Před čtrnácti dny jsem vám představil Josefa Doškáře, tentokrát se chci o totéž pokusit v případě Jana Tichého. Jejich pohledy na události, které se staly v Novém Boru po skončení války, se diametrálně liší, přesto má jejich vyprávění zajímavé průniky. (Dnes si můžete přečíst druhou část původního rozhovoru.)
Životy obou významně poznamenaly klíčové okamžiky minulého století. Pro nás mladší, méně angažované, méně všímavé mohou být zkušenosti a závěry Josefa Doškáře i Jana Tichého zajímavým a poučným zdrojem informací.
No vidíte, minule jste mi nahrál. Nedávno se o vás roznesla další fáma. Prý jste byl spolupracovníkem StB.
„Jako první to ´odhalila´ virtuální Anna Vogelová, která si se mnou předloni mailovala. Ona totiž taková dáma v Boru neexistuje. V telefonním seznamu sice jméno najdete, ale to je jen náhodná shoda. Když jsem se začal o její identitu zajímat a navrhl jí osobní setkání, ihned kontakty ukončila a má temná minulost posloužila jako záminka. Závěr: kdosi se jen snažil získat proti mně něco kompromitujícího. Od těch anonymů je dost netaktické jméno Vogelová připomínat. – Ale do Evidence zájmových osob si mě StB zjara 1977 opravdu zařadila, to jsem zrovna nastoupil v novoborské Jednotě. Detaily nezjistíme, je tam sice číslo spisu, ale ten se nezachoval. K něčemu ty pomluvy byly dobré: obětoval jsem 200 korun na kolek, a tak vám můžu ukázat čisté lustrační osvědčení!
Neměli bychom ty výplody anonymů přeceňovat. Když v ČLD u příspěvků začali uvádět IP adresu počítače, ukázalo se například, že většina z několika desítek ohlasů článku přišla od pouhých tří adres. Podnikatel 90.176.228 se najednou jmenoval Anna, cestovatelka, Číča, adámek, důchodce s vnoučaty, zvědavec atd. Místo hlasu lidu podvod a propaganda! Vzpomeňte si taky na nepovedenou předvolební anketu v ČLD, kde jsme nanečisto volili starosty. – Ale uznávám, ty metody někdy dost brnkají na nervy, je těžké se bránit. Bohužel, méně kritické čtenáře to může ovlivnit.“
Na pedagogickém institutu Jan Tichý podle svých slov trochu koketoval s marxismem. Nebyl sám, koho okouzlila ta geniální prostota, která dokáže „vysvětlit“ skoro všechno. Je třeba svět změnit, vypadalo to tak jednoduše. Kdo není ve dvaceti letech levičák, nemá srdce, kdo je levičák ještě ve třiceti, nemá rozum.
„Z vojny mám vzpomínku - bylo to 1963 nebo 1964, to jsem ještě ´měl srdce´. Jeden politruk zavedl řeč na politiku Strany a vlády. Upřímně jsem mu oznámil, že kolem sebe vidím dost nepěkných věcí, které by se měly změnit. A že bych kvůli tomu vstoupil do KSČ. Protože my nestraníci skoro žádný vliv na běh věcí nemáme. Pamatuju, jak na mě vytřeštil oči. A tím to zvadlo, naštěstí. Aspoň to dnes nemusím vysvětlovat,“ poznamenal Jan Tichý na dotaz, jak se jeho angažovanost vyvíjela v šedesátých letech.
.jpg)
Jan Tichý na vojně (1964)
Navždy poddůstojníkem (1971)
„Pražské jaro 1968 jsme všichni prožívali s nadějemi. Noviny, časopisy i rozhlas najednou zveřejňovaly, co bylo tolik let tabu, televizor jsme ještě doma neměli. Padesátá léta, procesy, smrt Jana Masaryka... Vaculík, Procházka, Kohout, ale i Dubček, Svoboda a Smrkovský byli najednou populárnější než zpěváci nebo herci. I politiků jsme si mohli vážit, aspoň to tak vypadalo. Bohužel, za rok jsme si vážili už jen Františka Kriegla a Jiřího Hájka, bývalého ministra zahraničí, ti to v srpnu nevzdali.“
Silvestr 1967 - Jan Tichý u klavíru
Nakonec vstoupil Jan Tichý do Československé strany socialistické (stejně jako Josef Doškář), protože se hlásila k odkazu Masaryka a Beneše. Jako učitel a vysokoškolák za pár týdnů povýšil až do Okresního výboru ČSS v Mostě. Napsal pár článků o kultuře a na regionální témata. Tehdy se vážně připravoval Zákon o Mostecku, zaměřený na katastrofální životní prostředí.
