Kapela Zrní se po necelém roce vrací na pódium klubu Progres v ještě pestřejším světle a s novou deskou Návrat kojota, která vyšla na konci loňského podzimu. Zrní hrají třináct let, přičemž jejich třetí album z roku 2012 Soundtrack ke konci světa jim přineslo nejen hudební ceny, ale dostalo je i do širšího povědomí posluchačů. Pětičlenná kapela sama sebe prezentuje jako něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen, pro milovníky škatulek hrají alternativní folkrock. Povídali jsme si se zpěvákem kapely a autorem textů Honzou Ungerem nejen o nové desce, ale i o festivalu Banát, na němž byli Zrní loňský rok jedním z hlavních taháků.
V České Lípě jste loňský rok hráli prvně. Jak se vám vzpomíná na koncert v prostorách bývalé školy v klubu Progres? Nevadil vám malý, stísněný prostor?
My jsme si za dobu, co hrajeme, vyzkoušeli spoustu typů míst a všechno má něco do sebe. V takových prostorech, jako je Progres, tedy takhle malých a rodinných, vzniká často nejlepší atmosféra. Když se povede, že mezi náma a publikem nejsou žádný překážky a bariéry, propojíme se a z koncertu je společná výprava, průzkum, let... to je úplně výbornej stav.
Máte za sebou podzimní turné k nové desce Následuj kojota. Jarní turné na něj navazuje. Zajímá mě, zdali je cítit nějaký rozdíl mezi turné k Soundtracku ke konci světa a turné k Následuj kojota. Zaznamenáváte nějaké výrazné rozdíly? Proměnilo se třeba nějak publikum?
Nemám pocit, že by se nějak proměnilo publikum. Spoustu fanoušků potkáváme znova, je to taková široká rodina. Každý město, kam přijedeme, pro nás znamená i setkání se s několika známýma milýma tvářema. Možná se trochu změnila atmosféra na koncertě, protože Kojot je hlubinnější, atmosféričtější deska.
V čem se liší Následuj kojota od předchozí desky, od zlomového Soundtracku ke konci světa? Myslím jak hudebně, tak i přípravou desky.
Ta deska je jiná primárně tim, že nás jako kapelu zachycuje v jiným období, v jiných životních situacích a i v jiný době. Druhá věc je, že po Soundtracku ke konci světa jsme se i chtěli vydat zas trošku jinam, nevykrádat sami sebe, posunout se. Baví nás hledat další možnosti toho, co z nás může vypadnout. To gros, nějaká naše společná duše, samozřejmě zůstává, základní stavební kameny naší hudební řeči, kterou jsme si našli, to jo, ale cítili jsme, že je třeba, aby se pozměnily barvy, prozkoumaly jiný zákoutí. I proto je to deska jiná. Je míň hitová, atmosféričtější, niternější. Ale to je fakt asi na každym, jak to na něj působí. Každopádně jsme si na Kojotovi třeba mnohem víc hráli se samplama a s vrstvením zvuků.
Vaše deska Následuj kojota vyšla na konci roku 2015 i na vinylu se šesti bonusovými skladbami oproti CD. Nenabourává to celkový koncept desky na CD?
Pro nás jsou CD i vinylová verze obě rovnocenný a zároveň každá něčim jiná. Ta cédéčková má větší spád, je kratší, stručnější. Na vinylu přibylo šest písniček, deska je roztáhlejší, pomalejší. Nicméně základní koncept se nijak nenabourává.
Udělali jste vinylovou deskou radost sobě, nebo svým posluchačům?
Vinyl jsme si přáli, moc nás baví tenhle formát a už od začátku jsme to takhle plánovali. Chtěli jsme všechny písničky, který vznikly ve stejný době a stejnym duchu, zabalit do jednoho kabátku. Aby byly spolu. Na CD by to bylo neúnosně dlouhý, nedrželo by to pohromadě. Ale na dvou vinylech to, myslíme, funguje. Každá ze 4 stran má svýho ducha.
Loňský rok jste navštívili Festival Banát. Co první se vám vybaví, když si na tento festival vzpomenete?
Tak já jedu: kráva, která má hlavu řetězem přivázanou k noze a stařenka ji žene na pastvu, kravka kulhá, je ráno, modrý nebe, všude kolem jsou kopce. Pak louky, co voněly jako med. Stanový městečko u potoka. Noční taxíky po vesnici. Telefonovací cesty na kopec ke křížku, kde jedině je signál. Tak krásně výrazný hvězdy, jako jsem dlouho neviděl. Bosé chození loužema. Velká parta na výletě. Tancování. Domácí marmelády, sýry, malinovka, ostružinovka, višňovka, břinkovka, pečený ryby a strašně dlouhá cesta autobusem – tam bujará, nazpátek unavená.
