Mládež by se měla vyptávat rodičů, jaká to byla prašivá doba

Archiv
Verze pro tisk |

Sám z praxe samozřejmě vím, jak složité je vydat knížku. Můžete čtenářům i-novin popsat, jak jste našel nakladatele?


Měl jsem štěstí. Kdysi dávno jsme se s Jirkou Tomášem poznali při vydávání studentského časopisu. Když jsme se po letech sešli, měl už nakladatelství Akropolis a zeptal se, jestli něco neschovávám v šuplíku. Tak na podzim 2004 vyšel „Opušťák do nebe“.


Ptal jsem se spíš na loňskou novelu. Jak vlastně vznikala? Našel jste si téma záměrně, nebo si téma našlo vás?


Platí ta druhá možnost. Když jsem se dozvěděl o zastřelených Němcích, kteří dodnes leží někde v lesíku za novoborským hřbitovem, snažil jsem se od pamětníků a v archivech vypátrat další podrobnosti. O masakru z 2. června 1945 jsem pak napsal sérii článků do Novoborského měsíčníku. (Čtenáři i-novin už případ podrobně znají – zde.) Vím, že o divokém odsunu se za minulého režimu nesmělo ani moc mluvit, natož psát. Ale nechápu, proč zdejší pamětníci mlčeli dalších patnáct roků. Kdybychom hromadný hrob označili třeba křížem a popisem, co se tenkrát stalo, aspoň symbolicky bychom se od té hromadné vraždy distancovali.


A Vaše novela?


Jirka Tomáš o mých článcích věděl, podnět k literárnímu zpracování mi dal sám. Měl jsem tedy nakladatele dřív než rukopis knížky! Moje články totiž žádnou veřejnou diskuzi, natožpak akci, nevyvolaly. Mám dojem, že většině spoluobčanů je to úplně jedno. Tragický příběh „Třiceti dvou hodin mezi psem a vlkem“ snad může pár čtenářů ovlivnit... ale to by měl už hodnotit někdo jiný.


Máte poměrně široký záběr: dramatizace klasiků, próza z vojenského prostředí, teď novela z nedávné historie. Určitě jste mířil ještě výš. Co Vám okolnosti, ať už talent, doba, trh..., nedovolily napsat?


Mohl byste jmenovat taky povídky nebo básně (některé jsem využil v „Opušťáku“). A asi vás teď překvapím: s kolegou ze Starých Splavů, který dodával hrubou kostru děje, jsem v polistopadovém nadšení napsal tři kovbojky a dvě z nich skutečně vyšly. Samozřejmě pod anglickým pseudonymem. – Ale nerozumím přesně, co myslíte tím „mířením ještě výš“. Ať jsem psal cokoli, vždycky jsem se snažil do textu dostat maximum toho, co vím, co cítím, co umím. Moji blízcí mi taky vytýkají, že to s péčí o každý detail přeháním. To je totiž zásada: když čtenář najde v textu několik věcných chyb, přestává autorovi věřit. Proto jsem si například předloni 2. června nařídil budík na čtyři hodiny ráno, abych si ověřil průběh svítání „v hodině mezi psem a vlkem“. Každá kapitola knihy totiž začíná přesným časovým údajem.


Trochu jsme si nerozuměli, ale vůbec nevadí, aspoň jsem se dozvěděl, co jsem ani nechtěl. Dám příklad na sobě. Toužil jsem mít svou vlastní knížku v knihovně od okamžiku, kdy jsem začal číst. Teď jich mám šest a sedmou píšu, ale jsou to jen adaptace, povídky, vyprávění cizích příběhů a mně došlo, že ke konečnému uspokojení bych musel napsat velký román, ságu. Ale už vím, že na to nemám – dostatek talentu, vůle, času, případných čtenářů. Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli také toužíte po velkém románu…


Přiznám se, že už jen výjimečně si pořídím knihu, která má víc než 300 stran. Tím chci říct, že ságy a tlustospisy mají ještě omezenější okruh zájemců než beletrie obecně. Nejsem sám, kdo nemá moc času. – Ale nebuďte pesimista, záleží přece na námětu. Až objevíte své Velké Téma, o kterém ještě nikdo nenapsal... A to se týká stejně mě i vás! Jenom mě zarazily ty vaše „jen“ adaptace nebo povídky: četl jste například Raymonda Carvera, „jen“ povídkáře a přitom nejvýznamnějšího spisovatele americké literatury 80. let? A „Hamlet“ je taky „jen“ adaptace příběhu prince Amleta z dánské kroniky Saxa Grammatika, kterou tehdy znal kdekdo.


