Z postele jsem se nehnal, byl jsem připravenej obětovat snídani, ale nakonec si pro mě přišla kuchařka, se kterou jsem se včera bavil u večeře.
„Pane, asi jste zaspal snídani,“ řekla po zaklepání.
„Jéé, dobrý ráno, já se na ni asi vybodnu. Nechce se mi vstávat,“ přiznal jsem.
„Nemusíte vstávat. Já jsem vám ji přinesla. Můžu dál?“
„Jasně.“ Rychle jsem ze sebe skopl deky a navlékl se do nejbližšího trička.
„Dobré ráno. Jsem si na vás vzpomněla a říkala si, že se vám asi nebude chtít mezi těmi dětmi, tak jsem vám rovnou dala stranou pár rohlíků a něco másla, salámu a sýru. Taky čaj…“
Měl jsem pocit, že do mě dělá. Žádná velká krasavice to nebyla, prostě typická kuchařka. Oplácaná, ale čiperná, dobrosrdečná, s jiskrou v oku.
„Tak já zase jdu,“ prohlásila po chvíli, když jsem nic neříkal a jenom si představoval, že ji mám na ještě teplé posteli.
„Jste moc hodná, nevím, jak se vám odvděčit,“ zkusil jsem říct mnohoznačně. Ženský ale uvažujou jinak, než my si představujeme. Nikdy se mi třeba nestalo, že by ke mně nějaká přistoupila jako ve filmu a strčila mi do kapsy lísteček se svým telefonním číslem. I když nedávno jsem si myslel, že už se mi to konečně stane. Seděl jsem na Střelnici s klukama z bejvalý práce a najednou přijela taková vysoká zrzka na kole, asi z cyklostezky. Měla sice sportovní podprdu a tričko, přesto se jí vyrýsovaly bradavky malých prsou. Samozřejmě jsem to neustál a několikrát se na nich zdržel pohledem, až mě nachytala. Koukla se na mě napůl káravě, napůl koketně. Další den jsem šel na fotbal, sedím na tribuně a kdo nejde pode mnou? Tentokrát v minisukni, kozačkách a volném tílku. Vyvalil jsem na ni bulvy a doufal, že si mě všimne a vzpomene si. A taky že ano, zase ten napůl káravý a napůl slibující výraz. Sedla si dvě řady za mě. Z fotbalu jsem měl prd, pořád jsem se otáčel, ale nasadila si brejle, takže jsem netušil, jestli se po mně taky dívá. Pak zápas skončil, já dál seděl a čekal, jestli s tím lístečkem, na němž bude telefonní číslo, přijde. Jasně, že nepřišla. Prostě jen moje fantazie.
„Stavte se na kafe,“ vytrhla mě ze vzpomínek kuchařka.
„Jo, jo, hodím vám tam hrnek a talíř, až se najím.“
Nadlábnul jsem se v posteli. Pak jsem se zvednul, abych zjistil, jak na tom jsem. Slušně oproti včerejšku. Nějaká rychlá viróza nebo jen opotřebení či úpal. Kdo ví. Smetl jsem drobky a zkusil ještě zakápnout.
Moc mi to nešlo, tak jsem se asi po hodině převalování sebral, hodil na sebe kalhoty a vyrazil do jídelny.
„Tak už to mám zalejt?“ ozvalo se zpoza okýnka, jen jsem vstoupil.
Neměla na mě moc času, tak jsem si hrnek vzal na zápraží a zapálil si po skoro dvaceti hodinách první žváro. Čuměl jsem na děcka, jak hrajou nějakou vychytanou honěnou. Pak jsem si všimnul dvou učitelek. Sakra, mě ty ženský začaly nějak brát. Najedenej jsem byl, vyspalej, tak jsem začal mít roupy. Na učitelky jsem neměl, byly sice docela pěkný, ale dost nedostupný. Navíc měly na starosti kupu žáků. Vůbec jsem netušil, jak se jim dostat na kobylku.
