Legionáři Českolipska ve vlastních vzpomínkách

Velká válka neskončila, než začalo padat listí, jak se mnozí domnívali, naopak, začala se rozrůstat do nebývalých rozměrů. První válečné Vánoce slavily mnohé rodiny bez otců a synů, některé rodiny se zapálenými svíčkami u fotografií padlých.

Pomalu se začala uskutečňovat myšlenka na vznik samostatného československého státu. Hlavními aktéry se stali T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik. Ten se nejvíce zasloužil o vznik zahraničního československého vojska, kterému se po válce začalo říkat Československé legie. Zakladatelé novodobého československého státu jednali pod záštitou Národní rady Československé, kterou založili v roce 1916 v Paříži a jejíž hlavním cílem bylo vytvoření samostatného Československa. Do té doby se o vznik vojenských jednotek v zahraničí staraly krajanské sokolské spolky.

Do vojenských jednotek se hlásili dobrovolníci z jejich řad a později zajatci. Ta první, takzvaná Česká rota Nazdar!, vznikla ve Francii v srpnu 1914, kdy byla i oficiálně povolena francouzským ministerstvem zahraničí. Proslavila se v květnu 1915 při dobývání kóty 140 na hřebenu Falaise de Vilmy. Čeští legionáři zde při pěším útoku v nemilosrdném boji vedeném zblízka ukázali odvahu, statečnost a hrdost. Kótu dobyli, ale velký počet padlých a raněných vedl k jejímu zániku. Politická jednání Masaryka, Beneše a zejména organizační schopnosti Štefánika vyústily na konci roku 1917 k založení samostatné Československé armády ve Francii.

V Itálii se vytvořil Československý dobrovolnický sbor z řad zajatců v roce 1917. Italská vláda s povolením otálela, domnívala se, že v případě zajetí rakousko-uherským vojskem by československým vlastizrádcům hrozil polní soud a poprava. Její obavy byly správné. (Takto přišel o život i nejznámější legionář z Českolipska Alois Štorch). A opět, díky vyjednávání Štefánika (místopředsedy Národní rady Československé), byla v dubnu 1918 podepsaná dohoda, která umožnila budování Československé armády v Itálii. Štefánik se zasloužil i o vznik tzv. americké legie ve Spojených státech vytvořené z krajanů, kteří neměli americké občanství.

Zajímavě se vyvíjela situace v Rusku. Žilo zde hodně Čechů s rakousko-uherským občanstvím. Krajanské spolky, sjednocené do Rady Čechů na Rusi, se v létě 1914 zasloužily o vznik České družiny, což byly čtyři vojenské roty. Na frontě byly využívány hlavně k výzvědnému průzkumu. Vojáci České družiny, přestrojení do uniforem rakousko-uherské armády, pronikali hluboko do nepřátelského týlu a vraceli se s cennými informacemi a také zajatci. V únoru 1916 se Česká družina přeorganizovala v Československý střelecký pluk a díky novým dobrovolníkům (zejména volyňským Čechům) vznikla Československá střelecká brigáda. V tomto roce se k „velkému legionářskému vojsku“ hlásilo velké množství zajatců z ruských zajateckých táborů. V únoru 1917 vypukla v Rusku revoluce, která byla nepřehledná a chaotická. Československé vojsko do vzniklé situace nezasahovalo, ale nevyhnulo se bitvě u Zborova, která sice přinesla velké ztráty, ale také velkou mezinárodní prestiž a uznání. O statečnosti Čechoslováků informoval světový tisk: „Čechoslováci se bili tak, že by všichni měli před nimi padnout na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí!“ Do armády se lavinovitě hlásili další dobrovolníci z řad zajatců (také díky Masarykovi, který objížděl zajatecké tábory a agitoval za vstup do armády). Do konce roku 1917 se přihlásilo 40000 zajatců. Československá střelecká brigáda se přeměnila v divizi. Byla dobře organizovaná a disciplinovaná. V politických sporech, které se vyvíjely, zůstávala neutrální. Snažila se přesunout do Francie a osamostatnit se od ruské armády. Do takto rozjednaných požadavků zazněly výstřely z křižníku Aurora a bolševický převrat, se kterým se demokraticky smýšlející Masaryk i většina vojáků vznikající armády nemohla ztotožnit. Situace se velmi zkomplikovala. Sbor nadále nezasahoval do vnitřních záležitostí Ruska. Bylo těžké se v nepředvídatelných situacích a chaosu orientovat. Armáda ustupovala do ruského vnitrozemí a po transsibiřské magistrále se snažila dostat do Vladivostoku. Tento nebezpečný přesun, plný nedůvěry ze strany bolševiků, kteří požadovali odzbrojení sboru a zbytečně ho zdržovali, vedl k šarvátkám a incidentům. V květnu 1918 vyvrcholil bojem o magistrálu. Čechoslováci opět ukázali velkou bojovnost a statečnost. Ve vypuknuté občanské válce stáli na straně Prozatímní sibiřské vlády, která chtěla svrhnout bolševiky. Jejich prestiž byla veliká. Tisk je nazval „Pány Sibiře“ a Lenin v srpnu 1918 prohlásil: „Osud revoluce závisí na jediném: na rychlém vítězství nad Čechoslováky“. Chtěli také osvobodit carskou rodinu, ale bolševické komando bylo rychlejší a rodinu vyvraždilo. Podařilo se jim alespoň zachránit část carského pokladu, který v 18 vagónech převezli do Irkutska a tam dle dohody odevzdali bolševikům.