A jak se lišilo vaše očekávání před odjezdem od samotných dojmů z festivalu?
Vlastně mám pocit, že jsme si to tak nějak představovali, pokud jsme si to vůbec nějak představovali. Byla to sranda a krása. Doporučujeme zažít.
I když je nutné jet 1200 km do malé vesnice v rumunských horách? (smích)
Úlet! Trip. Ona právě samotná ta vzdálenost je dost důležitá. Už to lidi dost semkne. Stovky bláznů v krásnym táboře stovky kilometrů od domova. Bez signálu a internetu. Jo a taky je dobrý říct, že tahle akce dost pomůže místním. I z toho jsme měli dobrej pocit.
Zvažujete účast i pro letošní rok? Vzhledem k tomu, že jste naplnili minimálně dva autobusy lidmi, kteří si přáli jet s vámi, jste byli mimo jiné i velká podpora pro festival.
Letošní ročník asi vynecháme, ale uvažujeme o příštím. Samozřejmě pokud dostaneme od Štěpána nabídku. (smích)
Jen tak bokem. Dali jste si nakonec u domorodců pečenou rybu? Když jsem stál před domem, kde je servírovali, a čekal jsem, až nás paní pozve k prostřenému stolu, vy jste vycházeli z domu s tím, že vám paní řekla, že pro ten den už mají zásoby snědeny. (smích)
Nedali. Tak tos byl ty! Jeden z party těch, který šli sníst tu poslední porci, protože si ji chytře objednali. A my se tak těšili.
To mě vlastně nemrzí, protože my se těšili stejně. (smích) Vzhledem k tomu, že jste milovníci přírody, koncert v Banátu pro vás musel být velkým zážitkem. Cítili jste se takřka uprostřed lesů a kopců během koncertu vnitřně nějak výjimečně?
Během koncertu jsem tohle ani moc nevnímal. Spíš na mě silně působila ta nálada lidí, ta semknutost, nebyl to vůbec klasickej koncert, spíš taková rodinná párty. To bylo fakt výjimečný!
Otázka na závěr bude zase trochu bokem. V loňském roce jste doprovázeli dva němé filmy vlastní živou hudbou. Jaký jste zvolili autorský přístup? Čerpali jste z vlastních skladeb a motivů, z improvizace či jste skládali novou hudbu přímo k filmu? Na Letní filmové škole to byl váš první takový zážitek? Museli jste být okouzleni, když jste pak v září doprovázeli další film. Máte v plánu ještě podobný projekt?
Rozhodli jsme se, že do toho půjdem a budeme improvizovat. Což byl odvážnej plán a kor, když jsme pak na Filmovce viděli, jak se sál postupně plní a plní, až se naplní a je tam lidí jak blázen. To sme si řikali, no, tak to se děj vůle boží. Bylo to zvláštní, úplně novej pocit - bejt před tolika lidma a vůbec nevědět, co bude, co budem následující dvě hodiny dělat. Dost zodpovědnost, aby to nebyl úplnej průser. Ale myslim, že lidi na to s tim i jdou a že oceněj, že to je živý, spontánní. Vobčas se něco rozpadne, vobčas vjedeš do slepý uličky, ale celkově to myslim fungovalo a byla to sranda.
No a druhej pokus - v Aeru – to už třeba pro mě bylo úplně super. Nervozita byla jen minimální a místama to fakt krásně sedlo s obrazem. On byl teda lepší i ten film. Klidně si to rádi zase někdy zopakujem!
Moc děkuji za odpovědi a těším se na vás v České Lípě i kdekoli jinde.
Taky děkuju! Pěknej večer a i další večery a dny. (smích)
Zrní, 6. 2., 20:00, klub Progres, 150 Kč
Kapela sama o sobě:
Jsme Zrní. Něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen. Na hudbě nás baví objevovat nový možnosti a kombinace. Hrát si, bejt spolu v hudební krajině, kterou společně vytváříme. Baví nás zkoumat, vyjadřovat a sdílet svý pocity. Většina našich písniček vzniká společnou improvizací. Hodně nás inspiruje příroda, její trvalý principy, krajina, lidová hudba, ale stejně tak elektronická doba, do který jsme se narodili. Zpíváme česky. Je nás pět. Hrajeme spolu od roku 2001 pořád ve stejnym složení. Hudbou chceme šířit chuť pozorovat, fascinovat se, brát život jako hru a velkej zážitek. Na outfit sere pes. Zrní je hra, kladenskej uhelnej zen.