Vrátil jsem se do jídelny. „Nepotřebujete s něčím pomoct?“ nabídl jsem se.
„Ne, zvládáme. A vy vůbec nesmíte do kuchyně. Nebo snad máte průkaz?“ řekla mi kolegyně té, co byla u mě na pokoji.
„Průkazů mám fůru, ale nějakej hygienickej, ten asi ne.“
„A co že cestujete takhle sám?“ optala se ta, ze které jsem si udělal svou kořist.
Odvyprávěl jsem svou tradiční historku o vzpomínkách na mládí, čímž jsem si naběhl, protože mě okamžitě zahrnula historkami, jak trávila mládí ona. A hlavně si postěžovala, jak si to my chlapi děláme všechno jednodušší. Myslíme si, že pracovní den má jen osm hodin, a když něco uděláme doma, chceme hned medaili. Jako bych slyšel Terezu. Trochu mě otrávila, ale fyzická potřeba byla větší než hrdost.
„To máte pravdu, moc vám ten úděl nezávidím,“ řekl jsem podbízivě. „Kdybyste třeba chtěly nakrájet cibuli … to bych snad zvládnul i bez průkazu, ne?“
„To byste si musel sakra přivstat. My už máme skoro hotovo, za chvíli budem vytahovat knedlíky. Ale můžete rozdat na stoly talíře na polívku, příbory a hrnečky.“
A tak jsem se stal na den pomocníkem v kuchyni. Během oběda jsem si stoupnul ke stolu, kam děti vracely špinavý talíře a zbytky, a pomáhal jsem s předumýváním a tříděním nádobí. Občas jsem nějaký dítě i pokáral, že tak dobrou omáčku pořádně nevylízalo.
Když opadl největší nápor, sedl jsem si s kuchařkama za kuchyň k dalšímu kafi. Teda ony si daly kafe, já radši jen čaj. Nechtěl jsem celou noc čumět do stropu.
„Máte doma manželku, nebo jste rozvedenej? Tipovala bych, že rozvedenej. Normální ženská by chlapa na takhle dlouho samotnýho nepustila,“ navezla se do mě ta druhá, která mě nezajímala. Na mě už byla fakt trochu starší. Možná jí bylo stejně jako mně, ale moc o sebe nedbala. No, ne že já bych o sebe nějak dbal, ale přece jen jsem měl pořád drajv. Ona byla bez šťávy. Jmenovala se Marie, už to jméno mě prudilo. Tak se jmenovala moje prababička. Má oblíbenkyně byla Vlastička.
„Jsem ženatej, ale manželka mi to nemohla zakázat.“ Udělal jsem dramatickou pauzu. „Já jsem se jí nezeptal. Prostě jsem se zdejchnul, potřeboval jsem vypadnout.“
Bylo jasný, že u Marie jsem se definitivně odepsal, ale Vlasta měla pochopení. „Možná kdyby si ten můj vzal občas od manželství volno, nemusel mi zdrhnout k tý svý mladý bláznivce.“
Tak vida, opuštěná. Možná bych mohl mít přece jen šanci.
„Co bude k večeři?“ pokusil jsem se aspoň na oko odvést řeč někam jinam.
„Francouzský brambory. Pomůžete nám, Karle, loupat?“
A za chvíli už jsem měl mezi nohama starej škopek a v ruce nožík.
Když Marie na chvíli odešla, aby oloupala cibuli a nakrájela salám, vrátil jsem se k rozhovoru na téma vztahů. „A jste teď sama?“
„Jo a jsem tak zvyklá. Jsem sama sobě paní.“
„A nechybí vám chlap?“ vypadlo ze mě, přestože jsem chtěl ještě chvíli brouzdat kolem horký kaše.
---
Dvacátý devátý díl je zde.
Třicátý díl je zde.
Třicátý první díl je zde.
Třicátý druhý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.