Velká válka neskončila, než začalo padat listí, jak se mnozí domnívali, naopak, začala se rozrůstat do nebývalých rozměrů. První válečné Vánoce slavily mnohé rodiny bez otců a synů, některé rodiny se zapálenými svíčkami u fotografií padlých.
Pomalu se začala uskutečňovat myšlenka na vznik samostatného československého státu. Hlavními aktéry se stali T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik. Ten se nejvíce zasloužil o vznik zahraničního československého vojska, kterému se po válce začalo říkat Československé legie. Zakladatelé novodobého československého státu jednali pod záštitou Národní rady Československé, kterou založili v roce 1916 v Paříži a jejíž hlavním cílem bylo vytvoření samostatného Československa. Do té doby se o vznik vojenských jednotek v zahraničí staraly krajanské sokolské spolky.
Do vojenských jednotek se hlásili dobrovolníci z jejich řad a později zajatci. Ta první, takzvaná Česká rota Nazdar!, vznikla ve Francii v srpnu 1914, kdy byla i oficiálně povolena francouzským ministerstvem zahraničí. Proslavila se v květnu 1915 při dobývání kóty 140 na hřebenu Falaise de Vilmy. Čeští legionáři zde při pěším útoku v nemilosrdném boji vedeném zblízka ukázali odvahu, statečnost a hrdost. Kótu dobyli, ale velký počet padlých a raněných vedl k jejímu zániku. Politická jednání Masaryka, Beneše a zejména organizační schopnosti Štefánika vyústily na konci roku 1917 k založení samostatné Československé armády ve Francii.
V Itálii se vytvořil Československý dobrovolnický sbor z řad zajatců v roce 1917. Italská vláda s povolením otálela, domnívala se, že v případě zajetí rakousko-uherským vojskem by československým vlastizrádcům hrozil polní soud a poprava. Její obavy byly správné. (Takto přišel o život i nejznámější legionář z Českolipska Alois Štorch). A opět, díky vyjednávání Štefánika (místopředsedy Národní rady Československé), byla v dubnu 1918 podepsaná dohoda, která umožnila budování Československé armády v Itálii. Štefánik se zasloužil i o vznik tzv. americké legie ve Spojených státech vytvořené z krajanů, kteří neměli americké občanství.
Zajímavě se vyvíjela situace v Rusku. Žilo zde hodně Čechů s rakousko-uherským občanstvím. Krajanské spolky, sjednocené do Rady Čechů na Rusi, se v létě 1914 zasloužily o vznik České družiny, což byly čtyři vojenské roty. Na frontě byly využívány hlavně k výzvědnému průzkumu. Vojáci České družiny, přestrojení do uniforem rakousko-uherské armády, pronikali hluboko do nepřátelského týlu a vraceli se s cennými informacemi a také zajatci. V únoru 1916 se Česká družina přeorganizovala v Československý střelecký pluk a díky novým dobrovolníkům (zejména volyňským Čechům) vznikla Československá střelecká brigáda. V tomto roce se k „velkému legionářskému vojsku“ hlásilo velké množství zajatců z ruských zajateckých táborů. V únoru 1917 vypukla v Rusku revoluce, která byla nepřehledná a chaotická. Československé vojsko do vzniklé situace nezasahovalo, ale nevyhnulo se bitvě u Zborova, která sice přinesla velké ztráty, ale také velkou mezinárodní prestiž a uznání. O statečnosti Čechoslováků informoval světový tisk: „Čechoslováci se bili tak, že by všichni měli před nimi padnout na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí!“ Do armády se lavinovitě hlásili další dobrovolníci z řad zajatců (také díky Masarykovi, který objížděl zajatecké tábory a agitoval za vstup do armády). Do konce roku 1917 se přihlásilo 40000 zajatců. Československá střelecká brigáda se přeměnila v divizi. Byla dobře organizovaná a disciplinovaná. V politických sporech, které se vyvíjely, zůstávala neutrální. Snažila se přesunout do Francie a osamostatnit se od ruské armády. Do takto rozjednaných požadavků zazněly výstřely z křižníku Aurora a bolševický převrat, se kterým se demokraticky smýšlející Masaryk i většina vojáků vznikající armády nemohla ztotožnit. Situace se velmi zkomplikovala. Sbor nadále nezasahoval do vnitřních záležitostí Ruska. Bylo těžké se v nepředvídatelných situacích a chaosu orientovat. Armáda ustupovala do ruského vnitrozemí a po transsibiřské magistrále se snažila dostat do Vladivostoku. Tento nebezpečný přesun, plný nedůvěry ze strany bolševiků, kteří požadovali odzbrojení sboru a zbytečně ho zdržovali, vedl k šarvátkám a incidentům. V květnu 1918 vyvrcholil bojem o magistrálu. Čechoslováci opět ukázali velkou bojovnost a statečnost. Ve vypuknuté občanské válce stáli na straně Prozatímní sibiřské vlády, která chtěla svrhnout bolševiky. Jejich prestiž byla veliká. Tisk je nazval „Pány Sibiře“ a Lenin v srpnu 1918 prohlásil: „Osud revoluce závisí na jediném: na rychlém vítězství nad Čechoslováky“. Chtěli také osvobodit carskou rodinu, ale bolševické komando bylo rychlejší a rodinu vyvraždilo. Podařilo se jim alespoň zachránit část carského pokladu, který v 18 vagónech převezli do Irkutska a tam dle dohody odevzdali bolševikům.
V Evropě se zhroutila rakousko-uherská monarchie, vznikl samostatný Československý stát a československá divize musela ustupovat a tvrdě bojovat proti vzniklé Rudé armádě, kterou na ni poslala Leninova vláda. Obsazení měst kolem transsibiřské magistrály využili Čechoslováci k podnikání. Převzali správu nad 105 průmyslovými podniky. Vyráběli kolejnice, součástky do lokomotiv, protézy, spravovali mlýny, pekárny, truhlářské, obuvnické či zámečnické dílny, otevřeli si manufakturu na výrobu drobné galanterie a výrobu doutníků, založili továrnu na výrobu telefonů a elektrických kabelů. Kontrolovali trh s obilím a kožešinami. Přebytky prodávali na ruský trh, obchodovali s Čínou a Mongolskem. Určitý čas vlastnili také zlaté doly. Cesta do Vladivostoku se nakonec povedla, ale byla dlouhá a strastiplná. Z něho bylo evakuováno od prosince 1919 do listopadu 1920 na 42 lodích 72644 důstojníků, vojáků, invalidů, manželek a dětí.
Československými legiemi prošlo téměř 150 000 mužů původem z českých zemí a ze Slovenska. 90 000 z nich získalo statut legionáře. Díky němu mohli získat pracovní místo ve státní správě a odejít dříve do důchodu. Prvorepublikový československý stát se také postaral o legionářské invalidy. Legionáři se sdružili do Československé obce legionářské a vydávali deník Národní osvobození. Do Čech se, díky podnikatelským aktivitám v Rusku, nevrátili úplně bez prostředků. Již v roce 1919 si založili vlastní banku, kterou spravovali i po návratu do vlasti. Z řad legionářů vzešla nejvyšší československá generalita. Za 2. světové války řada bývalých legionářů bojovala v československé zahraniční armádě a podílela se na domácím odboji. Od počátku okupace byli na seznamu podezřelých osob. Komunistický režim přinesl konec prosazování legionářské tradice. Ta se obnovila až v roce 1991, kdy byla obnovena činnost Československé obce legionářské.
Příslušníci Československých legií se zasloužili o vznik našeho státu. Zaslouží si náš obdiv, vděčnost a také úctu, na kterou bychom neměli zapomínat. T. G. Masaryk to vyjádřil takto: „Bez sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!“
Do legií vstoupili také stateční muži z našeho regionu. Řada z nich si na frontě psala zápisky, mnozí je sepsali později. O čem psali? Jaké byly jejich pocity? O tom vše bude přednášet historik Vladimír Smejkal v sobotu 10. ledna v klubovně Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Touto přednáškou nazvanou Legionáři Českolipska ve vlastních vzpomínkách začíná letošní přednášková činnost Vlastivědného spolku Českolipska – Klubu přátel muzea. Začátek je ve 14 hodin.
Fotografie z knihy Františka Emmerta Českoslovenští legionáři za první světové války.