V Evropě se zhroutila rakousko-uherská monarchie, vznikl samostatný Československý stát a československá divize musela ustupovat a tvrdě bojovat proti vzniklé Rudé armádě, kterou na ni poslala Leninova vláda. Obsazení měst kolem transsibiřské magistrály využili Čechoslováci k podnikání. Převzali správu nad 105 průmyslovými podniky. Vyráběli kolejnice, součástky do lokomotiv, protézy, spravovali mlýny, pekárny, truhlářské, obuvnické či zámečnické dílny, otevřeli si manufakturu na výrobu drobné galanterie a výrobu doutníků, založili továrnu na výrobu telefonů a elektrických kabelů. Kontrolovali trh s obilím a kožešinami. Přebytky prodávali na ruský trh, obchodovali s Čínou a Mongolskem. Určitý čas vlastnili také zlaté doly. Cesta do Vladivostoku se nakonec povedla, ale byla dlouhá a strastiplná. Z něho bylo evakuováno od prosince 1919 do listopadu 1920 na 42 lodích 72644 důstojníků, vojáků, invalidů, manželek a dětí.

Československými legiemi prošlo téměř 150 000 mužů původem z českých zemí a ze Slovenska. 90 000 z nich získalo statut legionáře. Díky němu mohli získat pracovní místo ve státní správě a odejít dříve do důchodu. Prvorepublikový československý stát se také postaral o legionářské invalidy. Legionáři se sdružili do Československé obce legionářské a vydávali deník Národní osvobození. Do Čech se, díky podnikatelským aktivitám v Rusku, nevrátili úplně bez prostředků. Již v roce 1919 si založili vlastní banku, kterou spravovali i po návratu do vlasti. Z řad legionářů vzešla nejvyšší československá generalita. Za 2. světové války řada bývalých legionářů bojovala v československé zahraniční armádě a podílela se na domácím odboji. Od počátku okupace byli na seznamu podezřelých osob. Komunistický režim přinesl konec prosazování legionářské tradice. Ta se obnovila až v roce 1991, kdy byla obnovena činnost Československé obce legionářské.

Příslušníci Československých legií se zasloužili o vznik našeho státu. Zaslouží si náš obdiv, vděčnost a také úctu, na kterou bychom neměli zapomínat. T. G. Masaryk to vyjádřil takto: „Bez sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!“

Do legií vstoupili také stateční muži z našeho regionu. Řada z nich si na frontě psala zápisky, mnozí je sepsali později. O čem psali? Jaké byly jejich pocity? O tom vše bude přednášet historik Vladimír Smejkal v sobotu 10. ledna v klubovně Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Touto přednáškou nazvanou Legionáři Českolipska ve vlastních vzpomínkách začíná letošní přednášková činnost Vlastivědného spolku Českolipska – Klubu přátel muzea. Začátek je ve 14 hodin.

Fotografie z knihy Františka Emmerta Českoslovenští legionáři za první světové války.