Multiplikátorem
Zase jednou píši deník na poslední chvíli – byl jsem na závěrečném semináři učitelské části projektu Lanterna futuri (pár fotografií zde).
Obdržel jsem certifikát, že jsem multiplikátor interkulturního vzdělávání. Hrozný výraz pro někoho, kdo byl vycvičen k práci se skupinou lidí pocházejících z různých kultur. Trochu bych tak mohl navázat na diskusi u článku Zdeňka Pokorného (zde), který se podivil, že cílem vzdělávacího procesu nebude předávání znalostí, ale získání klíčových kompetencí. My už třeba ve škole nehodnotíme, my neustále něco evaluujeme a vůbec nejčastěji autoevaluujeme. Už třeba také neučíme lásce k přírodě, ale věnujeme se enviromentální výchově.
Fakt bych také (ne)rád poznal člověka, který s podobnými jazykolamy do školství přichází. Dobrý je taky pozorovat na sobě proces zahnízdění těchto výrazů ve slovníku. U mě má toto hnízdění zhruba čtyři fáze.
1. Vůbec nevím, o co jde. Někde to slovo zaslechnu, na poradě či na školení. Člověk, který ho pronese, dělá, jako by to slovo bylo úplně normální, takže i já dělám, že to slovo je úplně normální, ačkoliv mi ani z kontextu není jasné, co znamená.
2. Pokud se v mém okolí zvyšuje intenzita používání tohoto slova, začnu se po jeho významu pídit ve slovníku. Tak například u multiplikátoru zjistím, že jsem vlastně násobitel či zesilovač. Každopádně si většinou moc nepomůžu.
3. Nenápadně se zeptám někoho blízkého, kdo už slovo začal používat. Nejčastěji stylem: „Hele, chápu to slovo … dobře?“ Samozřejmě to musí být někdo, ke komu mám důvěru, aby hned můj nedostatek nedal „k dobrýmu“ při obědě ve školní jídelně v době, kdy držím dozor.
4. Začnu slovo naprosto suverénně používat, škodolibě především ve styku s lidmi, kteří jsou ještě méně pružní než já.
Ale abych se vrátil k Lanterně. Hlavně se snažíme vymyslet formu, jak zapojit studenty z Čech, Polska a Německa do společné práce nad různě zaměřenými projekty.
Na vlastní kůži jsme si mohli vyzkoušet složitost práce ve skupinách, v nichž jsou učitelé tří národů, tří jazyků, tří různých přístupů k náboženství, válce, penězům …
Zatímco v minulém školním roce proběhly studentské dílny zaměřené především umělecky a vybíráni do nich byli jen zájemci, letos bychom chtěli vyzkoušet práci s celými třídami, které se mezinárodně promíchají a rozdělí do šesti dílen. Po zkušenostech bych si troufl tvrdit, že takto je poznání daleko intenzivnější než prostá studentská výměna. Navíc témata dílen se tentokrát hledají tak, aby co nejlépe zapadla do učebních plánů (v jednání jsou osobnosti Jana Amose Komenského a Mikuláše Kopernika, 2. světová válka a mytologie).
Také je zajímavé vidět, jak ohromné prostředky jsou Němci i Poláci schopní získat z evropských zdrojů …
Monitor
Před několika týdny jsem deník odflákl, protože mi náhle kleknul monitor. Slíbil jsem, že napíšu, jak proběhl proces reklamace. Zatím jsem totiž neměl to (ne)štěstí vyzkoušet si, jak se reklamuje zboží zakoupené po netu. Už se mě pár čtenářů ptalo, jak to teda proběhlo, takže dnes splním svůj slib.
Původně jsem byl nedůvěřivý a raději si sehnal opraváře. Především kvůli reklamačnímu řádu, podle něhož může vyřízení reklamace trvat celý měsíc. Také jsem se děsil vyřizování věcí na poště atd. (Hodit na manželku to kvůli rozměrům výrobku nešlo.) Jenže opravář mi prozradil, že monitor má vadnou součástku, kterou se mu zřejmě nepodaří sehnat.
Nezbylo než zavolat do autorizované opravny. Přišel první šok. „No, dneska už to kurýr nestihne. Kdy se může stavit zítra?“ zeptali se mě v opravně na druhém konci republiky. Žádná pošta. Kurýr si bezplatně monitor vyzvedl.
Pak následoval šok č. 2. Třetí den mi monitor zase domů přivezl. S vyměněnou vadnou součástkou. Miluju kapitalismus! Nikdo se se mnou nedohadoval, nikdo po mně nechtěl nic kromě adresy a kopie faktury.
Městské noviny
Zase mi jednou donesli Městské noviny dříve, než jsem stihl napsat deník, a tak jsem nahlédl, abych zjistil, kolikrát je v nich vyfocená naše starostka (jen pětkrát, ale na kole jí to opravdu sekne) a co nám chce tatáž paní sdělit ve svém Blok(g)u. Tentokrát jsem se fakt nasmál. Pokud jste ještě nečetli, tak musím odcitovat pasáž, v níž Hana Moudra popisuje svou zkušenost z rozhlasového vysílání z České Lípy:
„Do vysílání se dovolala jistá paní z Prahy, která celý den pořad pečlivě poslouchala. Vysvětlovala, že se jí vyprávění o České Lípě zamlouvá, protože již delší dobu zvažuje odstěhovat se z metropole do nějakého menšího města. Nechce však přijít o možnost kulturního a sportovního vyžití a také si chce užít vycházek do přírody. Domnívám se, že Česká Lípa všechny tyto požadavky splňuje.“
V Lípě se toho v poslední době hodně zlepšuje (často díky osobnímu nasazení řady nadšených obyvatel), ale jinak máme k sebevědomému prohlášení Hany Moudré (především co se sportu týče) hodně daleko. Samozřejmě pokud paní z Prahy není aktivní tenistka. Spíše bych si troufal tipnout, že by ocenila možnost vyjet si na kole (to by ji přestalo bavit po prvním průjezdu městem či první pokutě od dementního městského strážníka) či možnost si zaplavat (tak leda v neoprenu mezi sinicemi v Dubici).
Upřímně řečeno, abych to zbytečně neprotahoval, kdyby mi něco podobného jako starostka tvrdil Jindra Hladík u piva, řeknu mu: „Děláš si ze mě prdel?“