Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Verze pro tisk |

Ranní překvapení. Setkání s horolezcem Rybičkou. Mezi důchodci ve Sloupu. U Mlejna v radvanci. Byl Karel odstřelovač?

Neměl jsem potřebu vstávat. Vlastička dnes nebyla v práci, takže žádná snídaně do postele nehrozila. Klidně jsem mohl počkat, až se najedí haranti, a pak dorazit na snědení zbytků. Pravidelný přísun jídla mi dělal dobře, to jsem za celou svou cestu nezažil. Ustaly ty divný pohyby v břiše, kdy mi každou chvíli kručelo, pak jsem se přecpal a následně hledal někde záchod nebo aspoň lopuch.

„Klep, klep!“ ozvalo se, když jsem zase trochu upadl do polospánku.

Že by přece jen dorazila do práce? Jestli jo, tak určitě kvůli mně. Nebo jí někdo do nemocnice hodil a ona se stihla vrátit. Rychle jsem si na sebe vzal lepší slipy a tričko a odemkl.

Úplně stejná scéna jako předešlého dne. Obložený talíř, hrnek čaje, ze kterého se ještě kouřilo. Jen hlavní hrdinka byla jiná. Místo Vlasty stála přede dveřmi Marie. Ale jaká Marie! Ulíznuté vlasy, na rtech výraznou rtěnku. A snažila se vyčarovat úsměv.

„Dobrý ráno. Když tady Vlastička není, tak jsem si na vás vzpomněla já. Mohli by vám to všechno sníst.“

Ani se neptala, jestli může dál, a vstoupila. Udělala místo na stole a jídlo s pitím mi na něj položila.

„No co tak koukáte. Musíme si své zákazníky předcházet.“

„Ale jakej já jsem zákazník?“ vysoukal jsem ze sebe.

Posadila se na postel a koketně přehodila nohu přes nohu. Mít v puse protézu, tak mi vypadla z huby. Co bylo tohle za hru? Zacejtila svou šanci nebo jsou na mě domluvený a je to zkouška. Musel jsem se rozhodnout rychle. Rozhodně teda nebyla můj typ a těžko jsem si představoval chlapa, kterýho by byla. Ale zase nic tak hroznýho na ní nebylo. Prostě čtyřicet kilo nadváhy, rezignace na ženskost. Třeba by vše dohnala šikovností. A co když si něco jenom nalhávám? Prostě je to hodná ženská, kterou jsem minulý den přehlížel, a ona si na mě jenom vzpomněla s jídlem. Zasraný ženský, proč prostě nemůže svět fungovat tak, že když si chce někdo zašukat, napíše si to na čelo a vyrazí do ulic. Takový promarněný energie na tyhle sociální hry. Dyť se s ní ani nebudu moct někde pochlubit. A co když s ní nebudu fungovat? Ranní erekce je nenávratně pryč.

Vzdal jsem to.

„A chcete zase s něčím pomoct v kuchyni?“ řekl jsem, sedl si ke stolu a začal si ládovat sejra na rohlík.

Zatvářila se smutně a tiše pronesla: „Vždyť víte, že nesmíte do kuchyně. Má být hezky, skočte si raději k rybníku.“

„A nevíte, kdy se musím sbalit?“ docvaklo mi, že mám zaplacený jen dvě noci.

„Nezůstanete další noc? Nemáme žádný rezervace.“

„Měl bych zase popojít. Rozmazlil bych se, kdybych zůstal dlouho na jednom místě a v takovým pohodlí.“

„Pohodlí?“ pousmála se při pohledu na proleželou postel a obouchanou stěnu. „Já to domluvím se šéfem, abyste mohl ještě chvíli zůstat za nějaký rozumný peníze. Potřebujete si odpočinout, vždyť jste byl dost nemocnej, když jste přišel.“

Byla starostlivá a mně se nechtělo moc bránit. „Tak děkuju,“ schválil jsem její nápad. Když jsem jí přinesl zpět nádobí, prozradila mi, že můžu zůstat klidně až do konce června za stovku na den i s jídlem. Rozhodně jsem to neměl v plánu, ale nabídka to byla šlechetná. Stal jsem se obětí charity.

Vyrazil jsem k rybníku, ale ne na koupaliště. Vykoupal jsem u silnice do Radvance a pak si skočil ke Mlejnu na dva kousky. Tuhle hospodu jsem měl vždycky rád, jen jsem byl línej do ní jezdit. Ale když už jsem se urval, vždy to byl zážitek. Přestože většina osazenstva jsou náplavy, nějak se podařilo jim vytvořit ducha místa. Málokdy se mi stalo, že bych zůstal sedět sám a nikdo se se mnou nedal do řeči. Jednou se se mnou dokonce zakecal horolezec Rybička. Se mnou, pro kterýho je vrcholem, že se dostal na Ještěd lanovkou. No, jednou jsem byl v Alpách, autobusem jsme vyjeli pod Dachstein a já pak vylezl asi o tři sta metrů výš, abych vyzkoušel, jak v takový nadmořský výšce chutná cigáro. A najednou mi někdo vyprávěl o několikadenních výstupech na Eiger či Nanga Parbat.