Teď jste mě opravdu pobavil. Bůhví, jak by to se mnou bylo po tom velkém románu :o) - V životopise uvádíte, že otec byl do roku 1948 viceprezidentem krajského soudu. Předpokládám dobře, že jste jako rodina měli problémy s režimem?


Táta byl podezřelý svými aktivitami ve společnosti československo-britského přátelství (za přesný název neručím) a někde mám dodnes příkaz k domovní prohlídce z roku 1948. Naštěstí nic závažného nenašli. „Pane doktore, zabalte tu bednu vypínačů do Afriky!“ říkali mu, když pak dělal skladníka. Později byl aspoň úředník a mohl částečně uplatnit právnické vzdělání. Naši se rozvedli, ale ani nevlastní otec můj třídní profil nevylepšil. Měl totiž malou stáčírnu piva a limonád, a dokonce dva koně! Staršímu bratrovi dali velkomyslně vybrat: budeš horník, nebo lesník? Teprve po prvním ročníku lesnické školy v Písku se mu povedlo přestoupit na gymnázium. Na AMU se nedostal, rozvážel pivo náklaďákem, pak se přes kabaret přece jen dostal k divadlu. Hrál menší role v několika filmech, v teplickém divadle exceloval jako profesor Higgins v „My Fair Lady“.


Jak se budování socialismu podepsalo na Vaší kariéře? Která povolání jste chtěl skutečně vykonávat a která jste tak nějak musel?


Zřejmě vás k otázce inspiroval takřka nerudovský výčet na záložce knížky... Na jedenáctiletce jsem snil o medicíně. Ještě jsem netušil, že kádrováci vyznávají podivnou teorii „dědičného hříchu“. Po maturitě jsem místo dalšího studia nejdřív musel na rok do chemičky, abych se sžil s dělnickou třídou. Ale ani pak mě nepřijali. Při pokusu o odvolání mi děkan osobně vysvětlil, že doktorem být prostě nemůžu, stačí se podívat na můj třídní původ. Pikantní je, že jsem koncem prázdnin 1959 uspěl u dodatečných přijímaček na pedagogický institut. Takže: doktor rozhodně ne, učitel matematiky a kreslení ano. Zkuste v tom najít logiku! Učitelování mě moc neoslovilo, vždycky raději píšu než mluvím. A v roce 1969 mě zázrakem přijali na UK v Praze k externímu studiu psychologie.


Tak vidíte, karta se konečně obrátila: psychologie přece nemá k medicíně daleko?


Jenže zase zasáhl normalizační kádrovák. Bdělý soudruh Pipota Jiří z děčínského ONV úspěšně zabránil všem mým pokusům přejít do některé pedagogicko-psychologické poradny. „Kdyby bylo možné jej na tomto úseku zaměstnat, provedli bychom to v našem okrese,“ oznamoval všem potenciálním zaměstnavatelům. Třídní msta režimu tedy pokračovala, to už hrály roli i naše postoje po srpnu 1968. Ale nejspíš taky to, že učitelů byl pořád nedostatek. Studium jsem nakonec v půlce vzdal. Dřít skripta po nocích, při náročném zaměstnání, a taky jsme měli malé děti – byl by to zbytečný přepych. Zajímal jsem se i o místo kastelána v Ratibořicích nebo na mnoha jiných místech, ale soudruh Pipota všude rozesílal své varování. Normalizační školství jsem stejně nakonec opustil. Po několikaměsíčním extempore pomocného dělníka ve výrobě napínáčků jsem v lednu 1977 našel přijatelné místo v novoborské Jednotě, kde byli kádrováci lidštější. Přes výpočetní středisko ZPA a Lustry jsem pak v posledních letech před důchodem zakotvil ve firmě u nejstaršího syna. „Když jseš ten spisovatel, budeš nám psát návody k programu,“ řekl mi tenkrát. A moje příručka k nové verzi programu jednoduchého účetnictví vycházela každoročně v dvacetitisícovém nákladu.


Projevily se ty podivné peripetie ve Vaší tvorbě?