„Když k nám vpadly bratrské armády, byli jsme ještě na chatě, odkázáni na tranzistorové rádio. Vybavuje se mi, jak jsme koncem srpna se zástupcem ředitele ve škole na balicí papíry psali hesla a výzvy azbukou, roznášel jsem je po městě. Pak přišlo zklamání. Po přestěhování za Šluknov v roce 1969 jsem se angažoval ještě v Junáku. Měli jsme už dva kluky a všichni čtyři jsme se zúčastnili posledního letního tábora před násilným sjednocením s pionýry. Však to taky kádrovák Pipota náležitě zhodnotil.“
Jan Tichý ještě neodolal sdělit mi, jak za totality chodil volit: „Když jsem šel volit poprvé, máma mě instruovala: Půjdeš tam, ukážeš občanku, oni ti dají ten papír a ukážou, kam ho máš hodit. Tak jdi, a hlavně žádný blbosti! No a já to tak udělal, jako všichni. Jenže jsem se pak styděl a do dalších voleb se mi to rozleželo.
Znám lidi, kteří se v den voleb doma zamkli nebo prchali někam na chalupu, aby je komise s urnou nevypátrala. Jeden známý tvrdil, že předstírá volbu, ale lístek schová v rukávu, měl jich doma už celou sbírku. Rozhodl jsem se volit ve smyslu zákona. Chodil jsem pak už zásadně za plentu (i když to byla obvykle zacházka do nejzastrčenějšího kouta), proškrtal jsem kandidáty Národní fronty (někdy bylo nutné vrátit se ke komisi pro tužku, protože za plentou nebyla) a pak jsem normálně odvolil, jako to děláme dnes.
Protože jsem se tím netajil, známí mě strašili, že je za plentou skrytá kamera, že mě určitě zavřou, vyhodí ze školy atd. A vidíte, manželka volila stejným způsobem a neodseděli jsme si kvůli tomu ani den. Dokonce na vojně, kde z několika tisíc záklaďáků, kteří manifestačně napochodovali k urně, jsme šli za plentu tři, si pak náš velitel s Ústavou v ruce postěžoval inspekci z ministerstva na nevhodné šikanování a byl klid. To bylo ještě za Novotného. Kdyby nás tak volilo víc, možná nemusel ten pokrytecký režim vydržet ještě dalších dvacet let.“
Jak hodně vás vyčerpávají diskuse kolem památníku?
„Ten tlak trvá víc než dva roky, přesně od října 2008, kdy Josef Doškář zveřejnil první kritický článek v Novoborském měsíčníku. V rozhovoru se pan Doškář mýlí, článek vyšel v MFD 2008, i na tu redakční radu přišel až o rok později. Především ale odmítám tu rétoriku: samozřejmě nejsem žádný nacista ani zakuklený příznivec této zrůdné ideologie, nikdo mě neřídí ani neplatí. Rozhoduju se sám. Pan Doškář tehdy obvinil i redakční radu měsíčníku, že je ´napůl německá´, dodnes nevím, co to vlastně znamená?! Kvůli článku, který se mu nelíbil, se snažil prodej měsíčníku úředně zakázat. Potom podal žalobu na autora a redakční radu kvůli údajnému pokusu o rozvracení republiky. Samozřejmě neuspěl. Právní experti prý taky zkoumali, jestli lze mou novelu kvalifikovat jako propagaci nacismu. Proti slušné výměně argumentů vůbec nic nemám. Ale to už byla občas štvanice. Proto taky se místní pamětníci dodnes bojí ozvat. Nakonec se jim moc nedivím.“
Přestože máte mnoho společného, vaše postoje se nijak nesbližují. Co s tím?
„Navrhuju vždy přesně rozlišovat, o co v těch sporech právě jde. V první řadě je to symbolický hrob zastřelených Němců na našem hřbitově. Další rovina je historická – co a proč se 2. a 3. června 1945 přesně stalo? A úplně jiné téma je novela Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, případně taky ústecká inscenace. Když se v nekonečných polemikách zamotává všechno dohromady, dokonce i s tím poválečným procesem v Lounech, nikdy nenajdeme společnou řeč.“
Tak pojďme k rovině číslo jedna – HROB.
