10. výročí od povodní

32 hodin mezi psem a vlkem

Verze pro tisk |

Šla jsem se podívat na  světovou premiéru inscenace podle novely severočeského autora Jana Tichého - 32 hodin mezi psem a vlkem do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Čekala, jsem, že se mi po představení bude hůře usínat - četla jsem knižní předlohu a ve zpracování tvůrčího týmu Činoherního studia jsem viděla už více her s tematikou života v českém pohraničí.

Tušila jsem tedy, že budu opět dojatá příběhy obyčejných lidí, kteří neměli žádný vliv na rozhodování mocných, leč rozhodování mocných mělo velký vliv na jejich životy. A že budu opět přemýšlet nad pojmy, jako jsou "národní hrdost", "kolektivní vina", "zločin a trest".  Tentokrát jsem o nich přemýšlela intenzivněji, než kdy jindy. A to zásluhou hrstky lidí protestujících  před divadlem s transparentem hlásajícm "Dnes večer reklama na NSDAP a SS".
Pánové, co s tím transparentem přišli, mají pocit, že inscenace obhajuje sudetské Němce a nacisty. Já mám pocit jiný - totiž že pánové, kteří transparent drží, se  nemohou  zbavit  černo-bílého vnímání války , kdy na jedné straně byli "hodní češi" a na druhé "zlí fašisté", které je třeba trestat.
Inscenace připomíná skutečnou událost z června roku 1945, kdy Nový Bor obsadil samozvaný pluk čs.armády. Ten svévolně mučil  a popravil sedm místních Němců a další odsunul do Německa - mnohem dřív, než byl odsun uzákoněný. Příběh se vám před očima odkrývá ze vzpomínek  pamětníků - v době události dětí, které příliš nechápaly tehdejší dění a kterým svévolný zásah vojáků lačných po "spravedlnosti" zasáhl do života nepěkným způsobem. Diváka nenechá chladným už jenom fakt, že sleduje válku očima nevinných dětí. A úsporné divadelní zpracování  bez okázalých efektů ponechává dostatečný prostor pro vlastní fantazii a domýšlení si všech hrůz, které se tenkrát staly. Inscenace je založena téměř výhradně na vyprávěných vzpomínkách, které jsou decentně dokresleny pohybovou performancí herců a "loutek"v životní velikosti. Šaty zavěšené na ramínku a rozpohybované pomocí provázků zastoupily všechny, kteří byli krátce po válce mučeni, poníženi, postaveni před zeď novoborské radnice a zastřelení. Věřím, že i když nejste  příliš citliví, bude se vám úzkostí tajit dech, až uslyšíte malého kluka vyprávět o tom, co před radnicí viděl a uvidíte "plazit se" po zemi hromádku šatů bez tváře. Možná souhlasíte s odsunem Němců z pohraničí, ale nevěřím, že s vámi nepohne vyprávění o stavebnici, kterou si malý kluk zabalil do kufru, když ho donutili opustit domov, ve kterém vyrůstal. A bude ve vás minutu od minuty sílit pocit, že tohle se stát nemělo. Ale stalo se. A bylo to FUJ! Bohužel jenom jedno z mála FUJ, které válka přinesla a bohužel tentokrát ze strany nás Čechů s holubiččí povahou.
Nezažila jsem nacistické řádění, ale dokážu pochopit, že v době války i po ní sílila nenávist k Němcům i všemu německému. Nechci a ani nemohu soudit lidi, kteří podlehli tehdejším protiněmeckým náladám. Nebylo asi těžké vzít si v té době  k srdci slova tehdejšího prezidentova tajemníka Prokopa Drtiny na adresu Němců "Vyžeňte a pobijte jich po skončení války co nejvíce".  Myslím ale, že je vhodné přiznat, že kroky proti německému obyvatelstvu ne vždy probíhaly  způsobem humánním a zákonným. A že ti, co Němce takto "trestali", se leckdy chovali ještě hůř, než nacisté. A nebyl to jenom případ v Novém Boru, takových excesů a "spontánních zásahů" proti německému obyvatelstvu se po válce stalo víc.  
Nezlobte se na mně, pánové s transparentem. Skoro mi  připadá,  že s těmi událostmi souhlasíte. Že schvalujete pricip kolektivní viny, podle kterého je třeba odsoudit a trestat  celičký  národ. Třeba proto, že v jeho čele stál pár let neskutečný blb. Moc ráda bych se pletla, protože z takových lidí já mám strach.  Vlastně o takových je divadelní hra a Činohernímu studiu patří dík za to, že ji ukazuje.

Jindra Moravcová je vedoucí vysílání Hitradia FM Crystal
 

Nahoru