Spíš negativně. Celá dlouhá období jsem nenapsal ani čárku, protože jsem věděl, že bych si to psal jen pro sebe, bez naděje na vydání. Ale nestěžuju si. Málokdo má takové štěstí, že ho jeho práce celý život baví. Podobně postižených byly statisíce a všichni jsme to museli překousnout. Řadu lidí připravili bolševici o svobodu, o zdraví, dokonce i o život, ve srovnání s tím jsou moje problémy k smíchu. Ačkoli náš nejstarší syn měl ještě kvůli mně podobné potíže při přechodu na střední školu, všechny čtyři děti se nakonec dostaly na vysokou. Tři jsou programátoři, dcera je doktorka. S manželkou jsme oba v důchodu, hlad ani bída nám nehrozí, můžeme cestovat po Evropě, jsem v redakční radě Novoborského měsíčníku a ve výboru filmového klubu, můžu říkat, psát, ale taky číst, co uznám za vhodné. A ručím si za všechno sám. Nikdo mi do života nekecá, kádrováci se ocitli na smetišti dějin.


Takže prožíváte dobré, dokonce snad nejlepší roky svého života?


Možná ano, jen kdyby tak rychle neutíkaly... A víte, co mě nejvíc štve? Ty nostalgické řeči, jak se nám žilo za bolševika, když platily „životní jistoty“ a rohlík stál pár halířů. Bohužel už nedodají, že třeba nástupní plat učitelky byl v roce 1961 závratných 1 020 a přídavky na dvě děti znamenaly tenkrát 170 korun! Je mi těch lidí líto, jejich horizont sahá snad jen k těm gumovým rohlíkům. Když byl někdo celý život konformní, věřil Straně a vládě i Rudému právu, chodil do průvodů s mávátkem, dělal nástěnky, na požádání skandoval přihlouplá hesla a tleskal povinným frázím, hlasoval i volil manifestačně – nedokáže dnes otevřeně přiznat, že se desítky let mýlil, že svou víru postavil na blbosti a lžích. A to nemluvím o těch, kteří se přímo podíleli na zločinech, komunisti tomu dodnes po husákovsku říkají „chyby a omyly“. Kdyby aspoň byli zticha! Připomenu známý aforismus: „Kdo není ve dvaceti letech levičák, nemá srdce, kdo je levičák ještě ve třiceti, nemá rozum.“ Možná by se mládež častěji měla vyptávat rodičů a prarodičů, jaká to byla prašivá doba.


Máte ještě něco v šuplíku? Na čem teď pracujete?


Pořád ještě nabírám druhý dech po předešlé knížce. Ale co nejdřív se vrátím k povídkám, které jsem musel na čas odložit stranou. Snažím se zmapovat svoje malé dějiny. Zažil jsem uzlové roky 1945, 1948, 1953 (Stalinova smrt) atd. Snad čtenáře zaujme, co například právě v únoru 1948 prožívá sedmiletý kluk, který se poprvé musí vyrovnat se smrtí blízkého člověka. Zatím mám tucet autobiografických textů, postavených na kontrastu malých příběhů a velké historie, snad stihnu cyklus dokončit. Bude to něco jako odkaz. Taky mám pár ironických básní, říkám jim texty pro staříky. Ale nechci to své psaní přeceňovat. Občas uvažuju nad tím, že po smrti staršího bratra i mámy jsem najednou ten nejstarší... Víte, co je důležitější než všechno, co ještě stihnu udělat i napsat? Našich sedm vnoučat – jednou předají i moje geny dál jako štafetu.


---------------



JAN TICHÝ * 1941 Hradec Králové
Vyrůstal jako prostřední ze tří bratrů v Mostě a v Jičíně. Otec byl do února 1948 viceprezidentem krajského soudu. Proto autor po maturitě pracoval rok v chemických závodech. Další kariéra: učitel, pomocný dělník, „pamák“ v Jednotě, programátor, autor příruček k počítačovému účetnictví, důchodce. Jako „začínající básník“ přispíval do studentského časopisu a do amatérských sborníků, před rokem 1968 byl hostem rozhlasového Mikrofóra. Dnes píše prózu i drobnou publicistiku. Jeho dramatizaci Balzakovy novely Succubus (Dilia, 1991) hrál Radim Vašinka s divadlem Orfeus. Zdramatizoval také Flaubertovu Paní Bovaryovou. Literární úspěchy: první cena v soutěži klubu K 89 za povídku Chodí Smrtka okolo (1995), prozaické retro z vojny Opušťák do nebe (Akropolis, 2004), novela na téma divokého odsunu Třicet dva hodin mezi psem a vlkem (Akropolis, 2007).



 

Nahoru