listopadu jsme Den boje za svobodu a demokracii slavili ve škole. Vrcholem bylo vystoupení septimánů, kteří na základě vlastního scénáře vytvořili divadelní představení věnované pohnutým listopadovým dnům. "Děti", kterým tenkrát byly tři roky, pohlížejí na listopad 1989 zcela jinak než já. Pro ně je to skutečně stejně vzdálená historie jako pro mě třeba květnové dny 1945. Nikoho neskandalizují, nikoho neglorifikují. Havel je pro ně stejně legrační figurkou jako Jakeš či Husák. Bavil jsem se a mrazilo mě zároveň. Je možná fajn, že vlastně ani nevědí, o čem tam ten Klaus s Grebeníčkem mluvili. Oni mají daleko skutečnější problémy.
17. listopad a Petr Skokan
Svůj problém vyřešil i Petr Skokan. To, co jsme tušili už před týdnem, se stalo skutečností: spojily se nám v kraji dvě strany, které založily předvolební kampaň na vzájemné antipatii. Je fakt, že z jednání tak nějak vyplynulo, že Petru Skokanovi nic jiného nezbývalo, takže těžko se mu dá něco vyčítat. Vadí mi spíše ty jeho tradiční "politické lži“. Uvádí, že důvodem k odmítnutí SOS v koalici bylo jednání této strany s komunisty. Už asi zapomněl, co tvrdil, když přizval do českolipské rady města soudruha Svatka – že si přeje vyváženou radu, která reflektuje volební výsledky. Asi proto se v kraji spojil se stranou, která má v zastupitelstvu nejméně zástupců.
Ale pragmaticky nic proti – mít šest radních z devíti, to je stejné, jako by jich měli všech devět. Socani jsou asi také spokojeni – na Liberecku, kde dostali tradiční šišku, se teď mohou vytahovat, že jsou ve vedení. To se jim jinde asi nepodaří.
„Naše volební kampaň, kterou jsme nazvali Modrá pouť, byla naopak velice pozitivní a voličům jsme se snažili předat co nejvíce informací o tom, co prosazujeme a chceme v příštích čtyřech letech dělat,“ to jsou slova Petra Skokana, uveřejnila je sobotní Mladá fronta Dnes. Jen jsem si při nich vzpomněl na to, jak předává Mirkovi Topolánkovi koště, aby měl čím vymetat socialisty ze Strakovky. Ach jo, ta politika.
Zima je tu
Během několika dní se dost výrazně změnilo počasí. Zatímco před týdnem jsme ještě sbírali houby, tento víkend se už můžeme radovat ze sněhu. Vykoukl jsem z okna a především těm čtenářům, kteří nejsou přímo z České Lípy, nabízím pohled na Slunečnou či Vlhošť. Obzvlášť zdravím čtenáře, kteří vůbec nejsou z České republiky. Jen v listopadu se na i-noviny zatím podívali čtenáři z dvaceti osmi zemí. Obzvlášť zdravím ty, kteří nás sledují z Kanady a Německa. Ti jsou opravdu čtenáři věrnými :o))