„Je to prosté. Na neoznačeném místě za hřbitovem leží dodnes osm zastřelených. Byli desítky let úplně zapomenuti, nesmělo se o nich veřejně mluvit. Se souhlasem zastupitelstva jim pozůstalí v létě 2006 instalovali aspoň symbolický hrob. Na desce je uveden i primář, který zmizel cestou na hranice.
Existuje dokument Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra ze 7. března 2002, nazvaný Hřbitovy jako svědkové dějin – péče o německé hroby v ČR a české hroby v SRN. Ten mj. cituje z československo-německé smlouvy z února 1992: Smluvní strany prohlašují, že německé a československé hroby, nacházející se na jejich území, budou stejným způsobem uctívány a chráněny; péče o ně bude umožněna. Ale co je nejpodstatnější: v dokumentu není ani zmínka, že by se přitom mělo posuzovat případné provinění těch mrtvých. Každý má přece právo mít hrob, i když v tomhle případě jen symbolický a na jiném místě než leží ostatky. O exhumaci pozůstalí ani úřady nikdy neuvažovali.
Lingvistické spory na téma hrob – pamětní deska – pomník – kenotaf atd. v té souvislosti přece nedávají smysl. A argumentace členstvím tří z Němců v nacistických organizacích? Co takhle konečně vzít na vědomí závěr ředitele litoměřického archivu: odborníci nikde nenašli žádné materiály, které by svědčily o angažovanosti devíti jmenovaných osob. Ani v rozkazu k zastřelení není o politické příslušnosti zmínka, vojáky to nezajímalo.“
2006 - u hrobu (Jan Tichý druhý zprava)
A co rovina druhá – historický pohled a vina zastřelených?
„Úplně přesně se to nejspíš nikdy nedozvíme. Vedení města ale nashromáždilo desítky dokumentů a svědectví, v říjnu 2009 uspořádalo seminář a vydalo sborník přednesených příspěvků. Požádalo o odborné posudky dva historické ústavy. Z toho všeho lze už zrekonstruovat pravděpodobný průběh událostí. Na loňském semináři to shrnul Mgr. Smejkal, odborník na soudobé dějiny. Mluvil o mstě, odvetě nebo výstraze, dokonce připustil možnost, že nebyl žádný podstatný důvod zákroku, že šlo o výstřelek a ukázání toho, kdo má moc nad životem a smrtí a může tudíž jednat jako Bůh. Všechny podstatné argumenty pro i proti byly nejednou řečeny. Teď už je to spíš záležitost historiků. Ti znají dobový kontext a dokážou objektivněji zhodnotit věrohodnost dochovaných dokumentů i svědectví. Snad se toho někdo ujme.“
A do třetice: vaše novela a divadelní hra.
„Každý autor vám řekne, že není jeho úkolem, aby svůj beletristický příběh vykládal. Co bylo třeba dodat, je už v doslovu a na záložce knihy. Ano, borským excesem jsem se inspiroval, místní čtenáři jistě některá místa děje poznali. Je to ale ´jen´ literatura. Petr i Heide jsou přece vymyšlené postavy.
Psal jsem novelu jako protest proti poválečnému vyhnání, které v divoké fázi znamenalo asi 30 000 mrtvých a postihlo 3 miliony lidí způsobem vinnej nevinnej, berte to po řadě, jak kdysi napsal klasik.
V Ústí si novely všimli a rozhodli se uvést ji na jevišti. Vznikla neobvykle stylizovaná inscenace, která mě samozřejmě moc potěšila. Nedávno v i-novinách proběhla bouřlivá polemika nad recenzí ústecké premiéry za účasti diváků i ředitele divadla. Než jste se rozhodl ji utnout. (Najdete ji zde – poznámka autora.) V únoru uvidíme představení i v Novém Boru. Pokud se přijdete podívat, přesvědčíte se, že hra zprostředkuje bolestné vzpomínky pamětníků. Ale propagaci nacismu ani oslavu zločinců v ní nenajdete.“
Bdělý soudruh Pipota Jiří z děčínského ONV úspěšně zabránil všem pokusům Jana Tichého pracovat v některé pedagogicko-psychologické poradně.
Více o Janu Tichém naleznete i v našem předešlém rozhovoru z roku 2008 (zde v archivované podobě).