Jenže tentokrát byla hospoda prázdná. Za výčepem unuděná servírka a venku pár cyklistů. Sedl jsem si taky pod transformátor a jen tak čuměl do blba. Ale vzpomínkou na Rybičku jsem se naladil na nějaký výstup. Teď, když jsem s sebou nemusel vláčet batoh, mohl bych někam vylízt. Nejdrsnější se mi zdál Klíč a pak ten kopec nad Cvikovem, Ortel. Na Klíči jsem byl, když byly děti malý, ale na Ortel jsem se nikdy nedostal. Jenže kdy? Nechtěl jsem se dneska moc unavit, byl jsem nachystanej na to, že večer vyrazím k Vlastičce, a nebylo žádoucí, abych byl opocenej, unavenej, ospalej. A co kdybych jí nabídl, aby šla se mnou? Třeba by to vzala jako romantickou procházku.

A co budu dělat s tou Marií? Co když po mně jede? Vůbec nevím, jak na tom je. Brr, vůbec na ni nemyslet. Ráno jsem to ustál. Buď se dostanu na kobylku Vlastičce, anebo odsud rychle zmizím. Myslím jako ze Sloupu vůbec. No a když se jí na kobylku dostanu, co pak? A už mám zase ty myšlenky. Nejdřív Věra a teď zase tohle. Zdrhám od jedné, abych si zasíral hlavu jinejma.

Skočil jsem si do hospody ještě pro jedno. Takže mám jasnej večerní program. Zkusím to na Vlastičku a nabídnu jí výlet na Ortel. Nebo kamkoliv jinam, kam by se mnou šla.

Vrátil jsem se pohodovou chůzí do Sloupu, ale do Jiskřičky se mi hned nechtělo, tak jsem se šel podívat za zámek. Asi se do něj dalo vlízt, ale odradilo mě, že jde o domov důchodců. Obešel jsem ho a na konci aleje zahlídl kapli nebo co to bylo. V půlce cesty stála parta ze zdejšího ústavu a střílela s nějakým svým pečovatelem ze vzduchovky. Proboha, takhle taky skončím? Neviděl jsem moc rozdíl mezi tím, jak učitelky mluvily s dětma v Jiskřičce, a tím, jak vychovatel s důchodci.

Asi jsem na ně civěl moc závistivě, takže jsem skončil s puškou v ruce.

„Tys byl odstřelovač v Bosně, viď?“ fandil mi jeden z nich, když jsem hned na poprvé trefil osmičku. Stříleli asi z dvanácti metrů, tak mi to zase nepřišlo jako bůhvíjaký výsledek.

„ Nějak je musíme zabavit,“ říkal mi omluvně asi třicetiletý chlápek.

„A co ještě podnikáte?“ zeptal jsem se.

„Všechno možné. Výlety, kino, divadlo, někteří píší básně nebo celé romány. Proč? Chcete k nám jít bydlet?“

„Já doufám, že mám ještě čas. Ale asi by se mi to líbilo.“

Počkal jsem ještě jednou, až ke mně doputovala puška, a pak jsem pokračoval ke kapli. Kdysi musela být honosná, jenže teď byla v dezolátním stavu. Ale aspoň u ní nikdo nebyl a mohlo se dovnitř. Když jsem se dost pokochal, vypravil jsem se po silnici, abych se znovu nemusel dávat do hovoru s důchodci, do Jiskřičky.

Třicátý díl je zde.

Třicátý první díl je zde.

Třicátý druhý díl je zde.

Třicátý třetí je zde.

Třicatý čtvrtý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru

Komentáře

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Karla Hellera znám a ten určitě není námětem tohoto příběhu. Ale třeba je jím jeho otec ... to byl větší divoch.

Nahoru

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Vás ta kandidátka nějak znervózňuje.

Nahoru

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Možná Karel H. dorazil na 8.místo společné kandidátky TOP 09 a Starostů. Kafku jistě potěší, že tam nejsou skoro žádný baby.

Nahoru

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Už by mohl zase nechat baby a někam vyrazit. Těším se na obrázky míst, ne bab. Ale Ryba potěšil, více podobných osobností do seriálu.

Nahoru

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

to me, samozrejme mrzi. Po karlovych denicich jsem chnapl, pac prosmajdal skoro cele ceskolipsko a nam tak nabidl predstavit vam ho zase trochu jinak, navic ve spojeni se skvelymi obrazky. Nechceme konkurovat ruzovce ci 50 odstinum, i kdyz nektere pasaze tak vypadaji :o).

Nahoru

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Já už to nečtu dávno :-)

Nahoru

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Je to čím dál stejnější.

Nahoru

Re: Karel H. – 19. DEN – dopoledne

Bože, Bože, Bože můj...

Nahoru